Toho času měli adventisté shromáždění v Bethovenově sále. Můj otec chodil se svou rodinou do těchto shromáždění velmi pravidelně. Všeobecně se mělo za to, že Kristus přijde v roce 1843. Doba, v níž mohly být zachráněny duše se mi zdála tak krátká, že jsem se rozhodla dělat vše, co bylo v mé moci, abych hříšníky přivedla ke světlu pravdy.

Měla jsem doma dvě sestry, Sáru o několik let straší než já a sestru - dvojče - Alžbětu. Mluvily jsme spolu o té věci samy a rozhodly jsme se vydělat tolik peněz, kolik jen bude možné, abychom za ně koupily spisy a knihy a mohly je darovat. To bylo to nejlepší co jsme mohly udělat a toto málo jsme činily rády.

Náš otec byl kloboučník a mi bylo přiděleno dělání okrajů klobouků, protože to byla nejlehčí práce. Také jsem pletla punčochy, jeden pár za 25 centů. Mé srdce bylo tak slabé, že jsem musela při sezení v posteli být podepřena poduškami, abychom mohla pracovat. Tak jsem seděla den za dnem a radovala se, že mé chvějící se prsty mohou alespoň malým dílem přispět k dílu, jež jsem tolik milovala. Za den jsem si vydělala 25 centů. Jak starostlivě jsem odkládala malé stříbrné mince, jež jsem si vydělala, které měly být vydány za spisy a tím měl bít osvíceny a probuzeny duše přebývající v temnotě.

Nebyla jsem pokoušena vydat svůj výdělek ke svému osobnímu uspokojení. Mé šaty byly prosté, nic nebylo vydáno za neužitečnou ozdobu. Tak jsem měla vždy malou částku ke koupi vhodných knih. Ty byly potom dány do rukou zkušených osob, které je odevzdaly dál.

Každá strana těchto tiskopisů se zdála mým očím cennou, vždyť to byl posel světla světu, který přikazoval, aby se připravili na tu velkou událost, jenž byla tak blízko. Spása duší bylo břímě, na které jsem myslela a mé srdce bylo naplněno bolestí nad těmi, kteří si lichotili, že žijí v jistotě, zatímco se světem neslo varovné poselství.