Zanedlouho jsme šli opět do třídního shromáždění. Toužili jsme po příležitosti mluvit o lásce Boží, jež pohnula naší duší. zvláště já jsem si přála mluvit o dobrotě a milosrdenství Božím ke mně. Se mnou se stala tak velká změna, že se mi zdálo mou povinností využít každé příležitosti ke svědectví o lásce mého Spasitele.

Když na mě přišla řada, abych mluvila, uvedla jsem důkazy lásky Ježíšovy, z níž jsem se těšila a zmínila jsem se, že radostně vzhlížím ke zkušenosti brzkého setkání se se svým Vykupitelem. Víra v blízký příchod Kristův mne povzbudila, abych se vážněji modlila o posvěcení Duchem Božím.

Tu mne vedoucí třídního shromáždění přerušil a řekl: "Tys dosáhla posvěcení metodismem, metodismem, sestro a ne nějakou bludnou naukou."

Cítila jsem se puzena vyznat pravdu, že mé srdce nedosáhlo tohoto nového požehnání metodismem, ale povznášejícími pravdami o osobním příchodu Ježíše. Skrze něj jsem našla pokoj, radost a dokonalou lásku. Tak končilo mé poslední svědectví, jež jsem vydala ve třídě s mými bratry metodisty.

Potom mluvil Robert svým pokorným způsobem, ale tak jasně a dojímavě, že někteří plakali a byli velmi pohnuti. Někteří však pohoršeně kašlali a zdálo se, že je jim to velmi nepříjemné.

Když jsme opustili místnost, mluvili jsme opět o naší víře a podivovali jsme se, že naši křesťanští bratři a sestry to tak těžce nesli, když jsme mluvili o příchodu našeho Spasitele. Byli jsme přesvědčeni, že jsme již neměli do třídního shromáždění jít. Naděje na slavné zjevení se Kristovo naplňovalo naše duše a došla svého vyjádření, když jsme začali mluvit. Bylo zřejmé, že jsme v třídním shromáždění nemohli mít volnost, neboť naše svědectví bylo k posměchu a k narážkám, jež se po ukončení shromáždění donesly našemu sluchu a to od bratří a sester, jež jsme ctili a milovali.