Znovu jsem byla vyzvána, abych se pro blaho duší zapřela. Museli jsme se zříci malého Henryho a jít, abychom se cele odevzdali dílu. Můj zdravotní stav byl špatný a kdybych vzala své dítě s sebou, vyžadovalo by většinu mého času. Byla to těžká zkouška, neodvažovala jsem se však, by bylo překážkou v cestě mé povinnosti. Věřila jsem, že nám ho Pán zachoval, když byl těžce nemocen a že mi by ho vzal, kdybych se jím nechala zdržet od plnění své povinnosti. Samotná před Pánem se zármutkem v srdci a s mnoha slzami jsem přinesla oběť a vzdala se svého jediného dítěte, abych ho nechala na starost jiné osobě.

Nechali jsme Henryho v rodině bratra Howlanda, k níž jsme měli největší důvěru. Byli ochotni vzít na sebe břímě, abychom byli pokud možno volní a mohli se věnovat dílu Božímu. Věděli jsme, že mohou lépe dohlížet na malého než my, kdybychom jej vzali s sebou na cesty. Věděli jsme, že je to k jeho prospěchu, má-li klidný domov a pevnou kázeň, aby nebyla poškozena jeho milá povaha.

Bylo to pro mě těžké odloučit se od svého dítěte. Jeho smutný obličej při loučení byl ve dne v noci přede mnou, ale v síle Páně jsem potlačila myšlenky na něho a snažila jsem se činit dobře jiným.

Pět let měla rodina bratra Howlanda dohled nad Henrym. Pečovali o něho bez náhrady a opatřovali ho veškerým oblečením, kromě daru, který jsem mu, jako Anna Samuelovi, přinesla jednou za rok.