Zdálo se, že mé zdraví je beznadějně ohroženo. Dva roky jsem nemohla dýchat nosem. Také do školy jsem chodila jen zřídka. Zdálo se mi nemožné studovat a zapamatovat si naučené. Dívku, která zavinila mé neštěstí, ustanovila naše učitelka za mou pomocnici a její povinností bylo pomáhat mi při psaní a jiných úkolech. Zdálo se, že jí to vždy působilo velkou bolest, že mé zranění zavinila, přestože jsem dávala pozor na to, abych jí to nepřipomínala. Byla láskyplná a trpělivá a zdála se velmi vážná a smutná, když viděla mé pokusy o získání školního vzdělání provázené velkými nesnázemi.

Má nervová soustava byla narušena a ruka se mi tak třásla, že jsem jen zvolna pokračovala v psaní a nemohla jsem dojít dále než k opisování prostých předloh jednoduchým rukopisem. Když jsem se snažila soustředit své myšlenky na studium, kmitala se mi písmena na papíře, na čele mi vyvstávaly velké krůpěje potu a zmocňoval se mne pocit mdloby. Měla jsem zlý kašel a mé tělo bylo velmi zeslabené.

Učitelé mi radili, abych zanechala školy a dále nestudovala, dokud se mé zdraví nezlepší. Byl to nejtěžší boj mého mládí - poddat se slabosti a vzdát se naděje na školní vzdělání.