(Tento článek se objevil v Signs of the Times 5.12.1892)

Přikázání jsou pochopitelná a mají daleký dosah. V několika slovech vysvětlují veškerou povinnost člověka. „Milovat budeš Pána Boha svého ze všeho srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší mysli své, i ze vší síly své.... Milovat budeš bližního svého jako sebe samého." (Mk 12,30-31) V těchto slovech je vyjádřena délka a šířka, hloubka i výška zákona Božího. Pavel říká: „Plnost zákona jest láska." (Ř 13,10). Jedinou definicí hříchu, kterou nacházíme v Bibli, je: „Hřích jest přestoupení zákona." (1J 3,4) Slovo Boží prohlašuje: „Všichni zajisté zhřešili, a nedostává se jim slávy Boží." (Ř 3,23) „Není kdo by činil dobré, není ani jednoho." (Ř 3,12) Mnozí jsou podvedeni, pokud se týká stavu jejich srdce. Neberou v úvahu, že za všech okolností je jejich lidské srdce lstivé a hrozně zlé. Zahalují se do vlastní spravedlnosti a zcela se spokojí, když dosáhnou vlastní lidský standart povahy. Ale jak osudově se mýlí. Nedosahují božského měřítka a sami od sebe nemohou poznat požadavky Boží.

^{1SM 321} Můžeme se mezi sebou vzájemně srovnávat, mezi sebou posuzovat, své jednání přirovnávat k druhým, ale jak odpovíme při svém povolání před soud na otázku: Vyhověli jsme požadavkům výsosti? Dosáhli jsme božského měřítka? Jsou naše srdce v souladu s Nebeským Otcem?

Celá lidská rodina přestupuje zákon Boží a jako přestupník zákona je člověk beznadějně zničený; stal se nepřítelem Boha, který nemá sílu učinit cokoliv dobrého. „Mysl těla jest nepřítelkyně Bohu; nebo zákonu Božímu není poddána, aniž hned může býti." (Ř 8,7) Dívá-li se člověk do mravního zrcadla - do svatého zákona Božího, vidí sebe jako hříšníka. Je usvědčen o svém špatném postavení, o své beznadějné zkáze a spravedlivém trestu ze zákona. Ale nebyl ponechán ve stavu beznadějné tísně, do které ho vehnal hřích; neboť ten, který byl a je rovný Bohu, obětoval svůj život na Golgatě, aby zachránil hříšníka před záhubou. „Tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v Něho nezahynul, ale měl život věčný." (J 3,16)

Naše usmiřující oběť

Ježíš byl majestátem nebe, milovaný vůdce andělů, který se těšil z uskutečněné radosti. Byl jedno s Bohem „v lůnu Otce“ (J 1,18), uznal, že by to nebylo žádoucí být rovno s Bohem, pokud člověk byl ztracen v hříchu a utrpení. Sestoupil ze svého trůnu, opustil svou korunu a královské žezlo a své božství oděl lidstvím. Ponížil se až k smrti na kříži, aby člověk mohl být povýšen a seděl s Ním na Jeho trůnu. V Něm máme dokonalou oběť, nekonečnou oběť, mocného Spasitele, který může zachránit až do krajní možnosti všechny, kteří skrze Něj přicházejí k Bohu. V lásce přichází zjevit Otce, smířit člověka s Bohem, učinit jej novým stvořením obnoveným podle Jeho obrazu, jak ho stvořil.

Ježíš je naše usmiřující oběť. Nemůžeme pro sebe vykonat smíření, ale vírou můžeme přijmout smíření, které bylo učiněno. ^{1SM 322} „Nebo i Kristus jedinou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu." (1Pt 3,18) „Vědouce, že ne porušitelnými věcmi vykoupeni jste, ... ale drahou krví jakožto Beránka nevinného a nepoškvrněného, Krista." (1Pt 1,18-19) Bylo to skrze nekonečnou oběť a nevyjádřitelné utrpení, aby mohl náš Spasitel položit spasení pro nás dosažitelné. Na tomto světě nebyl vážený, zůstal nepoznán, aby skrze své obdivuhodné snížení i ponížení, mohl vyvýšit člověka, aby získal věčné pocty a nesmrtelné radosti v nebeských sborech. Během třiceti let života na zemi, jeho srdce bylo svíráno nepochopitelnou úzkostí. Jeho cesta od jeslí na Golgatu byla zahalena stínem bolesti a zármutku. Stal se mužem bolesti, poznal žal, snášel zármutek, jaký lidskou řečí nelze vylíčit. „Pohleďte a vizte, jestli bolest podobná bolesti mé, kteráž jest mi učiněna." (Pl.Jr 1,12). Pojal dokonalou nenávist ke hříchu, shrnul hříchy celého světa na svou duši. On bez viny, nesl trest za viny. Nevinný, obětoval sebe jako náhradu za hříšníka. Vina za každý hřích svou váhou doléhala na božskou duši Spasitele světa. Zlé myšlenky, zlá slova, zlé skutky každého syna a dcery Adama, volaly po odplatě na Něm. Neboť se stal náhradou za člověka. Pro vinu hříchu, který nebyl Jeho, byl Jeho duch drásán a ničen pro přestoupení člověka a On, který nepoznal hřích, stal se hříchem za nás, abychom se my mohli stát spravedlností Boží v Něm.

Dobrovolně náš božský zástupce obnažil svou duši meči spra-vedlnosti, abychom nezahynuli, ale měli věčný život. Kristus řekl: „Dávám svůj život, abych jej zase přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe, mám moc dáti jej, a mám moc zase jej vzíti." (J 10,17-18) Žádný člověk na zemi ani anděl na nebi nemohl zaplatit pokutu za hřích. Ježíš byl jediný, kdo mohl zachránit odbojného člověka. V Něm se spojilo božství s lidstvím a to dalo člověku mocnou ^{1SM 323} záruku oběti na kříži Golgaty. Na kříži se milosrdenství a věrnost setkaly, spravedlnost a mír se políbily.

Spasitel, který zemřel na Golgatě, shlíží na hříšníka a uvádí Božskou oběť jako skutečnost a smrt na kříži ukazuje na svatý zákon Boží, který byl přestoupen. Kristova smrt je nezvratným důkazem neměnnosti a spravedlnosti zákona. V proroctví na Krista Izaiáš říká: „Vyvýší a zvelebí zákon." (Iz 42,21) Zákon však nemá moc ospravedlnit hříšníka. Jeho služba zřetelně ukazuje na hříšníkovy nedostatky, na možnost realizace mít jednoho, který může zachránit, na potřebu Jednoho, který se stane náhradou za něj, jeho jistotou, jeho spravedlností. Ježíš poznal potřebu hříšníka, neboť vzal na sebe hříchy hříšníka. „On byl proklán pro naše přestoupení, byl zmučen pro naší nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.“ (Iz 53,2) Pán mohl hříšníka vyhladit a zničit ho, byl ale vybrán vznešenější plán. Ve své velké lásce poskytl naději za beznaděj, dal Svého jednorozeného Syna, aby nesl hříchy světa. A od té doby, co nebe bylo zaplaveno tímto velkým darem, neodejmul od člověka potřebnou pomoc k dosažení spásy a stal se dědicem Božím, spoludědicem s Kristem.

Zjevení Boží lásky

Kristus přišel, aby zjevil lásku Boží světu, aby táhl srdce všech lidí k sobě. Řekl: „A já když budu povýšen od země, všecky potáhnu k sobě." (J 12,32) První krok ke spasení je odpovědět na toto přitahování lásky Kristovy. Bůh posílá člověku jedno poselství za druhým a žádá ho, aby svých přestoupení litoval, aby i On je mohl odpustit a k Jeho jménu připsat milost. Nebo snad není lítosti? Zůstanou Jeho výzvy bez povšimnutí? Budou Jeho návrhy milosti a sblížení ignorovány a Jeho láska úplně odmítnuta? Ó, pak se člověk sám oddělí od prostřednictví, skrze které může získat život věčný; ^{1SM 324} Bůh dává milost těm, kteří se kají! Projevem své lásky, sesláním Svého Ducha, požaduje od člověka lítost. Neboť pokání jest dar Boží a komu odpouští, toho činí nejprve kajícím. Nejsladší potěšení pociťuje člověk při oddané lítosti vůči Bohu za přestoupení Jeho zákona a skrze víru v Krista, jako Spasitele hříšníků a jejich Ochránce. Pak i člověk pochopí radost z odpuštění, z Božího pokoje, neboť Kristus jej přitahuje projevem své lásky. Dají-li lidé svůj souhlas, aby je mohl přitáhnout a pokoří svoje srdce Jeho milosti, povede je krok za krokem k plnému poznání sebe a to je život věčný.

Kristus přišel, aby zjevil hříšníkovi spravedlnost a lásku Boží, aby mohl dát Izraeli lítost, pokání a odpuštění hříchů. Když hříšník vzhlíží k ukřižovanému Ježíši, snášejícího vinu za hříšníka, nesoucího trest za hřích, když patří na Boží odpor ke zlému ve strašném projevu smrti kříže a na Jeho lásku k padlému člověku, pak je veden lítostí k Bohu pro své přestoupení zákona, který je svatý, spravedlivý a dobrý. Cvičí se ve víře v Kristu, protože Božský Spasitel stal se náhradou za něj, jeho jistotou a ochranou, tím jediným, v němž se soustřeďuje celý jeho život. Litujícímu hříšníkovi Bůh může projevit svou milost a pravdu a rozestřít nad ním svoje odpuštění a lásku.

Satan však nechce připustit únik duše ze zajetí hříchu a snaží se všemi prostředky tomu zabránit. A kdyby nebe se mělo vyprázdnit v jednom velkém daru, pro něž Bůh dal Svého Syna, dal nejcennější dar nebe a nebeské poklady, nám k disposici, pak nepřítel se bude vždy snažit, aby litující duše představovala Boha jako krutého a neúprosného, který nerad dává milost hříšníkovi. Za různých okolností mi přicházely dopisy, v nichž byli dotyční v zoufal-ství nad svými hříchy. Psali například: „Obávám se, že pro mě není naděje na pomoc. Nebo je snad nějaká? Těmto ubohým duším bylo dáno poselství: „Důvěřuj v Boha. U Otce je dostatek místa a ještě ^{1SM 325} nazbyt. Povstaň a jdi k Otci. Půjde ti naproti velký kus cesty. Dá ti Svou lásku i slitování."

A když se nepřítel přivalí jako potopa a bude se snažit nad tebou zvítězit našeptáváním o tvém hříchu, pověz mu: „Vím, že jsem hříšný, kdybych nebyl, nemusel bych jít ke Spasiteli. Ale On říká: „Nepřišel jsem volat spravedlivých, ale hříšných ku pokání." (Mk 2,17) A protože jsem hříšný, jsem oprávněn přijít ke Kristu. Jsem hříšný, poskvrněný, ale On trpěl ponížení a smrt a podstoupil rouhání, které patřilo mně. Pochopil jsem. Uvěřil jsem. Mám nárok na Jeho zaslíbení, „aby každý, kdož věří v Něho, nezahynul, ale měl život věčný." (J 3,16)

Může být zapuzena taková kajícná, ospravedlňující obhajoba duše? - Ne, nikdy. Utrpením a smrtí Kristovou je prokázána Jeho nekonečná láska k člověku. On chce a může zachránit až do krajnosti každého, kdo přichází k Bohu skrze Něho.
Přistup jako malé dítě k Bohu, v pokorné prosbě se odevzdej u Jeho nohou; vždyť nemusíme stoupat k nebesům, abychom Ježíše přivedli, ani do země, abychom ho vynesli, neboť On, je vždy v naší blízkosti. Řekl: „Aj, stojím u dveří, a tluku. Jestližeť by kdo uslyšel hlas můj, a otevřel dvéře, vejdu k němu, a budu s ním večeřeti, a On se mnou." (Zj 3,20) Dovolíme-li mu, jak ochotně přijme Kristus místo v chrámu duše. Je nám představen jako Ten, který čeká a klepe na dveře srdce. Proč tedy nevstoupí? Protože láska k hříchu zavřela dveře srdce. Jakmile však dáme svůj souhlas k odmítnutí hříchu, k přiznání naší viny, pak se odstraní přehrada mezi duší a Spasitelem.