Mezi těmi, kdož byli povoláni, aby vyvedli církev ze tmy papežství do světla čistší víry, stojí Martin Luther na předním místě. Luther byl horlivý, nadšený a zanícený, nebál se ničeho leč Boha a neuznával jiný základ pro náboženskou víru než Písmo svaté; byl mužem, kterého jeho doba potřebovala. Skrze něho vykonal Bůh veliké dílo pro reformu církve a pro osvícení světa.

Při návštěvě universitní knihovny objevil Luther latinsky psanou bibli. Při bohoslužbách slyšel citáty z evangelií i epištol a myslel si, že to jsou jediné zachované části z Božího slova. Nyní poprvé uviděl celou bibli. Se smíšenými pocity a úžasem obracel posvátné stránky. Jeho srdce se rozbušilo při pročítání Slova života. Každou chvíli se zastavil a říkal si: "Kéž by mi Bůh dal takovou knihu!" Andělé Boží stáli při něm a paprsky poznání od trůnu Božího před ním odkrývaly poklady pravdy. Vždy se bál urazit Boha, ale nyní se ho zmocnil pocit nesmírné hříšnosti, jaký dosud nikdy nezažil. Toužebně si přál zbavit se hříchu a usmířit se s Bohem. To ho přivedlo k rozhodnutí vstoupit do kláštera a vést svatý život jako mnich.

Každou chvíli která mu zbyla po vykonání denních povinností věnoval studiu i na úkor spánku a skromného jídla. Jeho největší radostí bylo studování slova Božího. Jeho častým útočištěm byla bible připevněná řetězem ke klášterní zdi.

Luther byl vysvěcen na kněze a z kláštera byl poslán jako profesor na universitu ve Wittenberku. Zde se věnoval studiu Písma v původních jazycích a vysvětloval svým nadšeným posluchačům knihu Žalmů, evangelia a epištoly. Byl zběhlý v Písmu svatém a provázela ho milost Boží. Své posluchače upoutával výřečností, přesvědčoval je přesností a pádností svých důkazů, a tak i jejich srdce toužila po poznání pravdy.

Vůdce reforem

Z prozřetelnosti Boží se Luther rozhodl navštívit Řím. Když konečně v dálce spatřil město na sedmi pahorcích, v hlubokém pohnutí se vrhl k zemi a zvolal: "Svatý Říme, zdravím tě!" (D Aubigné, sv. 2, kap. 6) Pak vešel do města, navštívil tam kostely, naslouchal podivným pohádkám vyprávěným kněžími a mnichy a vykonával všechny požadované obřady. Všude narážel na výjevy, jež ho plnily úžasem a hrůzou. Poznal, že ve všech vrstvách duchovenstva panuje nepravost. Slyšel, jak preláti neslušně žertují a děsil se, když zaslechl, jak se strašně rouhají, dokonce i při mši. Když pak vešel ve styk s mnichy a prostými lidmi, setkal se všude s nevázanosti a prostopášností. Ať se obrátil kamkoli, všude místo svatosti nacházel jen znesvěcování. "Nikdo si neumí představit", napsal, "jaké hříchy a jaké hanebnosti se v Římě páchají; je třeba to vidět a slyšet, aby se tomu dalo věřit. Římané řikávají: Je-li nějaké peklo, pak je Řím vystavěn na něm; Řím je propastí, z níž vycházejí všechny druhy hříchů." (D Aubigné, sv 2, kap. 6)

Krátce předtím byl vydán výnos, v němž papež sliboval odpuštění všem, kdož vystoupí po kolenou po "Pilátových schodech", o nichž se tvrdilo, že prý po nich sestupoval náš Spasitel, když opouštěl římskou soudní síň, a jež prý byly zázračným způsobem přeneseny z Jeruzaléma do Říma. Luther jednoho dne zbožně zlézal tyto schody po kolenou, když náhle slyší hlas podobný hromu, který mu praví: "Spravedlivý z víry živ bude." (Řím 1,17) Luther se rychle postavil na nohy a pospíchal pryč z tohoto místa hanby a hrůzy. Slova, která právě slyšel, nepřestala nikdy na něj mocně působit. Od té doby chápal jasněji než kdy předtím, že je bláhové věřit, že člověk dosáhne spásy svými skutky, a že je nezbytné stále věřit v zásluhy Kristovy. Otevřely se mu oči, aby poznaly klam papežství, a zůstaly již otevřeny. Když pak odvrátil své oči od Říma, odvrátil se od něho také svým srdcem; od té doby se rozpor zvětšoval, až nakonec Luther veškeré styky s papežskou církví přerušil.

Po návratu z Říma byl Luther jmenován doktorem teologie na Wittemberské univerzitě. Nyní se mohl jako nikdy předtím plně věnovat své zálibě - studiu Písma svatého. Slavnostně slíbil, že až do konce svého života bude poctivě studovat a věrně kázat slovo Boží, a nikoli výroky a učení papežů. Už nebyl pouhým mnichem nebo profesorem, nýbrž byl pověřeným hlasatelem bible. Byl povolán jako pastýř, aby pásl stádo Boží, jež lační a prahne po pravdě. Hlásal, že křesťané nemají uznávat jiné učení než to, které je založeno na Písmu svatém. Tato slova otřásla samými základy papežské nadvlády. Je v nich obsažena hlavní zásada reformace.

Luther se stal opravdovým bojovníkem za pravdu. Z kazatelny byl slyšet jeho varující hlas. Poukazoval lidem na odpornost hříchu a učil je, že člověk svými skutky nemůže zmenšit svou vinu ani se vyhnout trestu. Jen před Bohem upřímně projevená lítost a víra v Krista může spasit hříšníka. Kristovu milost si není možno koupit, je to Jeho dar. Proto lidem radil, aby si nekupovali odpustky ale aby ve víře vzhlíželi k ukřižovanému Spasiteli. Řekl jim o své vlastní zkušenosti, neboť i on se marně snažil pokořováním a pokáním si zajistit spasení. Ujišťoval své posluchače, že nalezl pokoj a radost teprve tehdy, když přestal myslet na sebe a uvěřil v Krista.

Lutherovo učení bylo přitažlivé zvláště pro logicky uvažující lidi po celém Německu. Z jeho kázání i spisů vyzařovala pravda, která probudila a oslovila tisíce lidí. Živá víra nahradila neúčinný formalismus, jenž tak dlouho převládal v římské církvi. Každým dnem přibývalo těch, kteří přestali důvěřovat modloslužebné římské církvi a padaly dosavadní zábrany. Všechny požadavky i učení Luther prověřoval slovem Božím, které jako dvojsečný meč si prosekávalo cestu k lidským srdcím. Probouzela se touha po duchovní obrodě. Všude se projevoval hlad i žízeň po spravedlnosti. Bylo to nevídané. Lidé se v důvěře víry a pokoře obraceli k ukřižovanému Kristu, odvraceli se od lidských obřadů, k nimž tak dlouho byli nuceni upírat svoji pozornost.

Lutherovy spisy i jeho učení se rozšířily do Holandska, Švýcarska i do dalších křesťanských národů. Opisy jeho díla se dostaly také do Franice, Španělska, Itálie i Belgie. V Anglii se jeho učení pokládalo za Slovo života. Tisíce lidí se probouzelo ze svého jakoby smrtelného spánku a přijímalo s radostí i nadějí život víry.

Luther se rozchází s Římem

Řím usiloval o umlčení Luthera, Bůh ho však chránil. Všude se hovořilo o jeho učení - v klášterech, v chatrčích, na šlechtických zámcích, na universitách i v palácích králů. Všude povstávali šlechetní lidé, aby podpořili jeho úsilí.

Ve své výzvě k německému císaři a šlechtě, pokud šlo o reformu křesťanství, napsal Luther o papežství: "Jak hrozné jest dívat se na člověka, který se nechává titulovat náměstek Kristův, a přitom je zahrnut přepychem, v němž se mu nevyrovná ani císař. Je možné ho přirovnat k chudému Ježíši nebo skromnému Petrovi? Říká se o něm, že je Pánem světa. Vydává se za Kristova zástupce, ale Pán říkal: Mé království není z tohoto světa. Mohou snad pozemské statky Jeho zástupce být mnohem větší než jeho Pána?"

O universitách napsal: "Velmi se obávám, že nebudou-li university usilovně a pilně pracovat nad objasněním Písma svatého a vštěpovat je do srdcí mladých lidí, pak se stanou branami pekla. Radím, aby nikdo nedával své dítě tam, kde Písmo svaté nestojí na prvém místě. Každé společenství, v němž se lidé nezabývají Slovem Božím, se musí zvrhnout."

Tato výzva se rychle rozšířila po celém Německu a mocně na lidi zapůsobila. Celý národ se probudil ze spánku a shromáždil se pod prapor reforem. Lutherovi odpůrci bažili po pomstě a žádali papeže, aby proti němu podnikl energické kroky. Bylo požadováno, aby jeho učení bylo ihned zavrženo. Lutherovi i jeho stoupencům byla dána lhůta 60 dnů na odvolání, jinak budou vyloučeni z církve.

Když Luther obdržel tuto papežskou bulu, řekl: "Zásadně ji odmítám jako bezbožnou a nepravdivou... V ní byl odsouzen sám Kristus... Raduji se, že mohu trpět pro to nejlepší. Ve svém srdci cítím větší svobodu, neboť konečně vím, že papež je Antikrist a jeho trůn patří samotnému ďáblovi."

Ale papežovo slovo mělo stále ještě svou váhu. K vynucení poslušnosti stále patřilo vězení, mučení, popravy. Všechno nasvědčovalo tomu, že dílo reformace se chýlí ke konci. Nerozhodní i modloslužebníci se roztřásli před papežským dekretem. Ačkoliv byl Luther u většiny oblíben, mnozí nechtěli dát svůj vlastní pohodlný život v sázku pro reformu.