V této kritické době, kdy byla víra mnohých vrcholně zkoušena, měla sestra Whiteová sen, který ji a jiným přinesl příjemnou jistotu, že je Bůh neopustil. O této zkušenosti napsala:
„V noci 9. července roku 1896 jsem měla krásný sen. Můj manžel Jakub stál po mém boku. Byli jsme na našem malém statku v lesích Cooranbongu a radili se o vyhlídkách na příští ovoce naší práce.
Můj muž mi řekl: Co podnikáte se školní budovou?
Nemůžeme dělat nic, řekla jsem, jedině kdybychom měli prostředky a já nevím, kde je vzít. Nemáme žádnou školní budovu. Zdá se, že všechno dospělo k mrtvému bodu. Nechci však propadnout nedůvěře. S vírou budu pracovat dál. Byla jsem v pokušení vyprávět znechucující kapitolu naší zkušenosti, chci však mluvit o víře. Když se díváme na to, co se dá vidět, mohli bychom být znechuceni. Musíme se odvážit položit základ, abychom mohli v naději a s vírou orat. Mohli bychom vidět určitý zdar před sebou, kdyby všichni rozumně pracovali a vážně se snažili, aby zaseli símě. Současný stav není lichotivý, ale světlo, které nikdy nemůžeme postihnout, dovoluje rozeznat, že nyní je čas setby. Obdělávání půdy je naší učebnicí, neboť právě tak jako opracováváme pole v naději příštího ovoce, musíme zasévat símě pravdy v tomto misijním poli.
Šli jsme po celé délce pole, které jsme obdělávali. Pak jsme se obrátili, při chůzi rozmlouvali a já jsem uviděla, že vinice, na kterou jsme zapomněli, nesla ovoce. Můj manžel řekl: Ovoce je připraveno k sebrání.
Když jsem přišla na jinou cestu, zvolala jsem: Podívej se na ty krásné jahody, nemusíme na ně čekat až do rána. Když jsem toto ovoce sbírala, řekla jsem: Myslela jsem, že tyto rostliny nejsou kvalitní a nemá cenu, aby byly zasazeny. Neočekávala jsem tak bohatou úrodu.
Můj manžel řekl: Ellen, nevzpomínáš si přece, když jsme poprvé nastoupili do pole u Michiganu a cestovali po různých místech, abychom navštívili ty malé skupinky světitelů soboty, jak neslibné byly výhledy? V žáru slunce byla naše ložnice často jako kuchyň, ve které se po celý den vaří, takže jsme nemohli spát. Vzpomínáš si, jak jsme při jedné příležitosti ztratili cestu a jak jsi bezmocně padala, když jsme nemohli najít žádnou vodu? S vypůjčenou sekerou jsme si razili cestu lesem, až jsme přišli ke dřevěné chatrči, kde jsme dostali kousek chleba a trochu mléka a také přístřeší na noc. Modlili jsme se a zpívali s rodinou a ráno jsme jim nechali jednu z našich brožur.
Velice jsme se nad touto zkušeností zarmoutili. Náš vůdce znal cestu. Že jsme se ztratili, to bylo něco, co jsme nemohli pochopit. Po letech při jednom táborovém shromáždění jsme byli představeni několika osobám které nám vyprávěly své zkušenosti. Ona návštěva, kterou jsme pokládali za omyl, ona zanechaná kniha, byla tím zasetým semenem, právě tím, co jsme pokládali za omyl, bylo obráceno celkem dvacet osob. To bylo dílo Páně, aby ti, kteří si přáli poznat pravdu, mohli dostat světlo.
Můj manžel pokračoval: Ellen, ty se nacházíš na misijní půdě. Musíš rozsévat s nadějí a s vírou a tak nebudeš zklamaná. Jedna duše má větší cenu než je cena této země. Můžeš už svému mistru přinášet snopy. Práce započatá na jiných místech - v Rochestru, Michigan, Oaklandě, v San Francisku a v evropských zemích byla právě tak neslibná jako práce zde. Ale práce, kterou děláš s vírou a s nadějí, tě uvede do společenství Krista a jeho věrných služebníků. Musíš v prostotě, s vírou a s nadějí být vedena dále. Pak bude věčný výsledek odměnou tvé práce.
Copyright © 2010-2016 - Tisk - Kontakt