(Tento článek se objevil v The Review and Herald 20.3.1894.)

Trojandělské poselství vyžaduje předložení čtvrtého přikázání o sobotě a tato pravda musí být přednesena světu. Ale také Ježíš Kristus, nesmí být z trojandělského poselství vynechán. Pro mnohé, kteří se zasvětili dílu těchto dnů, byl Kristus až na druhém místě, zatímco teorie a důkazy byly na místě prvním. Sláva Boží, která byla zjevena Mojžíšovi jako Božská vlastnost, nestala se pro ně prvořadou. Pán řekl Mojžíšovi: „Já způsobím to, aby šlo mimo tebe před tváří tvou všecko dobré mé." (Ex 33,19) „Nebo pomíjeje Hospodin tvář jeho, volal: Hospodin, Hospodin, Bůh silný, lítostivý a milostivý, dlouhočekající a hojný v milosrdenství a pravdě, milosrdenství čině tisícům, odpouštěje nepravost a přestoupení i hřích, a kterýž nikoli neospravedlňuje vinného." (Ex 34,6-7)

Jakoby byl závoj před očima mnohých, kteří na tomto díle pracovali. Když poukazovali na zákon, nespatřovali Ježíše a ^{1SM 384} nehlásali tu skutečnost, že kde je vyznání hříchu, je také mnohem více milosti. Na Golgatě se setkalo milosrdenství a věrnost, spravedlnost a smíření se vzájemně políbily. Hříšník musí vždy pohlížet ke Kristu a s prostou vírou malého dítěte musí spočinout na Jeho zásluhách, přijmout Jeho ospravedlnění a uvěřit v Jeho milost. Z toho-to důvodu věrní pracovníci mají uvádět ospravedlnění Kristovo ne jako nové poznání, ale jako vzácné poznání, které lid na čas ztratil ze zřetele. Musíme přijmout Krista jako našeho osobního Spasitele a On nám připočte ospravedlnění. Opakujme a prohlašujme velkou pravdu, jak ji uvádí Jan: „V tom jest láska, ne že bychom my Boha milovali, ale že On miloval nás, a poslal Syna svého oběť slitování za hříchy naše." (1J 4,10)

V lásce Boží se otevřel nejkrásnější zdroj vzácné pravdy a pokladnice milosti Kristovy, která je otevřena církvi i světu. „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal." (J 3,16) Jaká je to láska - jak překrásná, nezměněná láska, která vedla Krista k tomu, aby zemřel za nás, pokud jsme byli ještě hříšníky! Jaká újma pro duši, která rozumí velkým požadavkům zákona a která selhává při poznání milosti v její plné hojnosti. Je pravda, že zákon Boží zjevuje lásku Boží, když je zvěstována jako pravda v Ježíši; vždyť na Kristův dar tomuto světu, který se provinil, je třeba klást v každém hovoru zvláštní důraz. Není divu, že srdce neroztála pravdou, když jim byla překládána chladným a mdlým způsobem. Není se co divit, že víra zaváhala při Božích zaslíbeních, když kazatelé a hlasatelé opomenuli poukázat na Ježíše v Jeho vztahu k zákonu Božímu. Jak často měli ujišťovat lid, že „ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky vydal jej, i kterakž by tedy nám s Ním všech věcí nedal?" (Ř 8,32)

Satan se rozhodl, že člověk nemá poznat lásku Boha, která Ho vedla k tomu že dal svého jednorozeného Syna, aby zachránil lidské pokolení. Vždyť je to dobrota Boží, která člověka vede k pokání. ^{1SM 385} Ó, jak můžeme dosáhnout úspěchu při zvěstování hluboké, vzácné Boží lásky světu? Není jiné cesty k jejímu dokázání, než „Pohleďte, jakou lásku dal nám Otec, totiž abychom synové Boží slouli." (1J 3,1) Říkejme hříšníkům: „Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa." (J 1,29) Uvádíme-li Ježíše jako Otcova zástupce, rozptýlíme stíny, kterými satan zastřel naši stezku, abychom nepoznali milosrdenství a lásku Boží, nevýslovnou lásku, jak se projevila v Ježíši Kristu.

Podívej se na kříž

Kristus se stal zárukou bezmezné lásky, nezměrné milosti nebeského Otce. Ó, kéž by všichni činili pokání ze svých prvních skutků. Kdyby tak církev učinila, milovala by upřímně Boha i své bližní jako sebe. Efraim by nechtěl přát zlé Judovi a Juda by nechtěl sužovat Efraima. Rozdělení by se zahojilo, trpké dozvuky sporu by už nebylo slyšet na půdě Izraele. Skrze milost danou jim Bohem, všichni se snažili dosáhnout odpovědi v modlitbě Kristově, aby Jeho učedníci byli zajedno tak, jako je On zajedno se svým Otcem. Mír, láska, milost a dobrota se stanou opěrnými zásadami duše. Láska Kristova stane se tématem každého rozhovoru a Věrným Svědkem už nebude nikdy řečeno: „Mám proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil." (Zj 2,4) Lid Boží bude zůstávat v Kristu, láska Ježíšova se projeví a jeden Duch oživí všechna srdce, obnoví a obrodí všechny podle obrazu Kristova a sjednotí všechna srdce. Jako živá ratolest pravé vinné révy, všichni se sjednotí ke Kristu, k živé hlavě. Kristus bude zůstávat v každém srdci, střežit, uspokojovat, posvěcovat i ukazovat světu jednotu následovníků Ježíšových, kteří takto nesou svědectví, že jsou poskytovány nebeské záruky ostatkům církve. V jednotě Kristovy církve bude prokázáno, že Bůh seslal svého jednorozeného Syna na svět.

^{1SM 386} Když je lid Boží v jednotě s Duchem, všechno pokrytectví, všechna domýšlivost, která byla hříchem židovského národa bude vypuzena ze všech srdcí. Podoba Kristova se projeví u každého jednotlivce Jeho těla, Jeho lid stane se novými láhvemi, do nichž On může nalít Své nové víno a nové víno láhve neroztrhne. Bůh si přeje, aby bylo známé tajemství skryté po věky. Chtěl jim dát poznat, „kte-raké by bylo bohatství slavného tajemství tohoto mezi pohany, jenž jest Kristus ve vás, ta naděje slávy.“ (Kl 1,27). (cituj také verše 28-29)

Ježíš přišel, aby dal lidské duši Ducha Svatého, s jehož pomocí by se mohla rozlít do srdce láska Boží. Je však nemožné vybavit Duchem Svatým člověka, který je zaběhlý ve svých názorech, jehož poznatky učení jsou stereotypní a neměnné, které jdou v duchu tradic a lidských zvyklostí tak, jako Židé v době Kristově. Byli až příliš svědomití k zachovávání církevních předpisů, velmi přísní v následování vnějších forem, ale trpěli nedostatkem životnosti a náboženského zasvěcení. Byli Kristem znázorněni jako suché kůže, které se používají na láhve. Evangelium Kristovo nelze umístit v jejich srdcích, nebylo tam pro něho místo. Nemohli se stát novými láhvemi, do nichž by mohli vlít své nové víno. Kristus musel hledat jinde, než mezi zákoníky a farizei nádoby pro své učení pravdy a života. Musel najít lidi, kteří byli ochotni obrodit svá srdce. Přišel dát lidem nové srdce. Řekl: „Dám vám srdce nové." Ale domýšliví lidé tehdejších stejně jako dnešních dnů necítí potřebu nového srdce. Ježíš nechal bez povšimnutí zákoníky a farizee, neboť ti necítili potřebu Spasitele. Ti byli připoutáni k vnějším formám a ceremoniím. Tyto služby byly Kristem ustanoveny, byly plny životnosti a duchovní krásy, ale Židům se vytratil duchovní život z jejich obřadů a upjali se k mrtvým formám, z nichž duchovní život vymřel. Když upustili od požadavků a přikázání Božích, usilovali nahradit tato ^{1SM 387} opuštěná místa znásobením vlastních požadavků a zpřísnili je více, než měl Bůh. A čím neúprosněji narůstaly, tím méně zjevovaly lásku a Ducha Božího. Kristus řekl lidem: „Na stolici Mojžíšově posadili se zákoníci a farizeové. Protož všecko, což by koli rozkázali vám zachovávati, zachovávejte a čiňte, ale podle skutků jejich nečiňte; neboť praví, ale nečiní. Svazují zajisté břemena těžká a nesnesitelná, a vzkládají na ramena lidská, ale prstem svým nechtí jimi ani pohnouti. Všecky pak své skutky činí, aby byli vidíni od lidí. Rozšiřují zajisté nápisy své, a veliké dělají podolky plášťů svých, a milují přední místa na večeřích, a přední stolice v shromážděních, a pozdravování na trhu, a aby byli nazýváni od lidí: Mistři, mistři." „Běda vám, zákoníci a farizeové pokrytci, že dáváte desátky z máty a z kopru a z kmínu, a opouštíte to, což těžšího jest v zákoně, soud a milosrdenství a věrnost. Tyto věci měli jste činiti a oněch neopouštěti." (Mt 23,2-7.23)

Ostatky církve jsou povolány, aby prošly podobnou zkouškou víry jako Židé; a Pravý Svědek, který se prochází uprostřed sedmi zlatých svícnů, přinesl svému lidu slavnostní poselství. Praví: „Ale mám proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil. Protož pomni, odkud jsi vypadl, a čiň pokání, a první skutky. Pakliť toho nebude, přijdu na tebe rychle, a pohnu svícnem tvým z místa jeho, nebudeš-li pokání činiti." (Zj 2,4-5) Lásky k Bohu v církvi ubývá a namísto toho vytryskla sebeláska. S ubýváním lásky k Bohu, se ztrácí i bratrská láska. Církev má čelit celému popisu, jak je dán církvi Efezské a již se nedostává životně důležité zbožnosti. O tom Ježíš praví: „Znám skutky tvé, a práci tvou, i trpělivost tvou, a že nemůžeš trpěti zlých; a zkusil jsi těch, kteříž se praví býti apoštolé, ale nejsou, a shledals je, že jsou lháři. A snášel jsi, a trpělivost máš, a pro jméno mé ^{1SM 388} pracovals a neustal. Ale mám proti tobě to, že jsi tu první lásku svou opustil." (Zj 2,2-4)

Před zákonem platné náboženství bylo myšleno pravé bezchybné náboženství pro tuto dobu. Ale to je omyl. Pokárání farizeů Kristem lze aplikovat těm, kteří upustili v srdci od své první lásky. Chladné náboženství ze zákona (zakládající svou naději ve spásu na skutcích bez víry) nemůže nikdy přivést duše ke Kristu. Protože to je náboženství bez Krista a bez lásky. Když jsou půsty a modlitby konány duší, která se sama ospravedlňuje, jsou Bohu odporné. Slavnostní shromáždění k uctívání náboženských obřadů, vnější pokora, předepsaná oběť - to vše vydává svědectví světu, že ten, kdo takto činí, má na zřeteli jen sebeospravedlnění. Tyto věci upozorňují pozorovatele přísných povinností a říkají: Tento člověk si zaslouží nebe. Ale to všechno je podvod. Skutky nám nemohou zaručit vstup do nebe. Jedině vykonaná veliká oběť Kristova je dostačující pro všechny, kteří uvěřili. Láska Kristova oživí věřícího novým životem. Ten, kdo pije vodu z pramene života, napije se i nového vína v království. Víra v Krista stane se prostředkem, který uvede do pohybu správnost duchovního pohledu i jednání věřícího a všechna zbožnost i nebeská náklonnost bude vycházet z toho, kdo vzhlíží k Ježíši, Tvůrci a dokonavateli jeho víry. Pohlédni k Bohu a nehleď na člověka. Bůh je tvůj nebeský Otec, který je ochoten trpělivě snášet tvé nepravosti, zapomenout na ně a zbavovat tě jich. „Totoť jest pak věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista." (J 17,3) Patřením na Krista se změníte, pokud vezmete v nenávist svou dřívější pýchu, svou dřívější marnivost a sebeoceňování, sebe ospravedlňování a nevěru. Pak se oprostíte od těchto hříchů, jako bezcenného břemene a přijdete pokorně, poníženě a v plné odevzdanosti k Bohu. Budete jednat s láskou, trpělivostí, ušlechtilostí, dobrotou, milosrdně i s každou další milostí, která přebývá v dětech Božích a nakonec nalézá své místo mezi posvěcenými a svatými.