Po návratu z našeho veřejného cestování mi bylo ukázáno, že jsme v nebezpečí, když bereme na sebe břímě, které nám Bůh nedal nést. V díle Božím máme svou část vykonat a ne rozmnožovat naše starosti tím, že vyhovujeme přáním některým osobám z naší rodiny. Viděla jsem, že máme být ochotni zachraňovat duše, nést břímě a že máme bratra mého muže, Nathaniela a jeho sestře Anně dát příležitost, aby k nám přišli a bydleli u nás. Byli oba nemocní, ale my jsme je přátelsky pozvali do našeho domova. Oni to přijali.

Jakmile jsme Nathaniela viděli, báli jsme se, že zemře. Na jeho tváři se ukázala nezdravá červeň, ale my jsme doufali a modlili se, aby ho Pán udržel, aby své schopnosti mohl využít v díle Božím. Pán to určil jinak. Nathaniel a Anna přijali opatrně, ale s pochopením pravdu. Dobře zvážili naše postavení a rozhodli se pro pravdu.

6. května 1853 jsme připravovali pro Nahtaniela večeři, ale on řekl, že se cítí, jako by měl závrať a neví, jestli nezemře. Poslal pro mě a jakmile jsem vstoupila do pokoje, viděla jsem, že umírá a řekla jsem mu: "Milý Nathanieli, důvěřuj Bohu. On tě miluje a ty miluješ jeho. Důvěřuj mu jako dítě svým rodičům. Nebuď znepokojen. Pán tě neopustí." On řekl: "Ano, ano". My jsme se modlili a on odpověděl: "Amen, Pán budiž chválen." Zdálo se , že nemá žádné bolesti a nepohnul žádným svalem svého obličeje, ale začal oddychovat ve stále kratších intervalech až usnul - ve věku 22 let.