Každý chvilka se mi zdála nanejvýš důležitá. Cítila jsem, že to, co jsme učinili, bylo učiněno pro věčnost a že lidé bezstarostní a nemající zájem jsou v největším nebezpečí. Má víra nebyla zkalena, přivlastnila jsem si další zaslíbení Ježíšova. Svým učedníkům řekl: "Proste a vezmete." Pevně jsem věřila, že vše, oč jsem prosila v souladu s Boží vůlí mi bude jistě dáno. V pokoře jsem klesla k Ježíšovým nohám se srdcem, které bylo v souladu s vůlí Boží.

Často jsem navštěvovala rodiny a modlila se s těmi, kteří se báli a byli zmalomyslnění. Má víra byla tak silná, že jsem ani na okamžik nepochybovala, že Bůh mé modlitby vyslyší. Vždycky se nám dostalo požehnání a pokoje Ježíšova ve vyslyšení našeho pokorného volání a srdce pochybujících byla následkem světla a naděje naplněna radostí.

Za pilného zpytování srdcí a pokorných vyznání jsme se v modlitebním duchu přiblížili době očekávání. Každého jitra jsme cítili, že je naší povinností přesvědčit se, zda je náš život před Bohem správný. Poznávali jsme, že když nebudeme pokračovat v posvěcení, půjdeme jistě zpět. Náš zájem o sebe vespolek vzrůstal, shromažďovali jsme se v ovocných zahradách a hájích, abychom měli obecenství s Bohem a přinesli mu své prosby. Cítili jsme, že jsme mu vždy blíže, když jsme obklopeni dílem jeho rukou - přírodou. Radosti spasení jsme potřebovali více než jídlo a pití. Když mraky zahalovaly naše nitro, neodvažovali jsme se odpočívat nebo spát, dokud nebyly rozptýleny vědomím našeho přijetí u Boha.