Zpráva o rozhovoru

Zpráva o schůzi výboru církevní školy kalifornského sanatoria ze dne 14.ledna 1904.

Sestra Whiteová řekla toto:

Po léta se mi dostávalo mnoha příkazů, které se týkaly udržování přísné kázně v rodinách. Pokusila jsem se tyto příkazy vypsat a dát jiným. V jednom svazku mých spisů, které brzy vyjde, (Výchova) bude dostatek dodatečné látky o tom, jak vychovávat děti.

Ti, kteří přebírají odpovědnost rodičovství, by měli napřed uvážit, jestli dovedou na své děti působit vlastním vlivem. Domov je rodinným sborem i školou. Jeho ovzduší by mělo být tak duchovní, aby pro všechny členy rodiny pro rodiče i děti, bylo jejich vzájemné společenství požehnáním i posilou. Nebeské vlivy působí výchovně. Ti, kteří jsou obklopeni takovými vlivy, jsou připravovány pro vstup do jmenované školy.

Matky by měly umět moudře poučit své děti v nejrannějších letech dětství. Kdyby každá matka a byla toto schopna a našla si čas naučit své děti tomu, čemu by se v prvních letech života naučit, měly, pak by mohly všechny děti zůstávat ve škole domova až do osmi, devíti či deseti let.

Avšak mnohé ženy, které vstupují do manželství, selhávají v uskutečňování vší posvátné zodpovědnosti, kterou nese s sebou mateřství. Žel, mnohým chybí síla kázně. V mnoha domovech vládne jen malá kázeň a děti mohou dělat, co se jim líbí. Nevědí dost dobře, co si počít; doma není nikdo schopný, aby je správně vedl, nikdo, kdo by je mohl s moudrým taktem učit, jak pomáhat otci a matce; nikdo, kdo dovede opravdu položit základ, který by měl podepřít jejich budoucí výchovu. Děti, které rostou v takových nepříznivých podmínkách, jsou opravdu k politování. Neposkytne-li se jim příležitost k vlastní výuce mimo domov, jsou zbaveny mnoha výsad, kterých by se správně mělo dostat každému dítěti. Takové je světlo, které jsem obdržela.

Ti, kdo nedovedou své děti správně učit, by nikdy neměli převzít zodpovědnost rodičů. Ale kvůli jejich nesprávnému úsudku se snad nemáme snažit pomáhat jejich maličkým formovat správné charaktery? Bůh si přeje, abychom o těchto problémech jednali citlivě.

Církevní školy mají být spojen se sanatoriemi. - Ve všech našich sanatoriích se má udržovat vysoká úroveň. S těmito institucemi by měli být ve spojení jako lékaři, správcové a pomocnici jedině ti, kteří mají své domácnosti v pořádku. Vedení dětí ovlivňuje všechny, kteří přicházejí do těchto sanatorií. Bůh si přeje, aby tento vliv byl nápravný. A takový být může, vyžaduje to však péči. Otec i matka musí věnovat zvláštní pozornost výuce každého dítěte. Vy však víte, jak je to s rodinami zde na této straně kopce. Trpěliví chápou, jaké to je. Bylo mi zjeveno, že je to hanba, že se na malé děti nevykonává takový vliv, jaký by se měl. Každé z nich by mělo být zaměstnáváno něčím užitečným. Řeklo se jim, co dělat. Nemůže-li s nimi být otec, má být poučena matka, jak je vyučovat.

Avšak do té doby, co jsem zde, se mi dostalo poučení, že nejlepší, co je možno udělat, je mít školu. Nikdy mne ani nenapadlo, že právě malé děti by měly být přijímány do školy - právě malé ne. Ala nejlepší by bylo mít tuto školu pro ty, kteří mohou být vyučování a mají uklidňující vliv na ty, na které by měl učitel působit. Máme zde školu, protože Božímu slovu se nemohlo vyučovat ve druhé, veřejné, veřejné škole. Náš bratr (Anthony), který v této škole učí, je plně schopen zřídit školu, kde se vyučuje Slovu. Má své postavení, byl najat a pokud to bude možné, udělal by lépe, kdyby zůstal zde.

Školní práva pro mladší děti. - Ale zde je práce pro rodiny se sedmi až devítiletými dětmi, které se musí udělat. Měli bychom mít nižší oddělení, to je druhé oddělení, kde by se tyto děti mohly vyučovat. Ve škole se naučí tomu, čemu se často mimo školu nenaučí, jedině v kolektivu…

Zdá se tedy, že teď je otázka, zdali tyto děti mají chodit do školy. Chci vědět od rodičů, od každého zvlášť, který z nich je dokonale spokojen se svými dětmi, takovými, jaké jsou, takže je nebude posílat do školy - do školy, kde jsou biblická cvičení, kde je pořádek, kázeň a kde je snaha najít pro zaměstnání, aby byl jejich čas využit. Nevěřím, že bude jediný rodič - jestliže to správně pochopí - který bude mít námitky.

Pozadí předešlé rady. - Když jsem však slyšela, jaké jsou námitky, že děti nemohou chodit do školy, dokud nemají deset let, chtěla jsem vám říci, že zdatná adventistická škola neexistoval v době, kdy mi bylo zjeveno, že děti by nemohly chodit do školy, dokud nejsou dosti staré, aby se učily. Měly být vyučovány doma, aby věděly, jak se chovat, až přijdou do školy, a aby nebyly sváděny z pravé cesty. Neřest provozovaná ve veřejné škole, je skoro nepochopitelná.

Tak to tedy vypadá a mne velmi rozrušilo, když někdo namítl: „Jak to, sestra Whiteová řekla to a to, sestra Whiteová řekla ono, a proto my chceme podle toho jednat.“

Bůh chce, abychom všichni měli zdravý rozum, a abychom jím uvažovali. Okolnosti mění podmínky a mění i vztah věcí.

Církevní škola ve srovnání s ubohým domácím vedením. - Máme zde sanatorium a to musí být nositelem co největšího vlivu uvnitř i vně. Když tedy oni vidí, jak k nim přicházejí děti - bystrozraké, s očima jako rys, toulavé, které nemají co dělat, sváděné k nešlechetnosti a jiným věcem - je to trapné pro ty, kteří chtějí udržet pověst školy. Proto podle světla, které mi dal Bůh, prohlašuji, že existuje-li rodina, která nemá schopnosti k výchově ani ke kázni a vládě nad svými dětmi, vyžadujícími poslušnost, pak nejlepší věcí je, dát je někam, kde budou poslouchat. Dejte je někam, kde se od nich bude vyžadovat poslušnost, protože poslušnost je lepší než oběť. Dobré chování se má prosadit v každé rodině.

My v našich domovech vychováváme Boží maličké. Ale jakou jim dáváme výchovu? Jsou naše slova nepřesná, bezstarostná a vlažná? Někteří z nás mají panovačnou povahu. Zlobí se děti a hašteří, protože rodiče nemají sil, aby je usměrnili? Pán chce, abychom všechno uvážili. Každý rodič má ve svých rukou možnost vychovat děti tak, aby si mohl odpovědět na otázku: Jaké jsou naše děti? Kde jsou? Přibližují se k Bohu, nebo ďáblu? Na toto všechno se musí pamatovat.

Kniha, která vyjde, řekne hodně o velkých zásadách, které se při výchově dětí mají prosazovat již od kojeneckého věku. Satan bude působit přímo skrze tyto děti, nebudou-li ukázněné. Někdo je cvičí. Nečiní-li to matka nebo otec, činí to ďábel. Tak se věci mají. On získává vládu…

Teď toho neřeknu moc, protože se chci dovědět, co bych měla mluvit dál. Chci znát vznesené námitky, proč by se dětem nemělo dostávat výchovy.

Školka v Battle Creeku

Mohli bychom to udělat tak, jak to mají v Battle Creeku. V Haskelově domově - tamnějším útulku pro sirotky - mě vodili od jednoho místa k druhému. Byly tam stolečky, u nich seděly jejich malé děti od pěti let výše. Jsou vychovávány podle plánu pro školky, to znamená, že se učí, jak pracovat a jak hospodařit. Měli velkou hromadu zvláštního písku - učili děti, jak společně pracovat, jak udělat Noemovu archu a zvířátka, která do ní vstoupí. Touto prací se zabývali všichni. Něco na tom je…

Já mám naprostou důvěru v učitelskou práci sestry Peckové, ale jen jestli bude pracovat dál tak, jak pracovala -a jsem klidná, protože právě tak by se to mělo dělat - musela by být zcela výjimečnou učitelkou, nemyslíte?

Sestra Pecková: Myslím, že kdybychom dělali tu práci uspokojivě a budeme-li mít trochu víc dětí, mělo by se nám dostat mimořádné pomoci. (Poznámka: s. Pecková byla jedna z literárních pomocnic sestry Whiteové, která pracovala jako učitelka církevní školy.)

Světlo, týkající se „těchto dnů“

Sestra Whiteová: Moje myšlenky nebyly proneseny ve správném uspořádání, nevypsala jsem to všechno, musím psát ještě, protože chci, abyste dbali na to, co jsem řekla. Pochopte především, že toto je světlo, jehož se mi o těchto věcech dostalo.

Jsou tu děti, které jsou bystré. Jsou děti pětileté, které mohou být stejně dobře vzdělávány jak mnoho dětí desetiletých, pokud jsou schopnosti soustředěny, aby obsáhly matčinou lásku a náměty.

Pokud jsou tu Williho děti a pokud žijí tady, přeji si, aby se staly žáky školy. (Poznámka: Hanry a Herbert - dvojčata - měli 7let, Grace měla 3 roky, všechny navštěvovaly tuto školu.) Kdyby se to mohlo spojit s touto školou, že by se, řekněme, přibrala jedna místnost pro takové žáky, měl by každý z nás cítit odpovědnost takovou místnost obstarat. Ty matky, které chtějí ponechat své děti doma, jsou k tomu plně schopné a dala by přednost tomu, že by je ukáznily samy, mohou tak učinit. Nikdo proti tomu nic nenamítá. Ale má se učinit takové opatření, že děti všech, kteří mají nějaké spojení s tímto potravinářským závodem, sanatoriem a těmito věcmi, které se zde provozují, měly by být takto vychovávány. Musíme to postavit, abychom dosáhli nejvyšší úrovně.

Bratr C.L. Taylor: Sestro Whiteová, rád bych ti dal jednu otázku, týkající se zodpovědnosti rodičů a jejich vztahu k církevní škole. Dejme tomu, že mám malého chlapce - mám jednoho, sedmiletého. My jsme plně schopni ho vychovávat, sami jsme se na to připravovali. Dejme tomu, že se nám nebude chtít mít tu zodpovědnost, budeme chlapce zanedbávat, necháme ho se potulovat. Přechází pak zodpovědnost na církev, aby dělala to, co bych mohl dělat já, kdybych chtěl? To je otázka. Kdybych se o svého chlapce nestaral, když to dovedu, když jsem schopen to dělat, mohl bych žádat církev, aby to dělala místo mne?

Sestra Whiteová: Ty se o něj můžeš starat, ale děláš to? Bratr W.C.White: Ona odmítá přijmout tvou izolovanou zkušenost.

Sestra Whiteová: Sbor na tomto pahorku, je zodpovědným sborem. Je ve spojení s vnějšími vlivy, které jsou neustále do něj vnášeny, aby svědčily o nás. Otázka zní: Má se to spoji a má se - bude-li třeba - připravit místnost, což nebude natrvalo příliš nákladné, aby se tyto děti zotavily, ukáznily, měly tam učitele, který by je vychovával a připravoval pro vyšší školu? Taková je teď otázka.

Způsob výchovy, potřebnou pro děti

Říkám, že tyto malé děti by měly mít výchovu, jaká by se jim dostalo pouze ve škole. Ke školní kázni by je měla vést osoba, která ví, jak jednat s dětmi při jejich odlišném temperamentu. Takoví učitelé by se měli snažit naučit děti zodpovědnosti jednoho k druhému i jejich odpovědnosti před Bohem. V myslí dětí by měly být upevňovány právě ty zásady, které je uzpůsobí pro vyšší stupeň a vyšší školu.

Existuje vyšší škola, do které chodíme my všichni, a jestliže se těmto nedostane výchovy se správnými návyky, správnými myšlenkami a pravou kázní, ráda bych věděla, jak jednou vstoupí do zmíněné školy? Kde je jejich ústa? Kde jsou jejich nejlepší myšlenky a všechny ty věci, které by měly pěstovat? To musí být každodenní zkušeností.

Když se matka pohybuje v blízkostí dítěte, nemá se hněvat, nadávat a říkat. „Ty mně překážíš, běž pryč, běž ven“ - a tak podobně. Má se svými dětmi jednat tak, jak by jednal Bůh se svými staršími dětmi. On nás volá jako děti do své rodiny, chce, abychom byli vychováváni a vzděláváni podle zásad slova Božího a přeje si, aby tato výchova začala již u nejmenších. Nemá-li matka taktu ani duchaplnosti, neví-li, jak zacházet s myšlením dětí, má je svěřit někomu, kdo je vychová, zformuje a bude utvářet jejich myšlení.

Podala jsem to dost srozumitelně? Willy, víš ještě o něčem, o čem jsem tady nebo ve své knize nemluvila?

W.C.White: Nevím, myslím, maminko, že náš lid ve Státech a po celém světě - musím to tak říct - dělá někdy velmi dalekosáhlá rozhodnutí, založená na izolovaném výrobku.

Při svém studiu Bible i při studiu tvých spisů jsem došel k víře, že existuje základ, který se skrývá pod každou poučkou a my tu poučku nemůžeme správně pochopit, jestliže se pevně nechopíme základu.

Věřil jsem, že v některých výrocích, které způsobily hodně sporů - jako tvoje rady o požívání másla a tvoje tvrzení o jediném učiteli, kterého by mělo dítě mít až do 8. Či 10.roku - dostalo se nám výsady pevně zachytit základ. Při studiu těchto výkladů jsem uvěřil, že bychom měli uznávat, že každý Boží příkaz je dáván v milosrdenství a po zvážení okolností.

Bůh řekl: „Což Bůh spojil, člověk nerozlučuj“; a Kristus přesto rozebírá zákon s možností rozvodu, jde-li o tvrdost srdcí. Jde-li o lidi zvrhlé, pak rozvod, který nebyl v původním Božím plánu, byl povolen. Věřím, že tato zásada by měla být chápána s ohledem na takové izolované výroky, jako byl tvůj protest proti požívání másla a výrok, že dítě by nemělo mít žádného jiného učitele, než matku, až do svého 8. Či 10. roku.

Pokud se týče požívání másla, byl ti vysvětlen i stav věci, že totiž lidé požívali máslo plné zárodků chorob. Smažili na něm a vařili s ním a jeho požívání bylo zhoubné. Ale, později když náš lid vnikl do základů věcí, shledal, že i když máslo není nejlepší, nemůže být tak zlé, jako některá jiná zla, a tak ho někdy požívají.

Předpokládal jsem, že tak je tomu i otázkou školy. Ideální plán je, že by matka měla být učitelem - inteligentním učitelem, takovým, jak jsi ho dne ráno popsala. Ale já jsem cítil, že pro naši věc je velkým neštěstím, má-li náš lid z Maine až do Kalifornie a z Manitoby na Floridě vidět ve tvém výkladu o výchově osmi až desetiletých dětí doma jasný zákaz, aby děti tohoto věku využívaly výhod školy. Jestliže tomu rozumím, tedy právě o tuto otázku se nám dnes jedná.

Když naši bratři studují tuto věc z hlediska dobra dítěte, z hlediska bezúhonnosti rodičů, všichni uznávají - pokud je pozoruji - že existují podmínky, kdy by bylo pro dítě lepší mít některé výhody školy než být z nich vyloučen. Ale existuje příkaz, že dítě nemá mít žádného učitele kromě rodičů až do svého 8. Nebo 10.roku. Tím je vše vysvětleno…

Sestra Whiteová: Nu, když to rodiče nevzali za své, mohli byste stejně dobře zůstat stát, kde jste. Proto jsme museli učinit opatření, protože je hodně rodičů, kteří sebekázeň nevztáhli na sebe…

Věřím, že každý z okolí, kdo využívá tyto výhody, může něco málo udělat, aby škola byla udržena pro ostatní. Já jsem ochotna to dělat. Myslím, že by se vůbec nemělo uvažovat o tom, zda se to má uskutečnit. (My mluvíme o) „zřízení“, ale o to tu vůbec nejde, to není důležité.

Vytyčení vzoru

W.C.White: Protože byla zmínka o mých dětech, rád bych k tomu řekl několik slov. Můj zájem na výsledku tohoto rozhovoru nemá teď nic společného s mými vlastními dětmi, ale vztahuje se k jeho vlivu na naši práci po celém světě. Můj zájem o tuto školu od počátku až do této chvíle zásadně není ve vztahu k mým dětem…

Je známo, že sestra Pecková nabyla rozsáhlé zkušenosti ve vyučování, že 4 léta pracovala s mou matkou, zabývala se jejími spisy a pomáhala připravovat knihu „Výchova.“ Můj veliký zájem o tuto školu nesouvisel s mou vlastní rodinou ani se sanatoriem sv. Heleny.

Můj zájem o tuto školu je veden tou skutečností, že máme tu čest, abychom vytyčili vzor. Úspěchy, neúspěch i zřízení této školy budou působit na naši práci v církevním školství po celé Kalifornii a mnohem dál zásluhou dlouhé učitelské zkušenosti sestry Peckové a její práce s tebou, maminko, když pomáhala připravovat knihu o výchově. Toto všechno vytvořilo z této školy město, ležící na hoře.

Moje obava z vedení výuky menších dětí zásadně nevyplývá z toho, že moje děti pod ni nezapadají, ale ze strachu, že se vytvoří vedení, které - myslím - je hodně přísná a naším dětem naprosto nesvědčí.

Otázka školky

Zřizováním školek se ve světě dělá pro děti velmi mnoho dobrého. V místech, kde máme církevní zařízení a oba rodiče jsou zaměstnáni, rádi by posílali děti do školky. Došel jsem k přesvědčení, že v mnohých našich sborech by byla velkým požehnáním školka, vhodně vedená po několik hodin denně. Ve tvém vyučování, ve vedení nebo ve správě našemu lidu, jsem nenašel nic, maminko, co by tomu odporovalo. Ale vedení našich školských superintendentů dokonal zničilo v mnoha částech naší země každou snahu o zřizování školek pro naše děti.

Jsou některé instituce, kde se to prosazovat stále snaží. Děla to Dr. Kellogg ve svém útulku pro sirotky, který jste viděli a chválili a dělají to ještě na některých jiných místech. V Berrien Springs se loni v létě odvážili přivést do jedné školy učitele, aby se tak ukázal význam této práce; všeobecně však asi na devíti desetinách našeho misijního pole ničí vedení našich školských superintendentů tuto část díla.

Sestra Whteová: Ano, v té věci se musí stát náprava.

W.C.White: A výchova zde v této škole i důvody, které mi vždycky pro ni dávali, spočívaly na tvém výkladu, že matka dítěte má být jeho jediným učitelem až do 8 nebo 10 let. Pro naši školskou práci po celém světě jsem pokládal za nejlepší, když budeme mít tu čest vést takový rozhovor, jako jsme měli dne ráno a také když budeme mít na zřeteli zásadu, která je v těchto věcech skryta.

Sestra Whiteová: Ano, je správné, že by se měl lid sám rozhodnout. Nikdy nenajdeme lepší příležitost, abyste měli sestru Peckovou jako dozor i nad mladšími dětmi. Musí tu být nějaká souvislost.

Pokud jde o místnost - a místnost by to být měla -táži se, co je nejlepší; mělo by to být spojeno přímo s budovou, nebo by to mělo být zvlášť? Připadalo mi, že by to měla být samostatná budova. Nevím, co bude nejlepší. Musí se zvážit výhody i nevýhody. Myslím, že setra pecková by lépe než někdo jiný z nás mohla říci, jak by to mělo být…

Mohla by škola prokazovat špatnou službu?

C.L.Taylor: Mluvili jsme o tom, že církevní škola nebude požehnáním pro společnost, jestliže chce převzít zodpovědnost, kterou mohou nést rodiče sami. Jestliže se rozhodneme a dáme své peníze do stavby, není rozdíl v tom, je-li to budova nebo místnost. Když však přebíráme zodpovědnost, kterou by mohli nést rodiče, pak se církevní škola stává spíš kletbou nebo překážkou, než požehnáním. To je zatím všechno, co jsem slyšel, když jsme o této věci mluvili.

Sestra Pecková: Promýšlela jsem tuto otázku, sestro Whiteová, jaká je naše povinnost jako učitele, jestli se máme pokoušet pomáhat rodičům, aby viděli svou zodpovědnost a přijali ji, nebo je zbavit zodpovědnosti tím, že vezmeme jejich děti do školy.

Sestra Whiteová: Jestliže si neuvědomili svou zodpovědnost ze všech těch spisů a kázání, pak bys to do nich mohla vtloukat od nynějška až do příchodu Páně, oni žádné břímě nepocítí. Je zbytečné mluvit o zodpovědnosti, když ji nikdy necítili.

Škola, která působí příznivým dojmem

Chceme mít školu spojenou se sanatoriem. Bylo mi ukázáno, že kdokoli je sanatorium, musí být škola a ta musí být udržována tak, aby zapůsobila na všecky, kteří navštíví sanatorium. Do této školy zavítají lidé, budou vidět, jak je vedená. Nemělo by to být daleko od sanatoria, aby se to mohli dovědět.

Škola má být po kázeňské stránce vedena tím nejlepším možným způsobem. Při učení studenti nemohou jít svou vlastní cestou, musí se vzdát své vlastní cesty ke kázni. Toto je úkol, kterému se ještě ve velmi mnohých rodinách musí naučit. My však slýcháme: „Ale nechte jej, ať to dělají, vždyť jsou to děti. Oni se to naučí, až budou starší.“

Jakmile se dítě v mé péči začne vztekat a hodí sebou na zem, říkám vám, že to udělá jen jednou. Nedopustím, aby se satanovo dílo upevňovalo skrze toto dítě a ovládalo je.

Pán chce, abychom věcem rozuměli. Říká, že Abrahám rozkázal, aby jeho děti i jeho čeleď ho následovala a my potřebujeme rozumět, co to znamená rozkázat a potřebujeme pochopit, že se musíme dát do práce, chceme-li vzdorovat satanovi.

Nevím, zdali jsme už dál, než jsme byli na počátku.

C.L.Taylor: Ano, myslím, že jsme.

Sestra Whiteová: Ale některé věci se řekly.

L.M.Bowen: Myslím, že víme, co budeme muset dělat.

Sestra Gotzianová: Bylo řečeno dost, abychom se zamysleli a něco dělali.

Sestra Whiteová: Pán to s námi myslí vážně. Ano, my musíme být příkladem. Teď vidíte, že je mnoho sanatorií a tolik škol, které se musí s nimi spojit. Musíme zbystřit své smysly a uznat, že musíme vykonávat vliv, vliv na děti…

Vaše škola má být vzorová, ale ne podle běžných škol, nic takového to nemá být. Vaše škola má být podle plánu, který je daleko vpředu před těmito jinými školami. Má to být věc praxe. Úkoly se mají uskutečňovat, a ne pouze přednášet (teorii).

C.L.Taylor: Jsem přesvědčen, že až začneme tímto směrem postupovat, vzejde nám skutečné světlo.

-MS 7, 1904.