Jednoho dne jsem slyšela rozmluvu mé matky s jednou sestrou, týkající se kázání, jež nedávno slyšely, v němž bylo řečeno, že duše není nesmrtelná. Některé verše, které kazatel uvedl jako důkazy, se opakovaly. Mezi nimi, jak si vzpomínám a které na mne velmi zapůsobily, jsou tyto: "Duše, která hřeší, zemře." (Ez 18,4) "Živí vědí, že zemrou, mrtví pak nevědí nic." (Kaz 9,5) "Které časem svým ukáže ten blahoslavený a mocný král kralujících a Pán panujících, který sám má nesmrtelnost." (1. Tim 6,15-16) Oplatí "těm, kteříž trvajíce v dobrém skutku, slávy a cti a nesmrtelnosti hledají životem věčným." (Ř 2,6-7)

"Proč", ptala se moje matka, když uvedla tato místa bible, "by měli hledat něco, co už mají?"

Poslouchala jsem tyto nové myšlenky s živým bolestným zájmem. A když jsem pak byla sama se svou matkou, ptala jsem se, zda skutečně věří, že duše není nesmrtelná. Její odpověď byla, že se obává, že jsem na omylu, co se týká této otázky jakož i některých jiných.

"Ale maminko," říkala jsem, "věříš opravdu, že duše spí v hrobě až do vzkříšení? Myslíš, že křesťan nejde po smrti do nebe a hříšník do pekla?"

Ona odpověděla: "Bible nám nedává důkaz, že je věčně hořící peklo. Kdyby bylo takové místo, bylo by to řečeno v této svaté knize."

"Ale maminko", zvolala jsem v překvapení, "to je od tebe zcela podivná řeč! Jestliže věříš této podivné nauce, pak to nikomu neříkej, protože se bojím, že se hříšníci nechají touto vírou ukolébat v jistotě a nebudou si přát hledat Pána."

"Je-li to čistá biblická pravda", odpověděla, "bude to prostředkem k získání hříšníků pro Ježíše, místo toho, aby to bránilo jejich spasení. Jestliže láska Boží nepřiměje vzbouřence, aby se jí odevzdal, hrůzy věčného pekla ho k pokání nepřivedou. Nezdá se mi to správné získávat duše pro Ježíše odvoláváním se na jeden z nejnižších stavů mysli člověka, na obyčejný strach. Láska Ježíšova přitahuje, ta přemůže i nejtvrdší srdce."Trvalo to několik měsíců od té rozmluvy, než jsem uslyšela něco dalšího o tomto učení, ale v té době jsem přemýšlela o tomto předmětu. Když se o tom kázalo, uvěřila jsem, že je to pravda. Od doby, kdy mi vzešlo světlo o spánku mrtvých, zmizelo tajemství, které mi zahalovalo zmrtvýchvstání a tato velká událost nabyla nové a mocné důležitosti. Často jsem byla rozrušena pokusy uvést v soulad odměnu nebo trest udělený hned po smrti s budoucím zmrtvýchvstáním a přicházejícím soudem, o jejichž skutečnosti nelze pochybovat. Jestliže jdou duše hned po smrti do věčné blaženosti nebo do věčného trápení, proč je zapotřebí vzkříšení ubohého zpráchnivělého těla?Ale tato nová a krásná víra mi ukázala, proč inspirovaní pisatelé psali tolik o vzkříšení těla. Nyní jsem jasně poznala zaostalost našeho dřívějšího názoru na tuto otázku.