Soumrak, který se snesl na zemi za dlouhého období papežské nadvlády, nemohl zcela zastřít světlo pravdy. V každé době existovali věrní svědkové, kteří vydávali neohroženě svědectví o Bohu, muži, kteří věřili v Krista jako jediného prostředníka mezi Bohem a člověkem, kteří pokládali bibli za jediné pravidlo života a uplatňovali její zásady a kteří světili pravou sobotu. Za co všechno vděčí svět těmto mužům, kteří obohatili svět, se pozdější generace nikdy nedověděly. Byli upalováni jako kacíři, jejich pohnutky byly pranýřovány, jejich čest byla napadána, jejich spisy byly potlačovány, překrucovány nebo falšovány. Přesto zůstávali pevní, zachovávali svou víru v čistotě, aby ji předali příštím pokolením jako svaté dědictví.

Dějiny lidu Božího ve staletích temna, jež přišla po nadvládě Říma, jsou psány v nebi, málo místa je mu však věnováno v záznamech pořízených člověkem. Jen málo zmínek o něm je možno najít, leda v žalobách jeho pronásledovatelů. Bylo úmyslem Říma vyhladit každou stopu nesouhlasu s jeho učením nebo s jeho příkazy. Snažil se zničit všechno kacířské, ať šlo o osoby nebo spisy. Projev sebemenší nedůvěřivosti nebo zapochybování o moci papežských dogmat stačily k tomu, aby byly zmařeny životy bohatých nebo chudých, vysoce postavených nebo bědných. Řím se také snažil zničit všechny záznamy o krutostech, kterých se dopouštěl na rozkolnících. Papežské rady nařídily, aby knihy a spisy obsahující takové záznamy byly spáleny. Před vynalezením tisku existovalo jen málo knih, a pokud byly, nedaly se dobře uchovávat; proto sotva co mohlo papežencům zabránit, aby provedli svůj záměr.

Žádný sbor, který působil v oblasti pravomoci Říma, nebyl dlouho ponechán, aby se těšil svobodě svědomí. Jakmile papežství nabylo moci, začalo vynakládat úsilí, aby zdeptalo všechny, kdož odmítali uznat jeho nadvládu, a tak se jeden sbor za druhým podřídily jeho pravomoci.

Rozpoutal se nemilosrdný boj proti Bibli a v té době bylo jen několik málo opisů. Bůh však nepřipustil, aby Jeho Slovo bylo zničeno. Jeho pravda neměla být skrytá navždy. Mohl dát volný průchod svému Slovu stejně tak, jako otevíral dveře žalářů či železné brány, aby vysvobodil své služebníky. V různých evropských zemích vedl Duch Boží mnohé lidi k tomu, aby pátrali po těchto pravdách jako po skrytém pokladu. Prozřetelnost je přivedla k Písmu svatému a oni ho studovali s nevšedním zájmem. Toužili po jeho poznání za každou cenu. Nerozuměli plně všem souvislostem, ale bylo jim umožněno pochopit mnohé, již dávno zapomenuté pravdy. Vystoupili neohroženě jako nebem seslaní poslové, zpřetrhali okovy bludů a pověr a vyzývali všechny zotročené, aby po tak dlouhé době povstali a stali se opět svobodnými.

Z těch, kdož vzdorovali zasahování papežské moci do svých práv, vynikli nejvíce valdenští. Právě v zemi, v níž papežství mělo své hlavní sídlo, vyskytl se nejodhodlanější odpor vůči jeho bludům a zkaženosti. Po staletí si sbory v Piemontu udržovaly svou nezávislost; nakonec však přišla doba, kdy Řím prosadil, aby se podřídily. Po neúspěšných bojích proti římské tyranii uznali vedoucí těchto sborů s nechutí nadvládu moci, jíž se - jak se zdálo - podrobil celý svět. Byli však nemnozí, kteří odmítli podřídit se moci papeže nebo preláta. Byli odhodláni zachovat věrnost Bohu a udržet ryzost a prostotu své víry. Nastala odluka. Ti, kdož se drželi prvotní víry, se nyní odtrhli; někteří opustili své rodné Alpy a vztyčili prapor pravdy v cizích zemích, jiní se uchýlili do odlehlých roklin a do skalních tvrzí v horách, a tam svobodně uctívali Boha.

K hlavním příčinám, jež vedly k odluce pravé církve od Říma, patřila nenávist Říma k biblické sobotě. Jak bylo předpověděno v proroctví, vymýtila papežská moc pravdu do základů. Zákon Boží byl pošlapán v prach, zatímco tradice a zvyklosti lidí byly vyvyšovány. Sbory, které byly pod nadvládou papežství, byly záhy donuceny, aby uctívaly neděli - ctihodný den slunce - jako svatý den. V záplavě bludů a pověr byli mnozí tak zmateni, a to i mnozí z pravého lidu Božího, že zachovávali sice sobotu, ale zdržovali se práce také v neděli. S tím se ovšem papeženci nespokojili. Požadovali, aby byla slavena neděle, přitom však aby byla sobota zneuctívána; a hrozili nejostřejšími slovy těm, kdož se opováží sobotu zachovávat a uctívat. Pouze únik z moci Říma umožnil některým, že mohli žít nerušeně v poslušnosti zákona Božího.

Valdenští byli mezi prvními v Evropě, kteří měli překlad Písma svatého. Staletí před reformací měli v rukopise překlad bible ve svém mateřském jazyce. Měli ryzí a nefalšovanou pravdu, a to z nich učinilo terč nenávisti a pronásledování. Prohlašovali, že římská církev je odpadlým Babylonem z Apokalypsy a za cenu svých životů povstali, aby čelili její zkaženosti. Za mohutnými horskými valy - útočištěm pronásledovaných a utlačených ve všech dobách - našli valdenští úkryt. Zde bylo udržováno světlo pravdy hořící ve tmě středověku. Zde po tisíc let zachovávali svědkové pravdy starou víru.

Nadešla doba, kdy se Písmo mělo dostat všem lidem v různých zemích v jejich rodném jazyce. Svět se probíral z půlnočního spánku, hodiny temnoty se pomalu krátily a v mnoha zemích se projevovaly první známky přicházejícího svítání.

Jitřenka reformace

Ve čtrnáctém století vyšla v Anglii "Jitřenka reformace". Jan Viklef byl hlasatelem reformace, a to nejen pro Anglii, nýbrž pro všechno křesťanstvo. Jemu bylo vyhrazeno, aby vyslovil rozhodný nesouhlas s Římem, jenž nebyl už nikdy umlčen. Tímto protestem byl zahájen zápas, který měl vést k osvobození lidí, církví a národů ze jha Říma.

Viklefovi se dostalo hojného vzdělání, avšak začátek moudrosti byla u něj bázeň Hospodinova. V koleji proslul svou vroucí zbožností, svým podivuhodným nadáním a svými důkladnými znalostmi. Ve své žízni po vědomostech usiloval seznámit se se všemi vědními obory. Byl vzdělán v scholastické filozofii, v církevních zákonech i v občanském právu, zvláště v právním řádu své vlasti. V jeho pozdější činnosti se ukázala cena tohoto jeho vzdělání nabytého v mládí. Důkladná znalost scholastiky jeho doby mu umožnila odhalit její bludy a studiem národního a církevního práva se připravil pro velký zápas za občanskou a náboženskou svobodu.

Pán svěřil dílo reformace člověku, jenž byl intelektuálně na výši a jeho dílo vzbuzovalo respekt. Zmlkly hlasy znevažování a znemožnily nepřátelům pravdy, aby se ho pokusili diskreditovat a vysmívat se jeho neznalosti. V době, kdy navštěvoval universitu, začal Viklef studovat Písmo. V Bibli našel to, co dosud marně hledal. Poznal, že Bible zjevuje plán spasení a Kristus je jediný obhájce člověka. Viděl, že Řím opustil biblickou cestu a uchýlil se k lidské tradici. Rozhodl se sloužit Kristu a hlásat všechny pravdy, které poznal. Mezi jeho největší zásluhy patří jeho překlad Písma svatého do angličtiny. Byl to první úplný překlad. V té době ještě nebyl znám knihtisk a tak se zdlouhavým a náročným způsobem musely knihy opisovat. Podařilo se to, a tím se lidem v Anglii dostala do rukou Bible v rodném jazyce. Světlo Slova Božího si začalo razit cestu temnotou. Ruka Boží tak připravila cestu pro velkou reformaci.

Vyzývala lidi k rozumnému uvažování a mohli se tak vymanit z pasivního podřízení papežským dogmatům. Písma byla přijata s uznáním u lidí vzdělaných, kteří jako jediní dovedli číst. Viklef kázal typické protestantské učení, spasení skrze víru v Krista a naprostou neomylnost Písma. Mnoho kněží mu pomáhalo při opisování Bible a přikázání evangelia. Jeho spisy i činnost měly úžasný úspěch a k této nové víře se přiklonila skoro polovina anglického národa. Království temna se zachvělo.

Jeho nepřátelé chtěli dílo zastavit, usilovali o jeho život, ale bezúspěšně. Zemřel pokojně v 61 letech při službě u oltáře.

Růst reformace

Evangelium bylo zaseto v Čechách již v devátém století. Byla přeložena bible do jazyka lidu a v tomto jazyce se konaly veřejné bohoslužby. Avšak jak rostla moc papežova, zatemňovalo se slovo Boží. Řehoř VII., který si předsevzal, že pokoří pýchu králů, neméně dychtil po ujařmení lidu a k tomu vydal bulu, v níž se zapovídalo konání bohoslužeb v českém jazyce. Papež prohlásil, že "Všemohoucímu se líbí, aby bohoslužby byly konány v nějakém neznámém jazyku a že mnohé zlo a kacířství povstalo z toho, že se toto pravidlo nedodržovalo". (Wylie, sv. 3., kap.1) Tím Řím nařizoval, aby světlo slova Božího bylo uhašeno a lid aby byl uzamčen v temnotě. Nebesa však poskytla nové pracovníky, aby církev zachovali. Do Čech přišli mnozí z valdenských a albigenských. kteří byli pronásledováni ve svých domovech ve Francii a Itálii a odtud vypuzeni. Ačkoliv se neodvažovali učit veřejně, působili horlivě v skrytu. Tak se pravá víra uchovávala ze století do století.

V Čechách v té době žil Jan Hus, který se seznámil s Viklefovými spisy, jež jej přivedly k tomu, že se zřekl mnohých bludů římské církve a začal dílo reformace. Podobně jako Viklef byl i Jan Hus upřímným křesťanem. Hus byl vzdělaný a hluboce oddaný pravdě. Odvolával se na bibli a jeho smělé odhalování pohoršujícího a nemravného života duchovenstva vzbuzovaly obrovský zájem. Tisíce lidí s radostí přijímali pravdu. Takovýto stav však vyvolal hněv papežů, prelátů, kněží i žebravých mnichů. Hus byl vyzván, aby se dostavil před koncil do Kostnice a zodpovídal se ze svých bludů. Bezpečný doprovod mu zajistil německý císař. Při svém příjezdu do Kostnice byl osobně ujištěn papežem, že se mu nestane žádná křivda.

Po skončení soudu, při němž velmi statečně obhajoval pravdu, byl Hus dotázán, zda chce učení veřejně odvolat nebo zemřít. Zvolil si raději mučednickou smrt. Jeho knihy před ním spálili a pak vzplanula i jeho hranice. Před shromážděnými církevními i světskými hodnostáři veřejně obvinil duchovenstvo pod papežovou mocí z korupce. Jeho upálení bylo nestoudným porušením veřejně vyhlášeného slibu o ochraně. Celému světu tak byl podán důkaz o podlosti a krutosti Říma. I když si to jeho nepřátelé neuvědomovali, všechna jejich snaha o zničení pravdy byla marná.

Bez zřetele na strašné pronásledování po Viklefově smrti, pokračovali reformátoři nadále ve svých protestech proti všeobecné náboženské zkaženosti způsobem mírnějším ve vší trpělivosti a vážnosti. Podobně jako v apoštolské době mnozí věřící lidé obětovali svá společenská postavení a své majetky pro věc Kristovu. Naproti tomu k rozšíření a opětnému posílení papežství bylo vynaloženo velké úsilí. Přes všechna papežská prohlášení, že jsou Kristovými náměstky, se lidé od nich znechuceně odvraceli pro jejich zvrhlý a prostopášný život. Po vynalezení knihtisku bylo možno snadněji rozšiřovat Písmo svaté a mnoho lidí se začalo přesvědčovat o tom, že papežské učení je v naprostém rozporu se Slovem Božím.

Lidé si navzájem předávali pochodeň pravdy a nebojácně ji šířili. Tento boj ukázal, že je nutné, aby se národy osvobodily z moci jednotlivců i církve. Po celá staletí se lidé snažili o pochopení lolardů, kteří vznikli v době Viklefově. Zatímco Luther začal s reformací v Německu, Calvin hlásal evangelium ve Francii a Zwingli ve Švýcarsku. Svět se probouzel z temnoty a letargie předchozích staletí a hesla o náboženské svobodě letěla z kraje do kraje.