Pro bratry a sestry v Austrálii, kteří chtěli pomoci nést břímě misijního díla do jiných polí, podal zprávu generální konferenci roku 1899 bratr Daniells, tehdejší předseda australsko-asijské unijní konference, o rychlém vývoji a silné víře, kterou měli všichni, kteří byli schopni se spojit se svými spolupracovníky v Americe a v Evropě, aby nesli poselství třetího anděla do misijních polí. Napsal:

„My v Austrálii jsme dospěli k pochopení významu Boží prozřetelnosti, která ponechala svou služebnici sestru Whiteovou v této zemi. Když přišla, všichni jsme se domnívali, že přišla jen na krátkou návštěvu. Ona si to také myslela. Pán to však vedl jinak. Přivedl ji do této země a nedovoluje, aby se oblak zvedl a šel jinam.

Od chvíle, kdy přišla, Bůh ji poučoval o zdejším díle. Ukázal nám chyby v našich pracovních metodách. On utvářel práci v celém poli jinak. Ustavičně nabádal, abychom šli vpřed, abychom se rozšiřovali na všechny strany. Vždy nám dával návod na rozšíření naší práce. Své služebnici uložil velké břímě výchovného díla. Zápas o provedení toho, co Bůh přikázal, byl velice těžký. Satan působil, že bylo třeba zápasit o každý kousek půdy. Bůh nám však dal mnohá vítězství. Pán vybudoval avondalskou školu a máme nejjasnější důkaz, že On tím bude oslaven. Dal přesná poučení o jejím místě, účelu a vedení. Nyní nám říká, že když kráčíme ve světle, které nám dal, Avondale se stane výchovným místem pro mnoho misijních polí. Ruka Boží je ve všech těchto věcech. Snažíme se probudit členy církve, aby pochopili situaci a vykonali vše, co mohou, aby podpořili dílo. Pomáhají ušlechtile, ale naše viditelné zdroje jsou malé pro toto veliké dílo, které nám bylo svěřeno….

Máme celý zástup moudrých mladých lidí, mužů a žen, kteří se touží vzdělat pro Boží dílo. Věříme, že v krátké době budeme schopni vyslat velký počet připravených pracovníků pro různá misijní pole. Pán nám to ukazuje prostřednictvím prorockého ducha a on to způsobí.“ (Gen. Conf. bulletin, 1899, pp. 141,142)

V jednom proslovu v Avondalské škole a jejím díle, který měla sestra Whiteová v sobotu odpoledne 22. 6. 1899 před zasedáním australské unijní konference onoho roku, zdůraznila misijní ráz díla, které se ve škole koná. Řekla:

„Bůh si přeje, aby toto místo bylo střediskem a vzorem. Naše škola si nemá brát za vzor žádné jiné učiliště, které bylo založeno v Americe, ani jakoukoli jinou školu, která byla v této zemi zřízena. Hledíme na Slunce spravedlnosti a snažíme se zachytit každý světelný paprsek, který můžeme…

Z tohoto střediska bychom měli vysílat misionáře. Zde by měli být vychováni, vzděláni a vysláni na ostrovy a do cizích zemí. Pán si přeje, abychom se připravili pro misijní práci...

Je zapotřebí vykonat velké a významné dílo. Někteří z přítomných mohou cítit, že by mohli jít do Číny a na jiná místa a zvěstovat tam poselství. Tito by měli jít nejdříve do školy a tam se osvědčit.“ (Australation Union Conference Record, 28. 7. 1899, pp. 8,9)

Tento ideál - vzdělání mnoha křesťanských pracovníků pro potřebná misijní pole v dalekých zemích - by měli mít ti, jenž podporují avondalské školy, mít ustavičně na zřeteli. Je to ideál, který charakterizoval v následujících letech samo dílo, jak to už samo nynější jméno školy - Australská misijní kolej naznačuje.“

Na konci roku 1899 sestra Whiteová napsala: „Šli jsme vpřed s vírou a učinili veliké pokroky, protože jsme viděli, co je třeba vykonat a neváhali jsem. Ale nevykonali jsme ani polovinu z toho, co mělo být vykonáno. Nemáme uvnitř výhodné postavení, jaké bychom měli mít. Před námi je veliké dílo. Všude kolem nás touží duše po světle a pravdě, ale jak se k nim dostat?…

Moji bratři a sestry v Austrálii a v Asii, v každém městě a v každé zemi musí být zvěstováno poslední poselství milosti padlému světu. Zatímco se snažíme opracovat tato poslední pole, přichází volání z dalekých zemí: Přijďte a pomozte nám. Ti nejsou tak snadno k dosažení a snad také ne tak připraveni pro žeň jako pole ležící v naší blízkosti. Ale nesmí být opuštěna. Vítězství kříže musíme uspíšit! Naším heslem musí být: Vpřed, stále vpřed! Své břímě misijního úsilí v jiných zemích nesmíme nikdy složit, dokud celá země nebude osvícena slávou Páně.

Co však můžeme dělat? Zasazujeme se o to, odvažujeme se, prosíme a plánujeme, jak bychom mohli v okolních místech začít s dílem? Kde jsou věrní misionáři, kteří budou konat dílo a podporovat ho?

Především se ptáme, jak mají být misionáři vzděláni? Jak mají být připraveni pracovníci pro vstup do otvírajících se polí? Zde je náš největší úkol. Proto se velice bojíme o naši školu v Avondale. Musíme zde učinit náležitá opatření pro vzdělání pracovníků v různých odvětvích. Pozorujeme, že mladí lidé mají schopnosti, které je uschopní stát se spolupracovníky Božími, pokud se budou vzdělávat. Musíme jim dát příležitost. Někteří posílají žáky do naší školy a pomáhají hradit výlohy, aby se mohli stát dělníky některé části vinice. V tomto ohledu by mělo být mnohem více učiněno a mělo by být vynaloženo zvláštní úsilí pro ty, kteří posílají z ostrovů naše pracovníky, aby je nechali vzdělat za misionáře.

V budoucnosti musí být naše škola činným misijním ústavem více, než v minulosti, jak to naznačil Bůh… Musíme mít dvacetkrát více pracovníků, abychom splnili požadavky domácího i zahraničního pole, a proto by Avondalská škola neměla být ve svém vybavení v ničem omezena.“ ( Australian Union Conf. Record, 1. 1. 1899)