(Tento článek vyšel v The Bible Students Library series, duben 1893)

Když Bůh omilostňuje hříšníka, odpouští trest který si zaslouží a jedná s ním, jakoby nezhřešil. Přijímá ho do své přízně, ospravedlňuje ho skrze Kristovy ospravedlňující zásluhy. Hříšník může být ospravedlněn jedině vírou ve nesmírnou oběť, přinesenou Synem Božím, který se stal obětí za hříchy zkaženého světa. Nikdo nemůže být ospravedlněn žádnými vlastními skutky. Jedině skrze dokonalou moc oběti, smrti a vzkříšení Krista, může být zbaven viny za hřích, zbaven odsouzení podle zákona a trestu za jeho přestoupení. Víra je jediná podmínka k dosažení ospravedlnění. Víra nezahrnuje v sobě jen vyznání víry a náboženské smýšlení, ale i důvěru.

Mnozí mají jen formální víru v Krista a neví vůbec nic o životní závislosti na Něm, aby si přivlastňovali zásluhy ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele. O této víře jen podle jména praví Jakub: „Ty věříš, že jest jeden Bůh. Dobře činíš. I ďáblové tomu věří, a však třesou se. Ale chceš-liž věděti, ó člověče marný, že víra bez skutků jest mrtvá?" (Jk 2,19-20) Mnozí připouštějí, že Ježíš Kristus je Spasitelem světa, ale v tu chvíli se od Něho odtáhnou a přestanou činit ^{1SM 390} pokání ze svých hříchů, schází jim přijetí Ježíše jako osobního Spasitele. Jejich víra je jen prostým připuštěním myšlení a úsudku k pravdě, ale pravda není vnesena do srdce, aby mohla posvětit duši a přetvořit povahu. „Nebo kteréž předzvěděl, ty i předzřídil, aby byli připodobněni obrazu Syna Jeho, aby On byl prvorozený mezi mnohými bratřími. Kteréž pak předzřídil, těch i povolal, a kterýchž povolal, ty i ospravedlnil, a kteréž ospravedlnil, ty i oslavil." (Ř 8,29-30) Povolání a ospravedlnění není totéž. Povolání jest přitáhnutí hříšníka ke Kristu, je to dílo vykonané Duchem svatým v srdci, přesahující hřích a povzbuzující ke konání pokání.

Mnozí jsou zmateni, na čem spočívají jejich prvé krůčky v díle spasení. Za lítost je považován skutek hříšníka, který musí učinit ve svém zájmu, aby mohl přijít ke Kristu. Myslí, že hříšník musí získat pro sebe způsobilost, aby mohl přijmout požehnání Boží milosti. Je pravda že lítost musí předcházet odpuštění, neboť jedině zlomené a kající srdce je Bohu přijatelné. Bez lítosti se hříšník nemůže přivést sám ke konání pokání, ani se připravit k přijetí Krista. Pokud hříšník nelituje, nemůže mu být odpuštěno. Otázkou k roz-hodnutí však zůstává, zda konat pokání je skutkem hříšníka, nebo dar Kristův. Musí hříšník vyčkat dokud nepřijdou výčitky za hřích, aby mohl přijít ke Kristu? První krok způsobuje Duch svatý. V té míře, jak se člověk tomuto puzení poddává, přibližuje se ke Kristu, aby před Ním projevil lítost.

Hříšník je ukázán jako ztracená ovce, která se nikdy nevrací do ohrady, dokud jí pastýř nenalezne a nepřinese do ohrady. Žádný člověk sám ze sebe nemůže činit pokání a učinit se hodným požehnání ospravedlnění. Pán Ježíš neustále hledá, jak působit na hříšníkovo myšlení a získat ho, aby vzhlédl k Němu, Beránku Božímu, který snímá hříchy světa. Nemůžeme učinit ani krok kupředu ^{1SM 391} k získání duchovního života, pokud nás Ježíš k sobě nepřiblíží, neposílí a nepřivede k vyznání, že při pokání není třeba pykat.

Již před veleknězi a saduceji Petr jasně poukázal na skutečnost, že pokání je dar Boží. Když hovořil o Kristu, řekl: „Toho Bůh, kníže a spasitele, povýšil pravicí svou, aby bylo dáno lidu Izraelskému pokání a odpuštění hříchů." (Sk 5,31) Pokání není menší Boží dar než milost a ospravedlnění a nelze ho dosáhnout jinak než jako Kristův dar člověku. Jsme-li přitahováni ke Kristu, je to Jeho zásluhou i mocí. Skrze Něj přichází milost pokání a z Něho i ospravedlnění.

Význam víry

Pavel píše: „Ta pak spravedlnost, kteráž jest z víry, takto praví: Neříkej v srdci svém: Kdo vstoupí do nebe? To jest Krista s výsosti svésti. Aneb kdo sstoupí do propasti? To jest Krista z mrtvých vzbuditi. Ale co dí? Blízko tebe jestiť slovo, v ústech tvých a v srdci tvém. Toť jest slovo to víry, kteréž kážeme: Vyznáš-li ústy svými Pána Ježíše, a srdcem svým uvěříš-li, že Jej Bůh vzkřísil z mrtvých, spasen budeš. Srdcem se zajisté věří k spravedlnosti, ale ústy vyznání se děje k spasení." (Ř 10,6-10)

Víra ke spáse není vírou náhodnou, není pouhým souhlasem rozumového poznání, je vírou zakořeněnou v srdci, která objímá Krista jako osobního Spasitele a ujišťuje, že může zachránit až do krajnosti všechny, kteří přijdou k Bohu skrze Něj. Uvěřit, že může zachránit ostatní, ale nezachrání nás, není pravou vírou. Když ale přijímáme Krista jako jedinou naději spásy, pak se projevuje ryzí víra. Tato víra vede svého vlastníka, aby vložil všechny své city na Krista; jeho chápání se dostane pod vliv Ducha svatého, a jeho povaha je utvářena k podobě Boží. Jeho víra není mrtvou vírou, ale projevuje se láskou a vede ho k poznání Kristovy krásy a k splynutí ^{1SM 392} s Božskou povahou. (Dt 30,11-14 citov.) „A obřeže Hospodin Bůh tvůj srdce tvé a srdce semene tvého, abys miloval Hospodina Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, abys živ byl." (Dt 30,6)

Jedině Bůh obřezává srdce. Celé dílo patří Bohu od počátku až do konce. Hříšník může vyznávat: „Jsem ztracený hříšník, ale Kristus přišel, aby vyhledal a spasil ty, kteří jsou ztraceni. Říká: „Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšné ku pokání." (Mk 2,17) Jsem hříšník, ale On zemřel na Golgatském kříži, aby mne spasil. Nechci ani o chvíli déle zůstat nezachráněným. On zemřel a vstal z mrtvých pro mé ospravedlnění a chce mě zachránit i nyní. Uznávám odpuštění, které zaslíbil."

Připočtená spravedlnost

Kristus je zmrtvýchvstalý Spasitel; ačkoliv byl mrtvý, vstal z mrtvých a žije na věčnosti, aby se za nás přimlouval. Srdcem věříme v ospravedlnění a ústy vyznáváme spasení. Ti, kteří jsou ospra-vedlněni vírou, vyznají Krista. „Kdo slovo mé slyší, a věří tomu, kterýž mne poslal, máť život věčný, a na soud nepřijde, ale přešel ze smrti do života." (J 5,24) Největší dílo vykonané pro hříšníka, který je potřísněn a poškvrněn zlem, je dílo ospravedlnění. Kdo hovoří pravdu, ten je Jím prohlášen za spravedlivého. Pán připočítává věřícímu spravedlnost Kristovu a před celým vesmírem ho prohlašuje za spravedlivého. Přenáší hříchy na Ježíše, hříšníkova představitele, zástupce i jistotu. Na Krista vkládá nepravosti každé duše, která uvěřila. „Nebo toho, kterýž hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli spravedlností Boží v něm." (2K 5,21)

Kristus vyhověl požadavkům za vinu celého světa a všichni, kdo přichází k Bohu s vírou, obdrží spravedlnost Kristovu, „kterýžto hříchy naše na svém těle sám vnesl na dřevo, abychom hříchům ^{1SM 393} zemrouce, spravedlnosti živi byli, jehož zsinalostí uzdraveni jste." (1Pt 2,24). Naše hříchy byly odpuštěny, odloženy, vrženy do hlubin moře. Skrze pokání a víru jsme byli vzkříšeni z hříchu a patříme na našeho Boha, naši spravedlnost. Ježíš trpěl spravedlivý, za nespravedlivé.

Ačkoli jsme jako hříšníci pod zákonem zatraceni, požaduje Kristus na základě své poslušnosti pro toho, kdo činí pokání, připočtení svých zásluh. Aby mohl hříšník přijmout spravedlnost Kristovu, musí vědět, co znamená pokání, které způsobuje obsáhlou změnu myšlení, ducha a skutků. Dílo přeměny musí začít v srdci a projevit svou sílu každou částí svého bytí; ale člověk není schopen uskutečnit takové pokání a může toho dosáhnout jedině skrze Krista, který vystoupil na nebesa a lidi obdařil dary.

Kdo si přeje učinit opravdové pokání? Co mnozí musí udělat? Musí přijít bez váhání k Ježíši takoví jací jsou. Musí uvěřit, že slovo Kristovo je pravdivé, uvěřit v zaslíbení a ptát se, jak jich možno dosáhnout. Když upřímné touhy podnítí lidi k modlitbě, nebudou se modlit nadarmo. Pán splní své slovo, dá Ducha Svatého, aby pokáním vedl k Bohu a vírou k našemu Pánu Ježíši Kristu. Bude se modlit a bdít, opouštět své hříchy, projevovat svoji upřímnost co nejpůsobivěji a bude usilovat o poslušnost desatera Božích přikázání. S modlitbou spojí víru, ne však jen prostým uvěřením, ale i poslušností příkazům zákona. Pokud bude tázán, prohlásí, že je na straně Kristově. Odřekne se všech návyků i spojení, které oddalují srdce od Boha.

Kdo se chce stát dítkem Božím, musí přijmout pravdu, že pokání a odpuštění nebylo dosaženo skrze nic jiného, než byla smírná oběť Kristova. Když hříšník získá toto ujištění, musí jeho dosavadní život projit změnou, musí neúnavně prosit v pokoře trůn milosti, aby do jeho duše vstoupila obnovující moc Boží. Kristus dává svou ^{1SM 394} milost jen těm, kteří litují svých hříchů, ale napřed musí činit pokání a pak obdrží milost. Učiněná opatření jsou dokonalá a věčné ospravedlnění Kristovo je dáno, aby si ho vážila každá duše, která uvěřila.

Nádherný, neposkvrněný oděv, utkaný na nebeském stavu je připraven pro hříšníka, který uvěřil a činí pokání, takže může říct: „Velice se budu radovati v Hospodinu, a plésati bude duše má v Bo-hu mém; nebo mne oblékl v roucho spasení, a pláštěm spravedlnosti přioděl mne." (Iz 61,10)

Milost je přichystaná v přebohaté míře, aby duše která uvěří, mohla být uchráněna od hříchu. Neboť celé nebe s jeho nekonečnými zdroji bylo dáno k našim službám. Můžeme být spaseni. Kristus je ukončením spravedlnosti ze zákona každému, kdo věří. My sami jsme hříšní, v Kristu však jsme spravedliví. Když jsme byli ospravedlněni skrze připočtenou spravedlnost Kristovu, Bůh nás prohlašuje za spravedlivé a jedná s námi jako se spravedlivými. Pohlíží na nás jako na své drahé děti. Kristus působí proti moci hříchu a kde bylo hodně hříchu a člověk jej lituje, tam je i mnohem více milosti. „Ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Jezukrista, skrze něhož i přístup měli jsme věrou k milosti této, kterouž stojíme. A chlubíme se nadějí slávy Boží." (Ř 5,1-2.)

„Spravedliví pak učiněni bývají darmo, milostí Jeho, skrze vykoupení, kteréž se stalo v Kristu Ježíši, jehož Bůh vydal za smírci, skrze víru ve krvi jeho, k ukázání spravedlnosti své skrze odpuštění předešlých hříchů, v shovívání Božím, k dokázání spravedlnosti své v nynějším času, k tomu, aby On spravedlivým byl, a ospravedlňujícím toho, kterýž jest z víry Ježíšovy." (Ř 3,24-26) „Nebo milostí spaseni jste skrze víru, a to ne sami z sebe, dar jest to Boží." (Ef 2,8)

Příslib Ducha

Bůh umožnil svému lidu s vírou hlásat, že dobře ví o velikosti spasení, které je pro něj tak bohatě připraveno. Nemusí se těšit a ^{1SM 395} myslet si, že snad v budoucnu bude teprve pro něj něco velkého vykonáno. Dílo je už zcela hotovo. Křesťan není povolán k tomu, aby se sám smířil s Bohem. To nemohl a ni nemůže udělat. Může však přijmout Krista jako své smíření, protože v Kristu je smířen s Bo-hem. Kristus učinil konec hříchu, nesl tíži odloučení od Boha jako následek hříchu na svém těle na kříži. Sňal odsouzení ze všech, kteří v Něho uvěří jako v osobního Spasitele. Skoncoval s řídící mocí hříchu v srdci. Život i povaha křesťana obdrží ryzost povahy a milosti Kristovy. Těm, kteří Ho prosí, uděluje Ježíš Ducha Svatého. Je nutné, aby každý věřící člověk mohl být zbaven poskvrnění hříchem, stejně jako odsouzení zákonem a zahynutí. Skrze skutky Ducha Svatého, posvěcen pravdou, je křesťan uschopňován pro nebeské sbory. Kristus působí v našem nitru a Jeho spravedlnost je nad námi. Bez toho žádné duši nebude přiznáno právo vstoupit do nebe. Nemůžeme se těšit z nebe, pokud nevyhovíme požadavkům jeho svaté atmosféry s pomocí vlivu Ducha Svatého a spravedlnosti Kristovy.

Abychom se mohli ucházet o občanství nebeského království, musíme vyhovět požadavku zákona: „Milovati budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého." (Lk 10,27) Toho můžeme dosáhnout jedině tehdy, když se vírou uchopíme spravedlnosti Kristovy. Budeme-li hledět na Krista, získáme živý, rozšiřující se základ do srdce, kde Duch svatý pokračuje v posvěcujícím díle a věřící postupuje od milosti k milosti, přijímá Jeho moc i nové vlastnosti. Přizpůsobuje se Kristovu obrazu, až při svém duchovním růstu dosáhne míry plnosti vzrůstu v Kristu Ježíši. Tak Kristus ukončí kletbu hříchu a osvobodí duši, která uvěřila Jeho Slovu a působení.

Jedině Kristus je to schopen učinit, neboť proto musel být ve všem jako Jeho bratři, aby se stal milosrdným a věrným veleknězem v Boží službě a mohl usmířit přestoupení lidí. Totiž tím že trpěl sám ^{1SM 396} a byl pokoušen, může také pokušení trpícím spomáhat. (Žd 2,17-18) Usmíření znamená, že každá překážka mezi duší a Bohem je odstraněna a že hříšník uskutečňuje to, co odpouštějící Boží láska zamýšlí. Skrze oběť, kterou Kristus podstoupil pro padlé lidstvo, může Bůh spravedlivě omilostnit hříšníka, který přijal Kristovy zásluhy. Kristus se tak stal řečištěm, kterým mohla plout milost, láska a spravedlnost ze srdce Božího k srdci hříšníka. „Věrnýť jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti." (1J 1,9)

V Danielově proroctví je zapsáno o Kristu, že On „vyčistí nepravosti…. a k přivedení spravedlnosti věčné." (Dn 9,24) Každá duše může říci: „Jeho dokonalá poslušnost uspokojila požadavky zákona a má jediná naděje je založena na vzhlížení k Němu, jako ke svému Zástupci a Jistotě, který dokonale uposlechl zákon za mně. Vírou v Ježíše a Jeho zásluhy jsem zproštěn odsouzení ze zákona. Oblékl mně svou spravedlností, která odpovídá všem požadavkům zákona. V Něm je moje dokonalost, On uvádí do věčné spravedlnosti. On mně představí Bohu v šatu bez poskvrny, jehož jediné vlákno nebylo utkáno člověkem. Vše je Kristovo, všechna sláva, čest, majestát jsou dány Beránku Božímu, „který snímá hříchy světa."

Mnozí si myslí, že musí vyčkat na zvláštní impuls, aby mohli přijít ke Kristu. Je však zapotřebí přijít s naprostou upřímností a s rozhodnutím přijmout oběť milosti a odpuštění, kterou máme na dosah nyní. Můžeme říci: „Kristus zemřel, aby mě zachránil. Pán si přeje, abych byl zachráněn a já k Němu půjdu hned bez dalšího odkládání. Zkusím zaslíbení. Když mě Kristus přitahuje, chci se Ho chopit." Apoštol říká: „Srdcem se zajisté věří k spravedlnosti." (Ř 10,10). Nikdo nemůže uvěřit srdcem ke spravedlnosti a získat ospravedlnění z víry, pokud pokračuje v těch zvyklostech, které Slovo Boží zakazuje anebo, pokud jakoukoliv známou povinnost zanedbává.

^{1SM 397} Dobré skutky jsou plodem víry

Pravá víra se projevuje v dobrých skutcích; vždyť dobré skutky jsou plody víry. Když Bůh působí v srdci a člověk svou vůli podřizuje Bohu a spolupracuje s Ním, pak svým životem vytváří to, co Bůh působí Duchem Svatým a je i soulad mezi záměrem srdce a životní praxí. Je třeba se vzdát každého hříchu a mít k němu odpor, neboť byl příčinou ukřižování Pána života i slávy. Křesťan je postupně vírou proměňován stálým konáním Kristova díla. Je tu neustálé podřizování vůle, neustálá poslušnost, které mohou zajistit požehnání z ospravedlnění.

Ti, kteří jsou ospravedlněni vírou, musí se svým srdcem přidržet cesty Páně. Je zřejmé, že člověk není ospravedlněn z víry, pokud jeho skutky neodpovídají jeho poznání. Jakub praví: „Vidíš-li, že víra napomáhala skutkům jeho, a z skutků víra dokonalá byla?" (Jk 2,22) Víra neuvádí dobré skutky, které by duši ospravedlňovaly. „Vidíte-li tedy, že ze skutků ospravedlněn bývá člověk a ne z víry toliko?" (Jk 2,24) „Uvěřil pak Abraham Bohu i počteno jemu za spravedlnost." (Ř 4,3)

Připočtení Kristovy spravedlnosti přichází skrze ospravedlňující víru a právě za ospravedlnění Pavel tak upřímně bojuje: „Protož z skutků zákona nebude ospravedlněn žádný člověk před obličejem jeho; nebo skrze zákon poznání hřícha. Ale nyní bez zákona spravedlnost Boží zjevena jest, osvědčená zákonem i proroky. Spravedlnost totiž Boží, skrze víru Ježíše Krista, ke všem a na všecky věřící. Neboť není rozdílu. Všichni zajisté zhřešili, a nemají slávy Boží. Spravedliví pak učiněni bývají darmo, milostí jeho, skrze vykoupení, kteréž se stalo v Kristu Ježíši. Jehož Bůh vydal za smírci, skrze víru ve krvi jeho, k ukázání spravedlnosti své, skrze odpuštění předešlých hříchů.... Což tedy zákon vyprazdňujeme skrze víru? Nikoli, ^{1SM 398} nýbrž zákon tvrdíme" (Ř 3,20-31).

Milost je nezasloužená přízeň a věřící je ospravedlněn bez jediné vlastní zásluhy, bez požadavku, aby obětoval Bohu. Je ospravedlněn skrze zachránce Ježíše Krista, který je v nebesích jako Zástupce a Jistota hříšníka. Ale protože je člověk ospravedlněn pro zásluhy Kristovy, nesmí působit nespravedlnost. Víra působí lásku a očišťuje duši. Ovoce víry je výnosem žně vzácných poupat a květů. Kde je víra, tam se projevují dobré skutky. Nemocní jsou navštěvováni, o chudé je pečováno, nezapomíná se na sirotky a vdovy, nazí jsou oblékáni a hladovějící jsou nasyceni. Kristus přišel, aby konal dobro. Když se lidé spojí s Ním, budou i oni milovat ostatní Boží děti a pokora i pravda provede jejich kroky. Výraz jejich zevnějšku je projevem jejich obrácení a lidé na nich musí vidět, že jsou s Ježíšem a učí se od Něho. Kristus i Jeho následovníci se sjednocují a Jeho povahová nádhera se projevuje v těch, kteří svým životem jsou spojeni se zdrojem moci a lásky. Kristus je největší zárukou ospravedlňující spravedlnosti a posvěcující milosti.

Všichni mohou k Němu přijít a obdržet z Jeho plnosti. Říká: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtížení jste, a já vám odpočinutí dám." (Mt 11,28) Proč se tedy neoprostíme od nevěry a nevěnujeme pozornost slovům Ježíšovým? Toužíte-li po míru, je třeba, abyste si odpočinuli. Vyznejte z celého srdce: „Pane Ježíši, přicházím, protože Ty jsi mě pozval." Daruj Mu svou neotřesitelnou víru a On tě zachrání. Upři svůj pohled k Ježíši, který je Tvůrcem i Dokonavatelem tvé víry. Pohledl jsi k Němu, v Něm je plnost pravdy a milosti! Přijal jsi smíření, které dává Kristus sám? Pokud ne, pak se Mu poddej a s pomocí Jeho milosti usiluj o povahové vlastnosti, které povznášejí a zušlechťují. Usiluj o oddaného, odvážného a přívětivého ducha. Kristus ať tě nasytí, On je chléb života a ty budeš tak projevovat půvab Jeho povahy i Ducha.