Jednoho rána v únoru 1849 mi bylo ukázáno při rodinné pobožnosti v domě bratra Howlnda, že je naší povinností jít do Dartmouthu, Mass. Hned nato šel můj muž na poštu a přinesl dopis od bratra Collinse, v němž nás naléhavě prosil, abychom přišli do Dartmouthu, protože jejich syn je nemocný. Vydali jsme se ihned na cestu a zjistili jsme, že třináctiletý hoch měl devět týdnů dusivý kašel a vyhladověl skoro na kost. Rodiče si mysleli, že má úbytě a byli velmi sklíčeni při pomyšlení, že jejich jediný syn by jim měl být vzat.

Spojili jsme se k modlitbě za hocha a prosili opravdově Pána, aby ho zachoval při životě. Věřili jsme, že bude zdravý, přestože zdánlivě nebyla naděje na uzdravení. Můj muž ho vzal na ruce, chodil s ním po pokoji a volal: "Ty nezemřeš, ale zůstaneš naživu!" Věřili jsme, že uzdravením tohoto chlapce bude Bůh oslaven.

Odešli jsme z Dortmouthu asi za osm dní. Když jsme se vrátili, vyšel nám malý Gilbert vstříc. Přibral asi dvě kila. Rodinu jsme našli radující se nad důkazem Božského milosrdenství.