Po sólu Odpočinek pro unavenou ruku, předneseném profesorem Griggsem, následoval proslov předsedy generální konference, bratra Daniellse. Řečník podal krátký, ale jasný přehled mladých let a křesťanské zkušenosti sestry Whiteové i jejího pozdějšího působení. První část jeho proslovu byl životopisný nástin a tvořil také základ pro hlavní myšlenku celého proslovu - že Bůh propůjčil poslední církvi cenný dar ducha prorockého.

O povolání sestry Whiteové v časném mládí ke zvláštní službě Bohu a o plodech její služby řekl:

„Protože přijala bibli jako jediné vodítko svého života, byla cele přesvědčena jejím učením, že druhý příchod Pána Ježíše je blízko. V tomto bodě nekolísala a protože tomu věřila z celé duše, cítila, že by mělo být hlavní snahou každého, kdo žije v této době, vést bezúhonný život v Kristu a posvětit všechny prostředky, jež má po ruce, k záchraně ztracených.

Toto přesvědčení ji vedlo k ustavičné modlitbě o plnost Ducha svatého. Její touha po této Boží přítomnosti byla vyslyšena nad její prosby a pochopení… Její život, plný odevzdanosti, poslušnosti a modlitby o Boží pomoc byl odměněn propůjčením daru prorockého, jednoho z nejlepších darů Ducha.

V prosinci roku 1844 jí dal Duch svatý vidění o druhém příchodu Krista. V tomto vidění zjevujícím budoucnost, jí byl dán pohled na krásnou odměnu, která čeká na vykoupené, viděla také hrozný osud těch, kdož se zdráhají sloužit svému Pánu a Mistru. Toto předvedení soudu lidské rodiny udělalo hluboký dojem na její srdce. Zde ji Bůh povolává za svého posla. Cítila, že jí Bůh nařídil, aby předala toto poselství světla a spasení jiným.

Byla to pro ni těžká zkouška. Bylo jí teprve 17 let, byla malá, slabá a nesmělá, ale po dlouhém, těžkém boji uposlechla výzvy svého Pána a pak jí byla dána odvaha a síla, aby nastoupila své životní dílo.

Po tomto odevzdání se a vítězství měla řadu pozoruhodných duchovních zkušeností, které nesly zjevně pečeť pravosti a na něž pohlíželi její tehdejší spolupracovníci jako na důkaz ducha prorockého, Kristem zaslíbeného poslední církvi. Ti, kteří s ní byli ve spojení ve všech těch letech, která od té doby uplynula, neměli nikdy důvod měnit své přesvědčení, že zjevení, jež měla za celou tu dobu, přišla od Boha.

Zesnulý bratr Smith, který byl celý svůj život spolupracovníkem bratra Whitea a jeho manželky v tomto díle, zanechal svědectví o tomto daru, jak se projevil v jejím učení:

Každý zkušební kámen, kterého bylo použito pro tato zjevení ukázal, že jsou pravá. Důkazy, které je vně i uvnitř podporují, jsou přesvědčivé. Souhlasí se Slovem Božím a spolu navzájem. Jsou podávány, leč by se mýlili ti, kdož jsou schopni pronést posudek - když je Duch Boží přítomen ve zvláštní míře. Klidně, důstojně, působivě se podávají každému, kdo je jejich svědkem, jako přímý protiklad toho, co je falešné a fanatické.

Jejich ovoce ukazuje, že pramen, z něhož pocházejí, je protikladem zlého.

Směřují k nejčistší mravnosti. Jsou proti každé nepravosti a napomínají ke každé ctnosti. Poukazují na nebezpečí, s nimiž se setkáváme na cestě ke království Božímu. Zjevují satanovy úmysly. Varují nás před jeho osidly. Udusily v zárodku každý sklon k fanatismu, jež se snažil nepřítel usadit v našem středu. Odkryly skryté hříchy, přivedly na světlo temné bezpráví a odhalily nečisté pohnutky falešníků. Odvrátily od díla nebezpečí na všech stranách. Povzbuzovaly znovu a znovu k většímu posvěcení se Bohu, k horlivějšímu snažení se o svatost srdce a k větší píli v díle a službě Mistrově.

Vedou ke Kristu. Stejně jak to činí bible, tak jej i ona představuje jako jedinou naději a jediného Spasitele lidského pokolení. Představují nám jeho svatý život a jeho božský vzor velmi živě a vybízejí nás prosbami, jimž není možné odporovat, abychom šli v jeho stopách.

Vedou nás k bibli. Představují tu knihu jako vdechnuté a neměnné Slovo Boží. Napomínají nás, abychom vzali to Slovo za našeho rádce, za pravidlo a měřítko naší víry a činů. Působivě nám kladou na srdce, abychom jeho listy dlouho a pečlivě studovali a seznámili se s jeho učením, neboť ono je to, které nás bude soudit v poslední den.

Přinesly mnoha srdcím útěchu a povzbuzení. Posilnily slabé, povzbudily unavené, pozvedly poražené. Zavedly pořádek tam, kde byl zmatek, křivé cesty narovnaly a vrhly světlo na to, co bylo temné a nejasné.

30. srpna roku 1846 se sestra Harmonová vdala za Jamese Whitea z Palmyra. Od provdání byl život sestry Whiteové úzce spjat se životem jejího muže v evangelizační práci až do jeho smrti 6. srpna 1881. Vykonali daleké cesty ve Spojených státech, ukázali a psali, pěstovali a stavěli, organizovali a spravovali. Čas ukázal, jak obsáhlé a pevné byly základy jimi položené, jak moudře a dobře stavěli.

Názory o důležitých základních otázkách, jimž sestra Whiteová učila a které daleko široko zvěstovala - nadvláda Boží, božství Kristovo, působení evangelia, božská vnuknutí Písma svatého, majestát zákona, povaha hříchu a osvobození z jeho moci, bratrství lidí a poměr a odpovědnost tohoto bratrství - její učení o těchto důležitých otázkách a její Pánu a bližním posvěcený život byly zdůrazněny viděními, která jí dal Duch Boží. Jsou ovocem Ducha, ovocem, podle něhož bude souzeno její životní dílo. Musí určit prameny a povahu Ducha, který ovládal celý její život. Podle ovoce jejich poznáte je. Ano k zákonu a svědectví! Pakli nechtí, nechať mluví vedlé slova toho, v němž není žádné záře.

V této otázce není nejistoty. Její učení je jasné a vliv jejího života byl zcela určitý.

Žádný křesťanský učitel v tomto pokolení, žádný náboženský reformátor v minulosti si nevážil bible více. Ve všech jejích spisech je představována jako kniha knih, nejvyšší dokonalý vůdce pro celou lidskou rodinu. Ani stopa vyšší kritiky, nové myšlenky, ani stopa nevěřící, zkázonosné filozofie nemůže být v některém jejím spisu nalezena. Ti, kteří věří, že bible je vdechnuté, nepochybné Slovo živého Boha, si budou vysoce vážit určité, nesrovnatelně jasné podpory tohoto názoru ve spisech sestry Whiteové.

V jejich spisech je Kristus uznáván a vysoko vyzdvižen jako jediný Spasitel hříšníků. Je kladen velký důraz na statečné, neomezené prohlášení učedníků: „neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, skrze kteréž bychom mohli spaseni býti.“ Moc vykoupit z hříchu a jeho vlády je jen u něho. A na něj odkazuje sestra Whiteová všechny lidi.

Její spisy se pevně drží učení, že evangelium nabízí jediný prostředek svatosti, jak je zjeveno v Písmu svatém. Kterákoliv filozofie Indie nebo etické pravidla Burmy a Číny se nedají srovnat s evangeliem o Synu Božím. Ono je jedinou nadějí ztraceného světa.

Duch svatý, zástupce Kristův na zemi, je představen a ctěn jako nebeský učitel a vůdce, poslaný na tuto zem naším Pánem při jeho nanebevstoupení, aby v srdcích a životě lidí uskutečnil to, co bylo umožněno jeho smrtí na kříži. Dary Božího ducha, jak jsou vyčteny v evangeliích a listech Nového zákona, uznává, vyprošťuje a cele přijímá tak, jak uznává Duch za dobré je udělit.

Naším Pánem založená a jeho učedníky v prvním století budovaná církev je nám představena jako božský vzor. Její přednosti a autorita jsou zcela uznávány a všechny její předpisy a pamětné slavnosti zachovávány. Význam evangelijního pořádku a organizace je silně zdůrazňován, jak je zjeveno v Písmu svatém, aby působnost církve ve veškeré její činnosti, konané po celé zemi.

Podle daného světla a rady měla a odůvodňovala sestra Whiteová rozsáhlé a pokrokové názory na důležité otázky, vztahující se na zlepšení a pozvednutí lidského pokolení, jak mravně, tak rozumově, fyzicky, sociálně i duchovně. Její spisy jsou plny jasných a určitých poučení o rozsáhlé, praktické křesťanské výchově pro každého mladého muže a mladou ženu. Podle jejich vážných rad má nyní církev, v níž pracovala, výchovný systém pro všechny své děti a mladé lidi.

Její spisy obsahují rozsáhlé názory na reformu ke střídmosti, zákony života a zdraví a použití rozumných, působivých prostředků k léčení nemocí. Přijetí těchto zásad postavila církev v níž působila, do popředí s jinými, které odůvodňují rozumnou reformu ke střídmosti a působí pro tělesné posílení lidstva.

Také sociální postavení lidstva nezůstalo bez povšimnutí. Otroctví, kastovnictví, nespravedlivé rasové předsudky, utiskování chudých, zanedbávání nešťastných - všechny tyto věci jsou představovány jako nekřesťanské a jako vážné nebezpečí pro blaho lidské rasy a jako zlo, které má církev Kristova vymýtit, jak jí to její Pán ukázal.

Ve spisech sestry Whiteové je vykázáno významné místo odpovědnosti církve ve vnitřní i vnější misijní službě. Každý úd na těle Kristově je napomínán, aby byl světlem ve světě a požehnáním pro ty, s nimiž přijde do styku. Všichni musí vést obětavý život Mistrův pro jiné. A církev v křesťanských zemích musí svou nejvyšší snahu usměrnit k tomu, aby nesla evangelium těm, kteří ještě sedí v temnosti a pověře pohanských zemí. Jděte ven do světa, dejte celému světu, pracujte pro celý svět, je napomenutí, jež se táhne všemi spisy sestry Whiteové, jak to dosvědčuje tento citát:

„Členové církve by měli mít více víry a získávat více horlivosti od svých neviditelných nebeských spojenců, v poznání jejich nevyčerpatelných pramenů pomoci, velikosti díla, v němž jsou činni a ze síly jejich Vůdce. Ti, kteří se podřídí Božímu vedení, nechají se vést a řídit Bohem, budou rozumět sledu událostí, pokračujících podle jeho nařízení. Inspirováni Duchem toho, který dal svůj život za život světa, nebudou tu už bezmocně stát a poukazovat na to, co nemohou udělat. Obléknou nebeskou výzbroj, vytáhnou do boje, ochotni pro Boha pracovat, odvážit se něčeho s vědomím, že Boží všemohoucnost odstraní jejich nedostatky.“

Takto dala svůj život plných sedmdesát let do služby dílu Božímu pro hříšné, trpící, strádající lidstvo. Po rozsáhlých cestách Spojenými státy od roku 1846 do roku 1885 navštívila Evropu, kde věnovala dílu, jež tam tenkrát zrovna vznikalo, dva roky. V roce 1891 odešla do Austrálie, kde byla devět let. Cestovala po koloniích a zasvětila všechny své síly budování díla.

Po návratu do Spojených států v roce 1900, ve věku sedmdesáti tří let se zdálo, že cítí, že její povinnost cestovat je téměř splněna a že by měla zbytek svého života věnovat psaní. Takto pracovala až téměř do své smrti, skoro do osmdesáti osmi let.

Snad nejsme dost moudří, abychom s určitostí řekli, která část životního díla sestry Whiteové měla největší cenu pro svět. Zdá se však, že velké množství biblické literatury, již zanechala, se ukáže jako nejužitečnější pro lidstvo. Jejich knih je více než 20 svazků. Některé z nich byly přeloženy v různých částech světa do mnoha jazyků. Ty byly nyní rozšířeny ve více než dvou milionech exemplářů a stále přicházejí v tisících na veřejnost.

Přehlédneme-li cele pole pravdy evangelia - pokud jde o poměr člověka k jeho Pánu a bližnímu - je nutno vidět, že sestra Whiteová ve veškerém svém učení podporovala tyto velké základní zásady určitě a tvořivě. Dotkla se lidstva v každém hlavním bodě jeho potřeb a přivedla je na vznešený stupeň.

Nyní odpočívá. Její hlas ztichl, její pero bylo odloženo. Ale silný vliv onoho činného, vlivného, duchem naplněného života bude působit dále. Její život byl spojen s Věčným, byl prožit v Bohu. Poselství, které zvěstovala, dílo, které zbudovala, jsou památníkem, který se nikdy nezřítí ani nezajde. To množství knih, jež zanechala, se zabývá každým úsekem lidského života. Tyto knihy naléhají na reformu k pozdvižení lidstva ve společnosti, v rodině, ve městě, ve státě a v národě a budou dále utvářet veřejné mínění a jednotlivé povahy. Jejich poselství si boudou lidé více vážit, než tomu bylo v minulosti. Dílo, jemuž byl zasvěcen celý její život a které onen život tak mocně ovlivnilo a využilo, půjde v budoucnosti mocněji a rychleji vpřed. My, kteří jsme s ním spjati, se nemusíme obávat, jedině toho, že nevykonáme svůj díl tak věrně a oddaně, jak bychom měli.“