Podle předpokladu mnohých, reformace nemohla skončit Lutherem, ale měla pokračovat až do závěru lidských dějin. Bůh dal Lutherovi poznání a on ho měl předat dalším. Ale to byla jen část toho, co měl svět ještě poznat. Od té doby až po dnešek průběžně docházíme k novým poznáním v Písmu a odhalujeme nové pravdy.

Luther se svými spolupracovníky vykonal úžasné dílo. Ale poněvadž sami vyšli z římsko-katolické církve, které věřili a obhajovali ji, nedalo se očekávat, že odhalí všechny její bludy. Jejich zásluhou byly zlomeny okovy Říma a Bible byla dána světu. Ale byly zde i další důležité pravdy, které se jim nepodařilo odhalit a nedokázali se oprostit také od dalších závažných omylů. Většina dále zachovávala pohanskou neděli a jiné papežské svátky. Nepřipisovali těmto dnům božskou autoritu, ale zachovávali je jako všeobecně uznávané dny k pobožnosti. Mezi reformátory byli však i takoví, kteří ctili a respektovali sobotu čtvrtého přikázání. Čestné místo mezi reformátory je nutno dát těm, kteří obhajovali běžně zavrhovanou pravdu i samotnými protestanty, pravdu o věčné platnosti čtvrtého přikázání, a dodržování biblické soboty považovali za závaznou povinnost. Když reformace rozehnala mraky, jež byly rozprostřeny nad křesťanským světem, v mnohých krajích vystoupili na jeviště lidé zachovávající svatou Bohem ustanovenou sobotu.

Ne však všichni, kteří zakusili velkých požehnání reformace, pokračovali na této cestě, jakou kráčel Luther. Čas od času povstávali nemnozí mužové, aby hlásali nové pravdy a zjevovali zakořeněné bludy; avšak většina lidí podobně jako Židé v době Kristově nebo papeženci v době Lutherově, byli spokojeni s vírou, kterou vyznávali jejich otcové, a žili dál jako předtím. Náboženství se opět zvrhlo ve formalismus. Bludy a zavržené pověry dále přežívaly v církvi a lidé se jich přidržovali i přes poznání požadavků slova Božího. A tak duch inspirovaný reformací postupně odumíral a bylo třeba nové reformy v protestantské církvi, jako v Lutherově době u římsko-katolické církve. Bylo zde stejné duchovní ustrnutí, stejný vztah k názorům lidí, stejný duch zesvětštění a používání lidských teorií pro výklad slova Božího. Pod pláštíkem náboženství vzkvétala pýcha a marnotratnost. Církev se spojila se světem a podléhala rozkladu. A tak byly znehodnoceny všechny velké zásady, pro něž trpěl Luther i jeho spolupracovníci.

Když satan poznal, že pravdu nepotlačí násilím, opět se uchýlil ke stejnému plánu - ke kompromisu, který se mu osvědčil při odpadnutí a vytváření římsko-katolické církve. Navodil situaci, aby se z křesťanů stali jeho spojenci. Nebyli to nyní pohané, ale lidé, kteří se projevili jako modloslužebníci tím, že uctívali boha tohoto světa.

Satan už nemohl zabránit, aby se bible dostala k lidem, a tak se tato kniha stala dostupnou pro všechny. Navedl tedy tisíce, aby přijali nesprávný výklad i pochybné teorie a sami se nesnažili o poznání pravdy v Písmě. Biblické učení narušila tradice, která už zničila miliony duší a zapouštěla hluboké kořeny. Místo aby bojovala a bránila víru, jež byla jednou dána svatým, církev se postavila v obraně tradic. Ani církev, ani svět si neuvědomují hrozící nebezpečí přibližující se neobyčejně slavnostní a vážné události v dějinách světa, jakým je doba druhého příchodu Syna člověka.