EllenWhiteova.cz  (Na úvodní stránku) EllenWhiteova.cz


43. kapitola - Znovunabytí zdraví

Život a dílo Ellen Whiteové


Rejstřík - na začátek na začátek

43. kapitola - Znovunabytí zdraví

V dubnu roku 1882 otevřelo Kalifornské sdružení školu v Healdsburgu. Sestra Whiteová chtěla být blízko tohoto ústavu, proto si koupila na konci města dům a bydlela tam několik let.

Za rok po smrti svého muže byla v tomto novém domově a přátelé pozorovali, jak zdravě vypadá a mluvili o její pilné práci.

22. srpna odjela do Oaklandu, aby uvítala bratra Uriah Smitha, bratra Ingse s manželkou a profesora Ramseye s rodinou, kteří přijeli z východu. Tři dny na to dostala v domě svého syna silnou třesavku s horečkou a navzdory důkladnému ošetření a péči trvaly záchvaty malárie až do 10. září. Přestože byla velmi slabá, přála si, aby ji převezli do sanatoria v St. Helena, protože věřila, že horské podnebí přispěje k jejímu zotavení.

15. září se vydala na cestu v pojízdné lenošce pro nemocné, která byla na nádraží vyzvednuta ze zavazadlového vozu. Po několika dnech pobytu v sanatoriu, který ji prospěl zdánlivě málo, prosila, aby ji dopravili do jejího domova v Healdsburgu. Zřídili jí lože ve vypérovaném voze a v doprovodu svého syna a paní Ingsové vykonala obtížnou cestu třiceti pěti mil.

Roční stanové shromáždění Kalifornské konference mělo být pořádáno od 6. do 16. října v Healdsburgu. Na tomto shromáždění měla být učiněna důležitá rozhodnutí o práci healdsburgské koleje. Budou ji naši bratři podporovat a přinesou bohaté dary na výstavbu domova pro žáky nebo bude práce školy ochromena nedostatkem vhodných prostředků?

Sestra Whiteová si co nejvroucněji přála zdraví a sílu, aby toho shromáždění mohla navštívit a vydat své svědectví, ale vyhlídky byly zoufalé. Silně kašlala a pociťovala velké bolesti na levé straně hrudníku. Byla slabá a nedostávalo se jí ráznosti a odvahy. Přesto řekla: „Připravte mi místo ve shromáždění, protože se ho zúčastním, bude-li to možné.“ Vyjádřila naději, že přijde-li na stanové shromáždění, pocítíme oživující vliv.

V sobotu dopoledne byla velmi slabá, sotva schopna opustit postel. V poledne však řekla: „Připravte mi místo ve velkém stanou, kde bych mohla slyšet řečníka. Snad mi zvuk hlasu bude k požehnání. Doufám v něco, co přinese nový život.“

V blízkosti řečnického stolku pro ni byla postavena pohovka zády k posluchačům. Bratr Waggoner mluvil o vzniku a ranné práce v poselství a o jeho pokroku až k roku 1882. Posluchačů bylo mnoho a bylo přítomno mnoho obchodníků z Healdsburgu. Když bratr Waggoner přestal mluvit, řekla sestra Whiteová: „Pomozte mi na nohy.“ Sestra Ingsová a její syn ji pozvedli a přivedli k řečnickému stolku. Oběma rukama se držela stolku a začala slabým hlasem vyprávět, že by to mohlo být naposledy, co slyší její hlas na stanovém shromáždění. Když promluvila několik vět, nastala v jejím hlase a postoji změna. Cítila proud uzdravující síly. Její hlas sílil a její věty se stávaly jasnými a dokonalými. Když pokračovala v řeči, ukazovala se její síla . Stála pevně a nemusela se už držet stolku, ani opírat.

Velké shromáždění vidělo uzdravení. Všichni pozorovali změnu v jejím hlase a mnozí pozorovali změnu v jejím obličeji. Viděli proměnu od smrtelné bledosti ke zdravé síle, viděli přirozenou barvu nejdříve na jejím krku, potom na spodní části obličeje a pak na čele. Jeden z healdsburgských obchodníků zvolal: „Zázrak se uskutečňuje před zraky tohoto velkého shromáždění!“ Po shromáždění dosvědčila přátelům, kteří se ptali, že ji Pán uzdravil. S uzdravením přišla síla a odvaha k práci a ve zbývajícím čase mluvila ke shromážděným pětkrát.

V listě Sings of the Times z 26. října 1882 píše redaktor bratr Waggoner o této zkušenosti: „Ke konci přednášky povstala a začala mluvit k lidu. Její hlas a zjev se změnily a mluvila chvíli důrazně a mocně. Potom pozvala ty, kteří chtějí začít sloužit Bohu, aby přišli dopředu a značný počet její výzvu poslechl.“

Po prvním pokusu sestry Whiteové mluvit bylo její uzdravení úplné.

A tento zázrak sestra Whiteová dosvědčila sama v Sings z 2. listopadu 1882:

„Dva měsíce mé pero odpočívalo, jsem však velmi vděčná, že jsem nyní schopna znovu psát. Pán mi dal obnovením mého zdraví další důkaz své milosti a dobroty. Nedávná nemoc mne přivedla na okraj hrobu, ale modlitby Božích dětí za mne byly vyslyšeny.

Asi dva týdny před začátkem našeho stanového shromáždění se průběh nemoci, jíž jsem trpěla, zastavil, ale měla jsme jen málo síly. Když se blížil čas shromáždění, zdálo se mi nemožné, že na něm nebudu mít účast. Hodně jsem se o tuto věc modlila, ale zůstávala jsem ještě velmi slabá. Ve svém utrpení jsem mohla jen bezmocně klesnout do náruče svého Vykupitele a odpočívat tam.“

„Když přišla první sobota shromáždění, cítila jsem, že musím být na stanovém pozemku, protože tam se snad setkám s Božským Lékařem. Odpoledne jsem ležela ve velkém stanu v lenošce, zatímco bratr Waggoner mluvil k lidem a uváděl jim znamení svědčící o blízkosti dne Páně. Po skončení přednášky jsem se rozhodla, že se postavím na nohy, v naději, že mi Bůh pomůže promluvit několik slov k lidem, půjdu li takto vpřed s vírou a udělám vše, co je v mých silách. Když jsem začala mluvit, přijala jsem sílu od Boha.

Doufala jsem, že má slabost zmizí postupně, neočekávala jsem žádnou náhlou změnu. To okamžité dílo, které pro mne bylo vykonáno, bylo neočekávané. Nemůže být připsáno obrazotvornosti. Lidé mne viděli v mé slabosti a mnozí měli poznámky, že jsem pravděpodobně kandidátkou na hrob. Skoro všichni přítomní viděli změnu, která se se mnou stala, když jsem k nim mluvila. Říkali, že se můj obličej změnil a že smrtelná bledost ustoupila zdravé barvě.

Dosvědčuji všem, kteří tato slova čtou, že mne uzdravil Pán. Boží moc pro mě způsobila velikou věc, z čehož se raduji. Byla jsem schopná pracovat každý den po celou dobu shromáždění a několikrát jsem mluvila i více než hodinu a půl. Celé mé tělo bylo proniknuto novou silou a životem. Nová vlna pocitů a povznášející víra se usídlily v mé duši.

V průběhu své nemoci jsem získala vzácné naučení. Naučila jsem se důvěřovat tam, kde jsem nemohla vidět, naučila jsem se tiše a klidně spočívat v náručí Ježíšově, sama neschopná cokoli udělat. Necvičíme se ve víře tak, jak bychom měli. Bojíme se spolehnout na Slovo Boží. V hodině zkoušky bychom však měli svou duši posilovat v jistotě, že Boží zaslíbení nezklamou. Vše, co řekl, se stane.

Před svou nemocí jsem myslela, že mám víru v zaslíbení Boží. Zjišťuji však, že jsem překvapená velkou změnou, která byla způsobena při mém uzdravení a že je daleko nad mé očekávání. Nejsem hodna tohoto důkazu Boží lásky. Mám důvod Boha vážněji chválit, chodit před ním ve větší pokoře a milovat ho více než dříve. Znovu Pánu dlužím posvěcení všeho, co jsem a co mám. Musím přinést jiným svaté světlo, které na mne nechal zářit ve své milosti.

Neočekávám nyní, že budu zbavena všech slabostí a strastí a že moje cesta k nebi bude klidná. Očekávám zkoušky, ztráty, zklamání a bolesti, ale Spasitel mi dala své zaslíbení, že jeho milost mi postačí. Nemusí se nám zdát podivné, jsme-li napadeni nepřítelem vší spravedlnosti. Kristus zaslíbil, že nám bude stálou pomocí v každé době a nouzi, neřekl nám však, že budeme osvobozeni od zkoušek. Naopak nám řekl, že budeme mít soužení. Být zkoušen a tříben je částí naší mravní výchovy. Zde se můžeme učit nejcennějším naučením a dosáhnout nejvzácnějších ctností, blížíme-li se k Bohu a v jeho síle vše snášíme.

Má nemoc mi ukázala mou vlastní slabost i trpělivost a lásku mého Spasitele a jeho zachraňující moc. V bezesných nocích jsem nacházela naději a útěchu v uvažování o shovívavosti a něžnosti Ježíšově ke slabým a bloudícím učeníkům a v rozjímání o něm, který je stále tentýž, jehož milost, soucit a láska se nemění. Vidí naši slabost, ví, jak mnoho se nám nedostává víry a odvahy, ale přece nás nezavrhuje. Má s námi trpělivost a něžný soucit.

Snad padnu na svém stanovišti dříve, než Pán přijde. Budu-li však věrná, uvidím Ježíše a budu proměněna v jeho obraz, až všichni, kteří jsou v hrobech, povstanou. Jak nevýslovná radost vidět toho, kterého milujeme, vidět ve slávě toho, který nás tolik miloval, že dal za nás sebe samého , dívat se na ty ruce, které byly kdysi pro naše spasení probodnuty, jak se k nám vztahují, žehnají a vítají nás. Co záleží na tom, když se zde unavujeme a trpíme, když budeme účastni vzkříšení! Chceme trpělivě čekat, až bude skončena naše doba zkoušky a potom povstaneme s radostným voláním vítězství.“

Rejstřík - na začátek na začátek

EllenWhiteova.cz - Zajímavé webové odkazy