Ve svém kázání, jež následovalo po řeči bratra Daniellse, obrátil bratr Haskell pozornost přítomných na slova žalmisty: „Drahá jest před očima Hospodinovýma smrt svatých jeho.“ (Ž 116,15) Někteří by se mohli dívat na tento výrok jako na podivný, není však o to méně pravdivý. Boží služebníci, kteří nyní spí, jsou mu nadevše cenní a drazí. Pokud bude trvat čas, ponese vliv jejich bohulibého života bohaté ovoce. Nepřítel lidského pokolení nemůže už jejich blaho ohrožovat, jsou jistí před jeho mocí. Ježíš si činí na ně nárok jako na své a v den zmrtvýchvstání jim dá plnost radosti.

Při jednom z nejslavnějších vidění, které bylo dáno milému Janovi na ostrově Patmos, zaujal pozornost tohoto proroka hlas z nebe, který ho nabádal, aby napsal: „Blahoslavení jsou od této chvíle mrtví, kteříž v Pánu umírají. Duch zajisté dí jim, aby odpočinuli od prací svých, skutkové pak jejich jdou za nimi.“ (Zj 14,13) Tato podivuhodná slova se týkají především poselství, které se nachází v závěru proroctví o trojandělském poselství, které má zaznít proto, aby byla vykonána příprava na konec světa a Kristův druhý příchod.

Zdá se, že nebesa se snaží o to, abychom pochopili, že v době konce, kdy tato poselství budou hlásána v moci Ducha svatého, některým z těch, kteří se k tomuto dílu připojí, bude dovoleno, aby si odpočinuli od své práce. Jsme si jisti, že všichni tito lidé patří mezi ty, které Bůh blahoslaví. Ani jejich trvalé úsilí, s nímž se snažili vyvýšit prapor pravdy, se nezapomene. „Jejich skutkové jdou za nimi.“ Dnes, ve světle jeho jistoty, která nám byla nebesy poskytnuta, můžeme také o naší milé zesnulé, která spí, říct, že i když „umřela, dosud mluví.“ (Žd 11,4)

Bratr Hasekll mluvil o zkušenosti věřících v Tessalonice, kteří byli již velmi brzy povolaní, aby vytrpěli krutá pronásledování až k smrti. Apoštol Pavel těší ve svém prvním listu tyto truchlící jistotou naděje křesťana. Napomíná je, aby nebyli smutní jako jiní, kteří nemají naději. „Nebo jakož věříme, že Ježíš umřel, a z mrtvých vstal, takť Bůh i ty, kteříž by sesnuli v Ježíšovi, přivede s ním. Toto zajisté vám pravíme slovem Páně, že my, kteříž živi pozůstaneme do příchodu Páně, nepředejdeme těch, kteříž zesnuli. Nebo sám ten Pán s zvukem ponoukajícím, s hlasem archanděla a s troubou Boží sstoupí s nebe, a mrtví v Kristu vstanou nejprvé. Potom my živí pozůstavení spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků vstříc Pánu v povětří, a tak vždycky se Pánem budeme. A protož potěšujte jedni druhých těmito slovy.“ (1Te 4,13-18)

Řečník potom obrátil pozornost k výroku: „Jestliže věříme, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, povede Bůh také s ním ty, kteří usnuli v Ježíši.“ A znázornil to zkušeností Marie u otevřeného hrobu. Trpce zklamaná, protože nenašla svého Pána, Stála Marie před hrobem a plakala venku. Když nyní plakala, nahlédla do hrobu a viděla sedět dva anděly v bílém šatu, jednoho v hlavách a druhého v nohách, kde položili mrtvolu Ježíšovu. A oni jí řekli: „Ženo, proč pláčeš?“ Ona jim pravila: „Vzali Pána mého a nevím, kde ho položili.“ A když to řekla, ohlédla se a uviděla Ježíše. Nevěděla, že je to Ježíš. Ježíš jí říká: „Ženo, proč pláčeš, koho hledáš?“ Myslela, že je to zahradník a pravila mu: „Pane, odnesl-lis ho ty, řekni, kam jsi ho položil. Půjdu pro něj.“

Ježíš jí říká: „Maria“. To je vše, co řekl - Maria. Často slyšela tento známý hlas a musela poznat Ježíše podle tónu nebo výrazu, protože ho ihned poznala jako svého Mistra a Pána. „Nedotýkej se mne“, praví jí, „poněvadž jsem ještě nevstoupil k svému Otci. Jdi však ke svým bratřím a řekni jim: Vstupuji ke svému Otci a k vašemu otci, k mému Bohu a k vašemu Bohu.“ (Jan 20,11-17) Potom Marie spěchala s radostným poselstvím o zmrtvýchvstalém Spasiteli k učedníkům.“

„Byla to její láska k Mistrovi,“ pokračoval řečník, „pro niž tolik udělal v odpuštění jejich hříchů a spojil její duši s nebem, láska ta zdržovala Spasitele po zmrtvýchvstání na zemi, až se jí dal poznat. Něco dojímavého tkví v tomto vyprávění. Ukazuje to, že Spasitel je ochoten zjevit se těm, kteří se zasvětili jemu a jeho službě. Těm, kteří si před vším ostatním přejí udržet živé spojení s nebem. Jako Marie poznala Pána po zmrtvýchvstání podle hlasu a celého chování, tak věřím, budeme my schopni poznat naší spící sestru. Přestože nemůžeme už slyšet její hlas na tomto světě, přece její vliv žije dále a v den zmrtvýchvstání znovu uslyšíme a poznáme její hlas, zůstaneme-li věrní a budeme mít účast s dítkami Božími v oné radostné hodině. Moji milí přátelé, je stále ještě živé spojení mezi nebem a zemí, zaslíbení, které dal Pán svému lidu, budou splněna. Kéž nám všem Pán pomůže, abychom byli mezi těmi, kteří se v míru setkají se svým Pánem a jimž bude dopřáno pozdravit naši sestru v království nebeském. Bůh to dej skrze své jméno.“

Píseň Setkáme se za řekou a modlitba bratra Knoxe zakončily slavnost v modlitebně. Kočáry a vozy pouliční dráhy byly připraveny a dopravily stovky lidí na místo pohřbu na hřbitově Oak Hill.