Náš výpočet prorockého času byl tak prostý a jasný, že mu mohly rozumět i děti. Od doby výnosu perského krále, jak je zaznamenáno u Ezdráše, který byl vydán v roce 457 př. Kr. mělo končit 2300 let z Daniela 8,14 rokem 1843. Podle toho jsme očekávali příchod Páně koncem tohoto roku. Byli jsme velice zklamáni, když celý rok uplynul a Spasitel nepřišel.

Zpočátku jsme nepoznali, že když rozkaz nebyl dán na počátku roku 457, nemohlo 2300 let končit uplynutím roku 1843. Zjistilo se, že rozkaz byl dán ke konci roku 457 př. Kr. a že proto prorocké období musí sahat až k podzimu roku 1844. Tím se tedy příchod neopozdil, ačkoliv se to tak zdálo. Naučili jsme se spolehnout na slova proroka: "Vidění až do konce mluviti bude a nezklameť. Jestliže by prodlilo, posečkej na ně, neboť jistotně dojde, aniž bude meškati." (Abak 2,3)

Uplynutím doby v roce 1843 zkoušel Bůh svůj lid. Chyba ve výpočtu prorockého období nebyla hned poznána, ba ani učenými muži, kteří souhlasili s názory těch, kteří očekávali příchod Kristův. Učení prohlašovali, že pan Miller má pravdu ve svém výpočtu doby, ačkoliv s ním nesouhlasili v události, jež má nastat na konci onoho období. Ale oni právě tak jako čekající lid Boží, byli na omylu, co se týkalo času.

Ti, kteří byli zklamáni, nebyli dlouho ponecháni v temnotě. Když zkoumali prorocká období s vážnou modlitbou, poznali chybu v tom, že tyto dny sahaly až do doby prodlení. V radostném očekávání příchodu Kristova se zdánlivě prodlení vidění vůbec nebralo v úvahu a bylo smutným a neočekávaným překvapením. Ale právě této zkoušky bylo nezbytně třeba, aby opravdově věřící se rozmohli v pravdě a byli posíleni.