Spolehli jsme se na zaslíbení Boží a byli rozhodnuti jít s vírou vpřed. V ten den jsme byli očekáváni v Auburnu, abychom převzali první číslo listu. Věřili jsme, že se satan snažil nám zabránit, ale můj muž se rozhodl jít a důvěřovat Pánu. Bratr Harris připravil vůz a sestra Bonfoey nás doprovázela. Museli jsme však mému muži pomoct vstoupit do vozu, ale každou mílí nabýval síly. Upírali jsme své myšlenky k Bohu a cvičili svou víru, zatímco jsme pokojně a radostně jeli dále.

Když jsme potom převzali hotový list a jeli zpět do Centerportu, měli jsme jistotu, že je to cesta povinnosti. Spočinulo na nás požehnání Boží. Satan nás velmi sužoval, ale protože nás Kristus posiloval, zvítězili jsme. Měli jsme s sebou velký balík časopisů, které obsahovaly cennou pravdu pro lidi.

Naše dítě bylo zdravé a satanu nebylo dovoleno trápit je. Pracovali jsme od časného rána dlouho do večera a někdy jsme si ani nedopřáli čas k sednutí ke stolu k jídlu. S trochou jídla po ruce jsme pracovali a zároveň jedli. Námahou při skládání velkých archů jsem dostala velkou bolest do ramene, která mě po léta neopouštěla.

Rozhodli jsme se jet na východ a naše dítě bylo opět dost zdravé, aby takovou cestu podstoupilo. Jeli jsme parníkem do Utica, kde jsme se odloučili od sestry Bonfoeyové, mé sestry a našeho dítěte a odcestovali na východ. Bratr Abbey je vzal s sebou domů. Museli jsme něco obětovat, abychom se odloučili od těch, kteří s námi byli spojeni něžnými pouty. Naše srdce se zvláště přimykala k malému Edsonovi, jehož život byl v tak velkém nebezpečí. Potom jsme cestovali do Vermontu a v Suttonu jsme měli shromáždění.