Při jedné příležitosti, když kázal bratr Stockman, seděl vpředu u stolu bratr Brown, kazatel baptistů tak zvané "Křesťanské církve" a s živým zájmem poslouchal kázání. Byl hluboce pohnut. Náhle jeho obličej smrtelně zbledl, klesl na své židli a bratr Stockman ho uchopil do náruče právě když klesal na zem. Položil ho na pohovku za kazatelnou, kde ležel bez síly až do konce kázání.

Potom povstal s obličejem stále ještě bledým, ale zářícím světlem slunce spravedlnosti a podal velmi působivé svědectví. Zdálo se, že se mu dostalo svatého pomazání shůry. Obyčejně mluvíval pomalu, vážně a bez nějakého vzrušení. Při této příležitosti měla však v sobě jeho slavnostní, uvážená slova novou sílu.

Vyprávěl svou zkušenost prostě a upřímně, takže mnozí, kteří byli zaujati velkými předsudky, byli pohnuti k slzám. Z jeho slov i obličeje jsme pociťovali Ducha Božího. Se svatou vznešeností směle prohlásil, že si vzal Slovo Boží za svého rádce, že jeho pochybnost byla zaplašena a jeho víra upevněna. S vážností vyzýval své bratry v činnosti kazatelské, členy církve, hříšníky a nevěřící, aby sami pro sebe bádali v bibli a kladl jim na srdce, aby se nikým z lidí nedali zdržet od toho, co je pravda.

Když skončil svou řeč, vyzval ty, kteří si přáli, aby se za ně dítky Boží modlily, aby povstali. Stovky uposlechly jeho vyzvání. Duch svatý spočíval na shromáždění. Zdálo se, že nebe a země se přiblížily k sobě. Shromáždění trvalo dlouho do noci. Sílu Boží pocítili mladí, staří i lidé středního věku.

Bratr Brown nezrušil tehdy ani později spojení s "Křesťanskou církví" a velmi si ho tam vážili.