Na německý trůn nastoupil nový císař Karel V. a římští vyslanci přispěchali s blahopřáním. Chtěli si ho totiž naklonit, aby zakročil proti reformaci. Na druhé straně byl Karel do značné míry zavázán saskému kurfiřtu za svou korunu a ten ho zase žádal, aby nic nepodnikl proti Lutherovi, pokud mu nezaručí slyšení.

Pozornost všech byla nyní upřená ke sněmu německých států, který se sešel ve Wormsu krátce po nastoupení Karla na trůn. Zde se měly na národním sněmu posoudit všechny politické otázky a zájmy. To se jevilo jako méně důležité v porovnání s případem mnicha z Wittemberku.

Karel nařídil kurfiřtovi, aby s sebou přivedl Luthera, ujistil ho svou ochranou a slíbil, že mu bude dovoleno vyjádřit se zcela svobodně o sporných otázkách s lidmi povolanými. Lutherovi záleželo na tom, aby mohl vystoupit před císařem.

Lutherovi přátelé z toho měli hrůzu. Věděli o nepřátelství a zaujatosti proti němu. Obávali se také, že nebude možné zaručit slíbenou ochranu a žádali ho, aby neriskoval svůj život. On jim však odpověděl: "Přívrženci papeže nemají zájem na tom, abych přišel do Wormsu, ale přejí si mé odsouzení a smrt. Na tom však nezáleží. Nemodlete se za mne, ale za slovo Boží."

Luther před sněmem

Konečně Luther stanul před sněmem. Císař se posadil na trůn a kolem něho byly nejvznešenější osobnosti říše. Ještě nikdy nestál žádný člověk v přítomnosti tak vznešeného shromáždění, před nímž se postavil Martin Luther, aby se zodpovídal ze své víry.

Již ta skutečnost, že byl předvolán, byla znamením vítězství pravdy. Tento člověk, již odsouzený papežem, měl být nyní souzen jiným tribunálem. Už tato skutečnost byla odmítnutím nejvyšší autority papeže. Papež nad reformátorem vynesl klatbu a vyloučil jej z lidského společenství. Přesto však mu byla zaručena ochrana a slyšení před nejvyššími představiteli národa. Řím ho odsoudil k věčnému mlčení, ale on měl nyní promluvit k tisícům, kteří se sjeli z celého křesťanství. Boží svědek předstoupil před shromáždění mocných klidně, rozvážně a statečně. Luther odpovídal pokorně, přesvědčivě a bez hněvu. Jeho vystupování bylo ostýchavě zdvořilé, vyzařovala z něho radost i důvěra, což překvapilo sněm.

Ti, kteří tvrdošíjně zavírali oči před poznáním a byli rozhodnuti postavit se proti pravdě, zuřili nad působivostí Lutherových slov. Když přestal mluvit, zástupce státu zlostně řekl: "Neodpověděl jste na položenou otázku... Byl jste požádán o jasnou a přesnou odpověď... Chcete anebo nechcete odvolat?"

Reformátor odpověděl: "Nejjasnější císaři a vznešení přítomní, žádáte ode mne jasnou, prostou a výstižnou odpověď. Pak vám ji mohu říci: Nemohu podřídit svoji víru papeži ani sněmům, protože je nad slunce jasné, že se často mýlí a vzájemně si odporují. Proto tedy, pokud nebudu přesvědčen jasnými logickými důkazy z Písma, pokud nebudou vyvráceny statě, které jsem citoval, nebo dokud by měl trvat rozpor mezi mým svědomím a slovem Božím, pak nemohu a také nechci odvolat, neboť křesťan nemá jednat proti svému svědomí. Zde stojím a nemohu jednat jinak. Bůh mi pomáhej. Amen"

Takto stál ten spravedlivý člověk na pevném základě slova Božího. Nebeské světlo ozářilo jeho tvář. Jeho velikost a čistota charakteru, jeho vnitřní klid a radost byly ukázány všem, když svědčil proti mocnému bludu a také o přednostech té víry, která přemáhá svět.

Zůstal stát pevně jako skála, zatím co příboj vln světské moci se bezmocně valil proti němu. Každé jeho slovo, jeho nezlomný postoj, jeho klid i nezměnitelné stanovisko velmi ovlivnilo shromáždění. Bylo jasné, že se nedá ovlivnit sliby ani výhružkami a neustoupí Římu.

Za slovy Lutherovy obhajoby stál Kristus svojí mocí i vznešeností, jež nadchla jeho přátele, ale nepřátele naplnila hrůzou a obdivem. Duch svatý na sněmu ovlivnil srdce představitelů říše. Některá knížata otevřeně přiznala, že Lutherovy požadavky jsou spravedlivé. Mnozí byli přesvědčeni o jeho pravdě, u některých však tento vliv opět vyprchal. Byli však i další, kteří nemohli jasně vyjádřit své přesvědčení, ale později po studiu Písma svatého se neohroženě postavili do řad reformace.

Kurfiřt Fridrich se díval s obavami na Lutherovo vystoupení před sněmem a s hlubokým pohnutím poslouchal jeho řeč. Obdivoval doktorovu odvahu a byl hrdý na to, že je jeho ochráncem. Srovnával vzájemné souvislosti a poznal, že moudrost papežů, králů i prelátů je bezmocná před silou pravdy. Papežství utrpělo porážku, která se projevila u všech národů v dalších stoletích.

Kdyby byl Luther ustoupil jen v jediném bodě, byl by zvítězil satan se svými zástupy. Ale jeho neochvějná pevnost byla prostředkem k osvobození církve a začátkem nové a lepší doby. Vliv tohoto jediného muže, který se odvážil myslet a jednat zcela samostatně o náboženských věcech, ovlivnil církev i svět nejen v jeho době, ale i po celé příští generace. Jeho nezlomnost a věrnost bude na konci času posilovat všechny, kteří budou procházet podobnou situací. Moc a majestát Boží převyšovaly lidské poznání i velkou sílu satana.

Viděla jsem, že když Luther káral hřích a hájil pravdu, dělal to s nadšením a horlivostí, nebojácně. Neměl obavu z bezbožných lidí ani ďábla, protože věděl, že Ten, který je s ním, je mocnější než všichni ostatní. Ale někdy byl Luther v nebezpečí, že se svou horlivostí, odvahou a statečnosti dostane do extrémů. Proto Bůh povolal Melanchtona, který byl pravým opakem Lutherovy povahy. Tento muž měl být Lutherovi nápomocen v díle reformace. Melanchton byl spíše ostýchavý, opatrný a velmi trpělivý. Bůh si jej velmi oblíbil. Dobře znal Písmo a byl velmi moudrý a rozvážný. Stejně jako Luther miloval Boží dílo. Pán spojil srdce těchto mužů, kteří se stali nerozlučnými přáteli. Luther byl Melanchtonovi velkou pomocí, když mu hrozilo nebezpečí, že by jednal velmi opatrně a se strachem; a naopak Melanchton byl pro Luthera velkou pomocí, když hrozilo nebezpečí, že by si počínal příliš ukvapeně.

Melanchtonova prozíravost často zabránila těžkostem, jež by mohly nastat, kdyby byla dána možnost pouze Lutherovi; někdy by dílo nešlo zdárně kupředu, kdyby bylo svěřeno pouze Melanchtonovi. Bylo mi ukázáno, jak moudře Bůh vybral tyto dva muže, kteří měli stát v čele reformačního díla.

Světlo poznání v Anglii a Skotsku

Zatím co Luther otevřel lidem v Německu nepřístupnou bibli, Tyndale byl ke stejnému dílu povolán v Anglii. Upřímně studoval Písmo svaté, neohroženě kázal poznané pravdy a žádal, aby všechno učení bylo zkoušeno Písmem svatým. Jeho horlivost však narazila na odpor přívrženců papežství. Tyndale se dostal do sporu s jedním katolickým doktorem, který řekl: "Kdybychom byli bez Božích zákonů, bylo by nám lépe než bez papežových." A Tyndale odpověděl: "Stavím se proti papežovi a všem jeho zákonům. A pokud mi Bůh dopřeje ještě pár roků života, tak se přičiním o to, aby hoch, který bude orat, věděl o Písmu svatém víc jako vy."

Rozhodl se dát lidem Nový zákon v rodném jazyce a hned se pustil do práce. Zdálo se že celá Anglie se před ním uzavřela, a proto se rozhodl najít útočiště v Německu. Zde začal tisknout Nový zákon v angličtině. Brzy bylo vytištěno 3.000 výtisků Nového Zákona a další vydání následovalo ještě téhož roku.

Nakonec zaplatil za svoji víru mučednickou smrtí. Avšak zbraně, které připravil, umožnily dalším bojovníkům vést nové bitvy až do naší doby.

Ve Skotsku šířil zvěst evangelia John Knox. Tento oddaný reformátor neměl strach z lidí. Kolem něho plály mučednické hranice, avšak ty jen zvětšovaly jeho horlivost. Nad jeho hlavou visela hrozivá sekera, ale on stál pevně a rozdával mocné rány na pravou i na levou stranu, aby skoncoval s modloslužbou. Nevzdával se vytčeného cíle, modlil se a bojoval boj Páně, dokud nebylo Skotsko vysvobozeno.

V Anglii hlásal Latimer z kazatelny, že bible má býti čtena v jazyce, kterým hovoří lid. Řekl, že autorem Písma svatého "je sám Bůh"; a toto Písmo se podílí na moci a věčnosti svého Tvůrce. "Není krále, císaře, úředníka či vládce, který by nebyl povinován poslušností Jeho svatému Slovu." "Nechoďme bočními cestami, ale nechme se vést Bohem. Nechoďme tam, co naši předkové, nejednejme jako oni a dělejme to, co i oni měli dělat."

Barnes a Frith byli věrní přátele Tyndala, kteří vystoupili na ochranu pravdy. Po nich se objevili Ridleys a Carnmer. Vedoucími reformace v Anglii byli lidé vzdělaní a většina z nich byla ve velké vážnosti pro jejich horlivost a zbožnost v římskokatolickém společenství. Důsledkem jejich opozice proti papežství bylo poznání bludů papežské stolice. Jejich poznání tajemství padlého Babylona dodalo jejich svědectvím proti ní mnohem větší váhu.

Tyndale, Frith, Latimer a Ridleys měli za základ svých kázání autoritu Boha a dostatečnost známosti z Písma svatého. Odmítali přijmout názor, aby autorita papežů, sněmů, církevních otců i králů rozhodovala nad svobodou náboženského vyznání. Jejich základem byla bible a z ní odvozovali všechno své učení i požadavky. Víra v Boha a Jeho Slovo byly těmto svatým mužům posilou, když na hranici položili své životy.