Mému dítěti bylo hůř a modlili jsme se za něho třikrát denně. Mnohdy to bylo požehnané a postup nemoci byl zastaven, když však byly příznaky znepokojující, byla naše víra znovu těžce zkoušena.

Byla jsem ve svém nitru velmi stísněna. Znepokojovaly mne otázky, jako: Proč Bůh není ochoten vyslyšet naše modlitby a dítě uzdravit? Satan, který je se svými pokušeními vždy připraven, nám našeptával, že je to proto, že si nestojíme správně. Nemohla jsem si vzpomenout na žádný zvláštní případ, v němž bych Pána zarmoutila, ale zdálo se, že na mém duchu spočívá velká tíha, která mne žene do zoufalství. Pochybovala jsem o svém přijetí u Boha a nemohla jsme se modlit. Neměla jsem ani odvahu pozvednout své oči k nebi. Trpěla jsem tak velikou duševní trýzní, až můj muž volal o mne k Pánu. A nepřestal, dokud se můj hlas nespojil s jeho prosbou o vysvobození. Požehnání přišlo a já jsem začala doufat. Má chvějící se víra se uchopila zaslíbení Božích.

Potom přišel satan v jiné podobě. Můj muž těžce onemocněl. Jeho nemoc byla znepokojující. Měl občasné křeče a prudké bolesti. Měl studené nohy. Třela jsem mu je, až jsem už nemohla. Bratr Harris byl vzdálen několik mil za svou prací. Sestry Harrisonová a Bomfoeyová a má sestra Sára byly jediné přítomny a já jsem právě začínala opět věřit zaslíbením Božím. Jestliže jsem kdy cítila svou slabost, bylo to tehdy. Věděly jsme, že se musí ihned něco dělat. Stav mého muže byl každou chvíli vážnější. Byla to zřejmě cholera. Prosil nás, abychom se modlily a my jsme se neodvážily protestovat. S hlubokým pocitem nehodnosti jsem vložila ruce na jeho hlavu a prosila Pána, aby zjevil svou moc. Ihned nastala změna. Znovu se vrátila přirozená barva obličeje a světlo nebes zářilo na jeho obličej. Všichni jsme byli naplněni nevýslovnou vděčností. Nikdy jsme neviděli tak pozoruhodné vyslyšení modlitby.

Onoho dne jsme měli jít do Port Byronu, abychom přečetli korekturu listu, který jsme tiskli v Auburnu. Zdálo se nám, že se satan snažil zabránit uveřejnění pravdy, kterou jsme chtěli předložit lidem. Cítili jsme, že musíme jít s vírou kupředu. Můj muž řekl, že chce jít do Port Byronu pro korekturu. Pomohly jsme mu zapřáhnout koně a já jsem ho doprovázela. Pán ho na cestě posiloval. Obdržel své archy a zprávu, že sešit přijde příštího dne z tisku a že máme být v Auburnu, abychom si jej vyzvedli.

Tu noc jsme byli probuzeni křikem malého Edsona, který spal v pokoji nad námi. Byla si půlnoc. Náš malý chlapec se pevně držel sestry Bonfoeyové, potom mávl oběma ručkama do vzduchu a děsivě zvolal: Ne, ne! a ještě pevněji se k nám přivinul. Věděli jsme, že je to dílo satanovo, aby nás sužoval a poklekli jsme k modlitbě. Můj muž přikázal ve jménu Páně zlému duchu, aby odstoupil, načež Edson klidně usnul v náruči sestry Bonfoeyové a celou noc klidně spal.

Potom měl můj muž nový záchvat. Měl velké bolesti. Poklekla jsem u postele a prosila Pána, aby posílil naši víru. Věděla jsem, že Bůh pro něj působil a přikázal nemoci, aby odstoupila a nemohli jsme ho prosit o to, co již bylo učiněno. Prosili jsme však Pána, aby ve svém díle pokračoval. Opakovali jsme tato slova: "Ty jsi slyšel modlitby, jednal jsi, pokračuj v díle, jež jsi začal!" Tak jsme leželi dvě hodiny před Pánem a zatímco jsme se modlili, můj muž usnul a odpočíval až do rána. Když vstal, byl velmi slabý, nedali jsme však na vnější zdání.