Za svého pobytu v Oregonu jsem navštívila v doprovodu manželů Carterových a sestry Jordánové vězení v Salem. Když přišel čas k bohoslužbě, byli jsme uvedeni do kaple, která byla příjemná množstvím světla a čistým čerstvým vzduchem. Na znamení dané zvonem dva muži otevřeli velká železná vrata a vězňové proudili dovnitř. Vrata byla za nimi zamřena a poprvé v životě jsem byla zavřena ne vězení.

Očekávala jsem, že uvidím společnost mužů, kteří budou vypadat odpudivě. Byla jsem však příjemně zklamaná. Mnozí z nich se zdáli vzdělaní a nadaní. Byli oblečeni v hrubé, ale čisté trestanecké uniformě. Vlasy měli učesané a boty vyčištěné. Když jsem se dívala na různé tahy obličejů před sebou, myslela jsem si: Každému z těchto mužů byly dány zvláštní dary a schopnosti, které měly být použity k oslavě Boží a k užitku světa, pohrdli však těmito dary, zneužili je a použili protiprávně. Když jsem se dívala na mladé muže od osmnácti do dvaceti a třiceti let, myslela jsem na jejich nešťastné matky a na hoře a žal, které musely mít. Mnohá z těchto mateřských srdcí byla bezbožným způsobem života dětí zlomena.

Když se shromáždila celá společnost, bratr Carter vybral píseň. Všichni měli zpěvníky a živě přizvukovali zpěvu. Jeden z nich, vyškolený hudebník, hrál na harmonium. Potom jsem zahájila shromáždění modlitbou a znovu všichni zpívali. Mluvila jsem na Janova slova:“Hle, jakou lásku nám prokázal Otec, bychom dítkami Božími slouli! Proto vás svět nezná, že jeho nezná. Mojí milí, jsme dítkami Božími a ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se ukáže, že budeme jemu podobni, protože ho uvidíme, jaký jest. „ (1. Jan 3,1-2)

Vyzvedla jsem před nimi nekonečnou oběť, kterou přinesl Otec, když dal svého milovaného Syna za padlé lidstvo, aby byli poslušností proměněni a mohli se stát syny Božími.