Ve svém druhém listu k Tesalonickým předpověděl apoštol Pavel velké odpadnutí, jež bude mít za následek upevnění papežské moci. Prohlásil, že den Kristův nepřijde, "dokud nenastane napřed odpadnutí, dokud se neobjeví člověk nepravosti, syn zatracení, odpůrce povyšující se nade všecko, co se jmenuje Bůh, nebo čemu se děje božská čest, aby se posadil do chrámu Božího, prohlašuje sebe za Boha. " A dále apoštol upozorňuje bratří, že "tajemná síla nepravosti již působí" (2Tes 2.3.4.7) Již tehdy viděl, jak se do církve vkrádají bludy, které připraví půdu pro rozvoj papežství.

Poznenáhlu, nejprve pokradmu a v tichosti, později už zjevněji, jak nabývalo na síle a získávalo nadvládu nad mysli člověka, provádělo "tajemství nepravosti" své podvodné a rouhavé dílo. Téměř nepozorovaně vnikaly zvyky pohanství do křesťanské církve. Kruté pronásledování, jež církev snášela od pohanů, tlumilo ducha ústupků a přizpůsobování. Když však pronásledování ustalo a křesťanství se dostalo na dvory a do paláců králů, vyměnilo skromnou prostotu, jíž se vyznačoval Kristus a jeho apoštolové, za okázalost a pýchu pohanských kněží a vládců a na místo požadavků Božích nastolilo lidské učení a tradice. Obrácení Konstantina na počátku čtvrtého století bylo přijato s velkým jásotem; a svět, který se oděl formální spravedlností, vstupoval do církve. Dílo zhouby pak rychle postupovalo. Pohanství, které - jak se zdálo - bylo poraženo, se stalo vítězem. Jeho duch ovládl církev. Jeho učení, obřady a pověry byly vtěleny do víry a bohoslužby následovníků Kristových.

Toto splynutí pohanství s křesťanstvím mělo za následek, že se začal vyvíjet "člověk hříchu", o němž se předpovídá v proroctví, že se bude protivit Bohu a vyvyšovat se nad Boha. Tato obrovská soustava falešného náboženství je mistrovským kouskem satanovy moci - památníkem jeho úsilí posadit se na trůn, aby vládl zemi podle své vůle.

Aby si církev zajistila světské výhody, radovánky a pocty, vyhledávala přízeň mocných tohoto světa; tím zavrhla Krista a vešla ve smlouvu příměří s představitelem satana - římským biskupem.

Jednou z hlavních pouček římského katolicismu je, že papež je viditelnou hlavou všeobecné církve Kristovy a že je nadán nejvyšší mocí nad biskupy a pastory ve všech částech světa. Nad to ještě dostalo se papeži titulu samého božstva. Byl oslovován "Pán Bůh papež" a byl prohlášen za neomylného. (Pokud jde o titul "Pán Bůh papež", viz poznámku k Extravagantes papeže Jana XXII., oddíl 14, kap. 4 Declaramus. V antverpském vydání Extravagantes, vydaném v roce 1584, se slova "Dominum Deum nostrum Papam" ("Náš Pán Bůh papež) vyskytují ve sloupci 153; v pařížském vydání, vyšlém v roku 1612, se vyskytují ve sloupci 140) (Podle Algermissena /Nauka o vyznání, 1950/ je papež, činí-li taková rozhodnutí o víře ex cathedra, "nejen nechybující a neomylný, nýbrž vůbec neschopný omylu!" - pozn. překladatele) Vyžaduje tedy úctu všech lidí. Týž požadavek, který vytýčil na poušti pokušení, klade satan stále prostřednictvím římské církve a zástupové jsou ochotni vzdávat mu hold.

Avšak ti, kdož se bojí Boha a ctí Ho, odpovídají na tuto rouhavou opovážlivost tak, jako Kristus odpověděl na návrh lstivého nepřítele: "Svému Pánu Bohu se klaněj a Jej jediného uctívej!" (Luk 4,8) Bůh nemá ve svém Slově zmínky o tom, že ustanovuje člověka, aby byl hlavou církve. Hlavou církve je vždy jen a jen Kristus. (Ef 1,22; 5,23) Učení o papežské svrchovanosti je v přímém rozporu s učením Písma. Papež nemůže mít moci nad Kristovou církví, leda by ji uchvátil.

Satan dobře ví, že svatá Písma umožňují člověku poznat bludy a postavit se proti nim. Vždyť tímto Slovem Spasitel světa odrážel jeho útoky. Při každém útoku nastavil Kristus štít věčné pravdy, řka: "Psáno jest!" Proti každému návrhu protivníkově postavil Kristus moudrost a sílu slova. Aby tedy satan udržel svou nadvládu nad lidmi a utvrdil moc papežského uchvatitele, musí udržovat lidi v neznalosti Písem. Bible vyvyšuje Boha a vykazuje smrtelníka na jeho správné místo; proto musí být svaté pravdy utajeny a potlačeny. Tuto úvahu přijala římská církev. Po staletí bylo šíření bible zakázáno. Lidem bylo zapovězeno ji číst nebo ji mít doma a bezzásadoví kněží a preláti vykládali její učení tak, aby jí podepřeli svá domnělá práva. Tak se papež stal téměř všeobecně uznávaným místodržitelem a zástupcem Boha na zemi, nadaným mocí nad církví i státy.

Časy a práva změněny

Když odstranil to, co mohlo odhalit blud, konal satan dál podle své vůle. V proroctví je praveno, že papežství "bude pomýšleti, aby proměnilo časy i práva". (Dan 7,25) A to se skutečně také stalo. Aby obráceným z pohanství byla poskytnuta náhrada za uctívání model, a tím usnadněno, aby přijali křesťanství, bylo do křesťanské bohoslužby postupně zaváděno uctívání obrazů a ostatků svatých. Výnos církevního sněmu nakonec tento způsob bohoslužby zavedl. ("... Uctívat relikvie a obrazy uctívaných stvoření, vyjímat je z běžného užívání a zacházet s nimi s vnitřní pietou, je člověku vrozeno. Obrazy Krista, Marie a svatých byly uctívány již od 4. a 5. století. Lidé je pozdravovali, líbali,vrhali se před nimi na zem, zcela jako kdysi za pohanství. V naivním a pevném přesvědčení, že modlářství nemůže křesťany ohrozit, trpěla církev pronikání pohanství, ba sama mu napomáhala. V 7. století a na začátku 8. století provozovali zvláště mniši výnosný obchod s obrazy; kostely a kaple byly plny obrazů a relikvií; bylo to jako za pohanství, jen vkus se změnil. ...S obrazy ovládla lid mnišská zbožnost, spočívající v tupém zírání na obrazy, a křesťanství začalo upadat." (Adolf v. Harnack: Učebnice dějin dogmat) Prameny: Záznam o jednání a rozhodnutích Druhého koncilu nicejského z r. 787, povolaného k tomu, aby schválil uctívání obrazů, viz Baronius: Církevní anály, Antverpy 1612)

Aby dokonal toto svatokrádežné dílo, opovážil se Řím vymazat ze zákona Božího druhé přikázání, zapovídající uctívání obrazů a rytin, a rozdělit desáté přikázání na dvě, aby zůstal zachován počet deset.

Ústupnost vůči pohanství otevřela cestu k ještě většímu neuznávání moci a autority nebes. Satan působící prostřednictvím neposvěcených vůdců církve porušil také čtvrté přikázání a pokusil se zrušit starobylou sobotu, den, který Bůh požehnal a posvětil (1Moj 2,2.3), a na její místo povýšil svátek zachovávaný pohany, "ctihodný den slunce". Pokus o tuto změnu nebyl z počátku veřejný. V prvních stoletích zachovávali pravou Bohem ustanovenou sobotu všichni křesťané. Byli horliví pro čest Boží a ve víře, že zákon Boží je nezměnitelný, žárlivě střežili svatost jeho předpisů. Satan však s velkým důvtipem působil, aby skrze své pomocníky dosáhl svého cíle. Aby se pozornost lidu obrátila k neděli - dni boha slunce - byl tento den učiněn svátkem na oslavu Kristova vzkříšení. V neděli se pak konaly bohoslužby a byla pokládána za den odpočinku; sobota byla přitom stále ještě zachovávána jako svatá.

Na počátku čtvrtého století vydal císař Konstantin nařízení, jímž učinil neděli veřejným svátkem po celé říši římské. (Zákon vydaný císařem Konstantinem dne 7. března r. 321 po Kr., v němž se jedná o dni odpočinku, zní takto: "Všichni soudci, obyvatelé měst a řemeslníci nechť odpočívají ve ctihodný Den slunce. Venkovský lid se však může věnovat práci na poli, protože se často stává, že jiné dny se tak dobře nehodí k zasévání zrna do brázd nebo k práci na vinicích. Takže požehnání dané nebeskou prozřetelností by se v krátké době mohlo rozplynout". Joseph Cullen Ayr: A Source Book for Ancient Church History, New York 1913)

Den slunce byl uctíván jeho pohanskými poddanými a byl ctěn i křesťany; císař se záměrně snažil spojit protivné zájmy pohanství a křesťanství. Vymáhali to na něm biskupové církve, kteří plni ctižádosti a touhy po moci pochopili, že budou-li křesťané i pohané světit týž den, podpoří se tím přestupování pohanů ke křesťanství, čímž se posílí moc a sláva církve. Mnozí bohabojní křesťané byli postupně svedeni k tomu, že začali považovat neděli za den do jisté míry posvátný, avšak pravou sobotu stále ještě pokládali za svatou Hospodinovu a zachovávali ji v souladu se čtvrtým přikázáním.

Velký arcipodvodník tím ovšem ještě neskončil své dílo. Byl rozhodnut shromáždit křesťanský svět pod svou korouhev a vykonávat svou vládu skrze svého zástupce na zemi - pyšného papeže, který prohlašoval, že je zástupcem Kristovým. S pomocí napůl obrácených pohanů, ctižádostivých církevních hodnostářů a členů církve milujících svět dosáhl svého cíle. Čas od času se konaly velké sněmy, na nichž se scházeli církevní hodnostáři z celého světa. Téměř na každém sněmu byla sobota, kterou ustanovil Bůh, o stupeň snížena, zatímco neděle byla o stupeň povýšena. Tak se stalo, že nakonec byl ryze pohanský svátek uctíván jako božské zřízení, kdežto biblická sobota byla prohlášena za pozůstatek židovství a ti, kdož ji zachovávali, byli dáni do klatby.

Velkému odpadlíku se podařilo vyvýšit se "nade všecko, co se jmenuje Bůh nebo čemu se děje božská čest" (2Tes 2,4). Odvážil se změnit jediné přikázání Božího zákona, které neomylně ukazuje všemu lidstvu pravého a živého Boha. Ve čtvrtém přikázání je Bůh zjevován jako Stvořitel nebe a země, a tím se odlišuje ode všech nepravých bohů. Sedmý den byl posvěcen jako den odpočinku pro člověka právě proto, aby byl památníkem díla stvoření. Jeho smyslem bylo zachovat provždy živého Boha Stvořitele v myslích lidí jako zdroj života a předmět úcty a uctívání. Satan se pokouší odvrátit člověka od věrnosti Bohu a od poslušnosti zákona Božího. Proto je jeho úsilí namířeno především proti tomuto přikázání, které naprosto jasně ukazuje Boha jako Stvořitele.

Protestanté, aby ospravedlnili nebiblické zachovávání prvního dne týdne, tvrdí, že vzkříšení Krista v neděli učinilo z neděle křesťanskou sobotu. Písmo svaté však neposkytuje pro toto tvrzení žádný podklad. Kristus ani apoštolové tento den takto nepoctili. Uctívání neděle jako křesťanského zařízení má svůj původ v oné "tajemné síle nepravosti" (2Tes 2,7), která začala působit již za dnů Pavlových. Kde a kdy uznal Pán tento plod papežství? Jaký pádný důvod může být uveden pro tuto změnu, kterou Písmo zcela jasně neschvaluje?

V šestém století bylo papežství již náležitě upevněno. Za sídlo jeho moci bylo vybráno císařské město a římský biskup byl prohlášen za hlavu celé církve. Pohanství ustoupilo a bylo nahrazeno papežstvím. Drak dal šelmě "svou sílu, svůj trůn i velikou moc" (Zj 13,2). A pak začalo období papežského útlaku trvající 1260 let, předpověděného v proroctvích Danielových a ve Zjevení (Dan 7,25; Zj 13, 5-7). Křesťané se museli rozhodnout buď se vzdát čistoty svých zásad a přijmout papežské obřady a papežskou bohoslužbu, nebo strávit život ve vězeních či podstoupit smrt na skřipci, na hranici nebo pod katovou sekerou. Nyní se naplnila slova Ježíšova: "Budete zrazováni od vlastních rodičů, bratří, příbuzných a přátel; některé z vás usmrtí, budete u všech v nenávisti pro jméno mé." (Luk 21,16.17) Rozpoutalo se pronásledování věrných a nabylo větší zběsilosti než kdykoli předtím; svět se stal velkým bojištěm. Po staletí nalézala církev Kristova útočiště v ústraní a ve skrýších. Takto praví prorok: "Žena uprchla na poušť, kde měla místo připravené od Boha, aby ji tam živili tisíc dvě stě šedesát dní." (Zj 12,6)

Doba temna

Nástup římské církve k moci znamenal počátek doby temna. Jak její moc vzrůstala, temnota se zvětšovala. Z Krista, pravého základu, byla víra přenesena na římského papeže. Místo aby věřil v Syna Božího a očekával od Něj odpuštění hříchů a věčnou spásu, vzhlížel lid k papeži a ke kněžím a prelátům, jež papež nadal mocí. Lidem se vštěpovalo, že papež je jejich pozemský zprostředkovatel a že nikdo se nemůže přiblížit k Bohu, leč skrze něho, že papež stojí před nimi na místě Boha a že nutno ho bezpodmínečně poslouchat. Neuposlechnutí jeho požadavků bylo dostatečným důvodem pro to, aby na přestupníky byly uvaleny nejpřísnější tresty na těle i na duši. Tak byla mysl lidí odvrácena od Boha k omylným, bloudícím a krutým lidem, ba ještě hůře, k samému knížeti tmy, který skrze ně vykonával svou moc. Hřích se zahalil do roucha svatosti. Když je Písmo potlačováno a člověk začne považovat sebe za nejvyššího, můžeme očekávat toliko podvod, klam a zvrhlou nepravost. S vyvyšováním lidských práv a tradic se projevuje zkaženost, jež je vždy za důsledkem opomíjení zákona Božího.

Dny nebezpečí

Pro církev Kristovu nastaly dny plné nebezpečí. Vskutku málo bylo těch, kdo dále věrně třímali korouhev. Ačkoliv stále byli svědkové pro pravdu, zdálo se někdy, že bludy a pověry zcela zvítězí a že pravé náboženství zmizí ze světa. Na evangelium se zapomínalo, přitom se však zmnohonásobily náboženské úkony a na lid bylo uvaleno břímě přísných požadavků.

Kněží učili a vštěpovali lidu, aby nejen vzhlíželi k papeži jako ke svému prostředníku, nýbrž také aby věřili, že se mohou očistit od hříchu svými vlastními činy. Požadovali od věřících daleké cesty do poutních míst, skutky pokání, uctívání ostatků svatých, stavění kostelů, kaplí a oltářů, placení velkých příspěvků církvi - tyto a četné podobné skutky byly předkládány na usmíření hněvu Božího a k získání přízně Boží, jakoby Bůh byl jako člověk a hněval se pro malichernost nebo se dal usmířit dary nebo skutky pokání!

Přestože vládla neřest., a to i mezi vůdci římské církve, zdálo se, že vliv církve stále roste. Koncem osmého století začali papeženci tvrdit, že v prvním období církve měli římští biskupové tutéž duchovní moc, jakou mají nyní. Aby toto tvrzení podepřeli, bylo nutno použít nějakého prostředku, který by dal tomuto tvrzení zdání pravdivosti; a takový prostředek poskytl ochotně otec lži. Mniši vyhotovili padělky starých spisů. Byly objeveny výnosy koncilů, do té doby neznámé, podle nichž existovala všeobecná svrchovaná moc papeže již od nejranějších dob. A církev, která zavrhovala pravdu, ochotně tyto podvrhy uznala.

Zdálo se, že tma houstne. uctívání model se stalo obecnějším. Před obrazy byly rozsvěcovány svíčky, lidé se k nim modlili. Rozšířily se nejnesmyslnější pověry a zvyky. Pověry ovládly mysl lidí tak, že se zdálo, že potlačily úplně rozum. Kněží a biskupové se sami stali zábavy milovnými, smyslnými a zkaženými a dalo se jen čekat, že lid, který od nich očekával vedení, klesne v nevědomost a zabředne do neřesti.

V následujících stoletích docházelo k stálému rozmnožování bludů v učení, jež vycházelo z římské církve. Ještě před založením papežství vzbuzovalo učení pohanských filozofů pozornost a mělo vliv na církev. Mnozí, kteří vyznávali, že se obrátili, stále ještě lpěli na zásadách své pohanské filozofie a nejen že je dále zkoumali, nýbrž naléhali i na druhé, aby jich používali jako prostředku, jímž rozšíří svůj vliv mezi pohany. Tím se do křesťanské víry zaváděly vážné bludy a falešné nauky. Mezi nimi zaujímala přední místo víra v přirozenou nesmrtelnost člověka a v nesmrtelnost jeho vědomí - stavu po smrti. Toto učení položilo základy, na nichž Řím vybudoval vzývání svatých a uctívání Panny Marie. Z něho vzniklo také kacířské učení o věčných mukách, očekávajících hříšníka, jež bylo záhy vtěleno do papežské věrouky.

Tak byla připravena cesta pro zavedení ještě jednoho výmyslu pohanství, který Řím nazývá očistcem a jehož používá k zastrašování důvěřivých a pověrčivých lidí. Toto kacířství tvrdí, že existuje jakési místo útrap, kde duše těch, kdož si nezaslouží věčného zatracení, musí snášet trest za své hříchy a odkud budou připuštěni do nebe, až se od hříchu očistí.

Římu bylo zapotřebí ještě dalšího výmyslu, aby mohl k svému prospěchu využít strachu a neřestí svých přívrženců. Takovým výmyslem bylo učení o odpustcích. Úplné odpuštění hříchů minulých, přítomných i budoucích a osvobození od všech bolestí a postihů bylo slibováno všem, kdož se zúčastní papežových válečných tažení za rozšíření jeho časného panství, za potrestání jeho nepřátel nebo za vyhlazení těch, kteří se odvažují upírat mu duchovní nadvládu. Lidem bylo také vštěpováno, že zaplatí-li církvi peníze, mohou se tím zbavit hříchů a mohou tím také vysvobodit duše svých zemřelých přátel, jež byly odsouzeny k mučení v plamenech. Takovýmto způsobem plnil Řím své pokladnice a vydržoval svou nádheru, přepych a neřestný život těch, kteří se vydávali za zástupce Toho, jenž neměl kam složit svou hlavu.

("Papež je nejvyšším pánem světa. Nosí císařské insignie, jen jemu, nikoli ostatním biskupům, mají knížata líbat nohy, může zbavovat hodnosti dokonce císaře a vyvazovat poddané z přísahy věrnosti. Papežství a světská moc se chovají jako slunce a měsíc; měsíc přijímá od slunce své světlo. Papež je pod zvláštní ochranou Petrovou; zvolený papež je nepochybně svatý "zásluhami" Petrovými. Římská církev se nikdy nemýlila a nikdy se nezmýlí". Prameny: Carl Mirbt: Quellen zur Geschichte des Papsttums und des römischen Katholizismus, Tübingen 1924; Baronius: Annales Ecclesiastici a Christo nato ad annum 1198, Paříž 1869; F.A. Ogg: Source Book of Medieval History, New York 1907; Oliver J. Thatcher, Edgar H, McNeal: Source Book for Medieval Historym New York 1905; James Bryce: Holy Roman Empires(; James W. Thompson, Adgar N. Johnson: An Introduction to Medieval Europe; I. v. Döllinger: Das Papsttum, Mnichov 1892)

Očistec: Očistec je podle římského jednotného katechismu místem trestu pro duše těch, kdož - ač zemřeli v milosti Boží - neučinili božské spravedlnosti plně zadost. "Můžeme duši v očistci zmírnit trest modlitbami, odpustky, almužnami a jinými dobrými skutky, zcela zvláště pak obětí při mši svaté." Prameny: K.R.Hagenbach: Lehrbuch der Dogmengeschichte, Leipzig 1847; Schröckh Christliche Kirchengeschichte, Leipzig 1794; Charles Elliot: Delineation of Roman Catholicism; Hefele: Konziliengeschichte /7 svazků/ )

Obřad památky večeře Páně, o němž se mluví v Písmu svatém, byl nahražen modloslužebnou obětí při mši. Papežští kněží předstírali, že svým nesmyslným kejklířstvím proměňují obyčejný chléb a víno ve skutečné "tělo a krev Kristovu". (Kardinál Wiseman: "Skutečná přítomnost těla a krve našeho Pána Ježíše v požehnané eucharistii, dokázána z Písem, kap. 8, odd. 3, odst. 26) S rouhavou opovážlivostí veřejně prohlašovali, že mají moc tvořiti Boha, Stvořitele všech věcí. Od křesťanů se pak vyžadovalo, aby pod trestem smrti vyznávali svou víru v toto strašné kacířství, jež uráželo nebe. Mnozí, kteří odmítli tak činit, byli vydáni plamenům ohně.

Ve třináctém století byl zřízen nejstrašnější ze všech nástrojů pepežství - inkvizice. To kníže temnosti konal skrze vůdce papežské nadvlády. Ve svých tajných radách opanoval satan a jeho andělé mysl zlých, zatímco neviděn stál uprostřed nich anděl Boží, který činil strašný záznam o jejich hříšných výnosech a zaznamenával činy tak úděsné, že se vymykají popisu. "Babylon veliký" byl "zpit krví svatých". Zohavená těla miliónů mučedníků volala k Bohu, aby je pomstil na této odpadlické moci.

Papežství se stalo krutovládcem světa. Králové a císařové se podrobovali nařízením římského papeže. Zdálo se, že papež řídí osudy lidí, a to jak vezdejší, tak věčné. Po staletí bylo učení Říma v plném rozsahu a bez výhrad přijímáno, jeho obřady byly s úctou vykonávány, jeho svátky byly všeobecně zachovávány. Římští kněží byli uctíváni a štědře podporováni. Od té doby nedosáhla římská církev větší důstojnosti, velkoleposti a moci.

Avšak "poledne papežství bylo půlnocí světa" (J.A. Wylie: Dějiny protestantství, díl 1, kap. 4) Písmo svaté bylo takřka neznámé, a to nejen lidem, ale i kněžím. Jako kdysi farizeové, nenáviděli také papežští vůdcové světlo, jež by odhalilo jejich hříchy. Když odstranili zákon Boží, který je měřítkem spravedlnosti, vykonávali pak moc bez hranic a pěstovali neřest bez omezení. Množily se bludy, klamy a podvody, zavládla hrabivost a prostopášnost. Lidé se neštítili žádného zločinu, mohli-li jím dosáhnout bohatství nebo postavení. Paláce papežů a prelátů byly místem nejohavnějších smilstev. Někteří z vládnoucích papežů se dopustili zločinů tak odporných, že světští vládci se snažili sesadit tyto církevní hodnostáře jako netvory, jež pro přílišnou podlost nelze strpět. Po staletí nezaznamenala Evropa žádný pokrok ve vědách, v umění, ani ve vzdělanosti. Křesťanstvo bylo zachváceno ochrnutím, jež postihlo mravnost i rozum.

Stav, v jakém se nacházel svět pod římskou mocí, byl strašným naplněním slov proroka Ozeáše: "Vyhlazen bude lid můj pro neumění. Poněvadž jsi ty pohrdl uměním, i tebou pohrdnu, ... a že jsi zapomněl na zákon Boha svého, já také zapomenu se na syny tvé." "Není žádné věrnosti, ani žádného milosrdenství, ani žádné známosti Boží v této zemi. Proklínání a lži a vraždy, a zlodějství i cizoložství na vrch vzrostlo, a vražda vraždu postihá." (Oz 4,6.1.2) Takové byly následky vyhoštění slova Božího.