Od chvíle, kdy tento pozemek přešel plně do vlastnictví australské unie, bylo třeba do otevření školy ještě mnoho udělat. Bylo třeba obdělat půdu, vysušit močál, vysadit ovocnou zahradu a postavit budovy. Za tím účelem byli svoláni žáci, silní mladí muži, kteří s radostí odpracovali šest hodin denně. Dostali stravu a účastnili se dvou kursů. Škola byla otevřena dne 6. 3. 1895 a trvala třicet týdnů.

Dvaceti mladým mužům, kteří se dali do práce, bylo poskytnuto přístřeší ve starém pronajatém hotelu v Cooranbongu a vedle této budovy bylo postaveno několik stanů. V dubnu přišel se svou rodinou do Cooranbongu bratr Metealfe Hare, který byl zvolen za pokladníka a hospodáře tohoto školského podnikání, protože si přál být při práci, postavil si stan v blízkosti vodní pily na místě vyhlédnutém pro budovy školy. Tento stan, který byl pokryt pozinkovaných plechem, mu sloužil jako příbytek téměř dva roky.

Mnozí rodiče, kteří své děti chtěli poslat do školy si mysleli, že tato škola by měla být zřízena v blízkosti velkoměsta, kde bydlí mnoho adventistů. Mysleli, že 30 až 40 akrový pozemek nedaleko Syndey nebo Melbourne by byl lepší než nějaký velký pozemek neobdělané půdy v blízkosti Newcastlu. Jiní měli námitky proti místu, neboť si mysleli, že země je příliš neúrodná a jejím obděláváním by se málo získalo. Názor sestry Whiteové na hodnotu této půdy byl povzbudivější. Když tento hojný dar 5000 dolarů od přátel z Afriky umožnil zakoupit majetek, napsala: „Srdce mi poskočilo vděčností, když jsem se dověděla, že tento pozemek z Boží prozřetelnosti přešel do našeho vlastnictví a toužila jsem po tom, abych hlasitě Boha velebila pro tak příznivé místo.“

V červenci 1895 se sestra Whiteová rozhodla svůj zájem o školu a svou důvěru k avondalskému majetku projevit tak, že v Cooranbongu koupila kousek pozemku, kde se usídlila. Vybrala si 66 akrů a za několik týdnů bydlela část její rodiny ve stanech na pozemku, který nazvala „Sunnyside“. Začalo se se stavbou osmipokojového venkovského domu. Jen co byla půda uvolněna, byla zorána a vysazena ovocnými stromy. O této zkušenosti napsala:

„Když byl položen základ domu, byly učiněny přípravy pro pěstování ovoce a zeleniny. Pán mi ukázal, že chudoba v okolí Cooranbongu není nutná, protože pílí může být půda obdělána a přivedena k tomu, aby dala své poklady lidem k užitku.“

Bezmezné nadšení sestry Whiteové pro avondalský ústav velmi přispělo k povzbuzení a vybídnutí jiných. Trvala zvláště na tom, aby lidé ve škole neztráceli čas s výsadbou zahrady a velice se těšila, když v říjnu na vhodném kusu půdy, kde byl ještě před rokem eukalyptový les, bylo vysazeno 1000 ovocných stromů.

Po skončení této průmyslové školy v listopadu uplynulo několik měsíců, aniž by byl učiněn podstatnější pokrok. Lid pociťoval finanční tlak, pod kterým věc stále ještě trpěla. Stále všeobecněji bylo kritizováno úsilí vybudovat školu na tak pustém a odlehlém místě. K tomu ještě přistoupil nepříznivý průběh procesu, do kterého byla škola zatažena ukvapeným jednání svého právního zástupce, což stálo 2000 dolarů a dílo bylo také vážně poškozeno.

Co se dalo dělat? Zdálo se, že se dílo dostalo do mrtvého bodu a byl jen malý výhled, že nastanou příznivější poměry. Ztráta dvou tisíc dolarů by byla v každé době zmalomyslňující, ale v té době byla zdrcující.