První večer, když jsme dojeli na místo shromáždění, jsem byla zmalomyslněná. Snažila jsem se přemoci, ale zdálo se mi nemožné zvládnout své myšlenky. Moji malí tísnili mou duši. Jedno dítě dva roky a osm měsíců staré jsme nechali ve státě Maine a druhé - staré devět měsíců - ve státě New York. Právě jsme s velkou námahou vykonali zdlouhavou cestu a myslela jsem na ty, kteří užívají společnosti svých dětí ve svých vlastních klidných domovech. Přehlédla jsem náš uplynulý život a vzpomněla na slova, jež před několika dny vyslovila jedna sestra, která myslela, že to musí být velmi příjemné cestovat krajem, aniž by mne něco znepokojovalo. Takového života by chtěla užívat. Právě v té době toužilo mé srdce po dětech, zvláště pak po mladším v New Yorku. Vyšla jsem z ložnice, kde jsem zápasila se svými pocity a prosila Pána s mnohými slzami o sílu, abych potlačila všechen nářek a ochotně se pro Ježíše zapřela.
S těmito pocity v srdci jsem usnula a zdálo se mi, že po mém boku stanul anděl a ptal se mne, proč jsem smutná. Vyprávěla jsem mu své myšlenky, které mne znepokojovaly a říkala jsem: „Mohu vykonat tak málo dobrého. Proč nemůžeme být u našich děti a těšit se z jejich přítomnosti?" On řekl: "Tys darovala Pánu dvě milá kvítka, jejichž vůně je mu jako vonné kadidlo a v jeho očích jsou vzácnější než zlato a stříbro, neboť je to dar srdce. Táhne za každé vlákno srdce, což nedokáže žádná jiná oběť. Nedívej se na nynější zdání, ale upírej svůj zrak na svou povinnost, na Boží čest a následuj ho, jak tě ve své prozřetelnosti vede, tak bude cesta před tebou jasnější. Každé sebezapření, každá oběť je věrně zaznamenána a přinese svou odměnu."
Copyright © 2010-2016 - Tisk - Kontakt