Sestra Whiteová psala bratrům shromážděným na generální konferenci roku 1913 o některých svých zkušenostech ve čtyřech letech, které uplynuly od doby, co měla na konferenci roku 1909 příležitost mluvit k nim osobně.

Několik měsíců po této konferenci psala: „Nesla jsem těžké břímě a obracela pozornost bratrů na odpovědných místech na ty věci, jež mi Pán rozkázal, abych je jasně přednesla... A přestože stále ještě cítím hlubokou úzkost o postoj, který zaujímají někteří k důležitým směrnicím pro podporu Božího díla na zemi, přece pevně důvěřuji pracovníkům v celém poli a věřím, že když se shromáždění, pokoří se před Pánem, znovu se posvětí jeho službě a budou tak zmocněni vykonávat jeho vůli. Někteří ani dosud nevidí věci v pravém světle. Ti ať se naučí vidět věci tak, jak jejich spolupracovníci. Vyhnou se vážným přehmatům, když budou v této době vážně hledat Pána a podřizovat dokonale svou vůli vůli Páně.

Scény, jež mi byly nedávno v noci převedeny, na mě udělaly hluboký dojem. Zdálo se, že velké hnutí a probuzení je na mnoha místech. Naši členové se stavěli do šiku a uposlechli Boží výzvu. Moji bratři, Pán k vám mluví. Nechceme naslouchat jeho hlasu? Nechceme ozdobit své lampy a jednat jako muži, kteří očekávají příchod svého Pána? Toto je doba, která vybízí k nesení světla a činům….

Prosím, abyste chodili tak, jak významné je povolání, pro které jste povoláni, se vší pokorou, tichostí, i snášenlivostí, snášejte se vespolek v lásce, s úsilím zachovávat jednotu Ducha a svazku pokoje.“ (GCB 1912, 34)