Pracovali jsme v Rochestru dál za těžkostí a okolností mařících odvahu. Město bylo postiženo cholerou. Když řádila, bylo slyšet rachot vozů odvážejících mrtvé na hřbitov. Nemoc zachvacovala všechny společenské třídy. Nejobratnější lékaři byli nakaženi a odváženi na hřbitov. Když jsme šli ulicemi Rochesteru, potkávali jsme skoro na každém rohu vozy s prostými jedlovými rakvemi k odvozu mrtvých.

Náš malý Edson byl nakažen a předložili jsme ho velkému Lékaři. Vzala jsem ho na ruce a ve jménu Ježíšově přikázala nemoci, aby ustoupila. Ihned mu bylo lépe a když jedna sestra začala prosit Pána, aby ho uzdravil, tříletý hoch řekl: "Nemusí se už na mne modlit, Pán mne přece uzdravil." Byl velmi slabý, nemoc však už nepokračovala. Přesto se mu nedostávalo síly. Naše víra měla být znovu zkoušena. Tři dny nic nejedl.

Stanovili jsme si na dva měsíce shromáždění, z Rochestru, N. Y. až do Bangor, Maine. Chtěli jsme tuto cestu podniknout v našem krytém voze s naším dobrým koněm Charliem - darem bratrů z Vermontu. Neodvažovali jsme se opustit dítě v tak kritickém stavu. Rozhodli jsme se však, že půjdeme, kdyby nastala změna k lepšímu. Ve dvou dnech jsme se museli vydat na cestu, abychom stihli první z našich shromáždění. Předložili jsme to Pánu a za důkaz jsme si vzali, že odcestujeme, jestliže dítě dostane chuť k jídlu. První den nenastalo zlepšení. Nepřijalo ani nejmenší sousto. Asi v poledne druhého dne zatoužil po polévce, která ho posílila.

Onoho odpoledne jsme se vydali na cestu. Asi ve čtyři hodiny jsem vzala své nemocné dítě na polštář a jeli jsme dvacet mil. Té noci bylo velmi neklidné. Nespalo a skoro celou noc jsme ho držela v náručí.

Příštího rána jsme se radili, máme-li jet zpět do Rochestru nebo pokračovat v cestě. Lidé, kteří nám poskytli pohostinství, říkali, že pojedeme-li dále, pohřbíme dítě na cestě a podle všech náznaků to tak vypadalo. Neodvážila jsem se však jet zpět do Rochesteru. Věřili jsme, že nemoc dítěte je dílem satanovým, aby nám zabránil v cestě a neodvažovali jsme se mu poddat. Řekla jsme svému muži: "Jestliže se vrátíme, očekávám, že dítě zemře. Půjdeme-li vpřed, může jen zemřít. Pokračujme v cestě a spolehněme se na Pána."

Měli jsme před sebou cestu dlouhou asi 100 mil, kterou jsme měli skončit ve dvou dnech. Věřili jsme, že Pán pro nás bude v této době nouze působit. Byla jsem velmi unavena a bála jsem se, že usnu a dítě mi vypadne z náručí. Položila jsem ho proto na klín a pevně přivázala ke svému pasu a oba jsme toho dne spali skoro celou cestu. Dítě se zotavilo, cestou zesílilo a přivezli jsme ho domů velmi silné.

Pán nám bohatě žehnal na naší cestě do Vermontu. Můj muž měl mnoho práce a starostí. Na různých konferencích měl nejvíce kázání, prodával knihy a pracoval na větším rozšíření časopisu. Jakmile jedna konference skončila, spěchali jsme na druhou. V poledne jsme krmili našeho koně na silnici a pojídali naše jídlo. Můj muž potom psal články pro Review a instructor , maje papír položený na krabici od jídla nebo na svém klobouku.