(Tento článek se objevil v Review and Herald 17.6.1890)

Tím, že dal svého jednorozeného Syna, aby zemřel za hříšníka, prokázal Bůh padlému člověku lásku, která nemá srovnání. Máme plnou víru v Písma, která říkají: „Bůh láska jest" (1J 4,8), nyní však mnozí zvrátili toto hanebné slovo a falešným výkladem upadli do nebezpečného omylu. Jediným měřítkem je svatý zákon Boží a podle něj můžeme odhadnout Boží smýšlení. Jestliže však nepřijmeme za měřítko zákon Boží, stanovili jsme vlastní pravidlo. Bůh nám dal vzácné přísliby, svoji lásku, ale nemůžeme připsat Hospodinu soucit, který ho vedl, aby přešel vinu a přehlédnul nepravosti.

Bůh miloval své stvoření, ale ten, kdo více miloval hřích, než spravedlnost, chybu víc než pravdu, neustálé hřešení, které přineslo bolest na tento svět, nemůže být přitahován Boží láskou k pravdě. Cesta pravdy a spravedlnosti v sobě zahrnuje kříž. Mnozí mylně vykládají požadavky Boží a kladou jejich význam tak, aby nenarušoval jejich vlastní počestnost a nekladl překážky v jejich obchodním podnikání. Ale pravda je jediný posvěcující prostředek.

^{1SM 312} Láska Boží, jak se projevila v Ježíši, nás dovede k pra-vému pojetí povahy Boží. Pohlédneme-li na Krista, probodnutého za naše hříchy, poznáme, že nemůžeme přestupovat zákon Boží a zůstávat v Jeho přízni. Pocitem, že musíme přijmout zásluhy Kristovy a přestat hřešit, se pak přiblížíme k Bohu. Jakmile si utvoříme správný názor na lásku Boží, oprostíme se od sklonu jejího zneužívání.

Kristův kříž je svědectvím nezměnitelnosti zákona Božího, dokazuje, že tak nás Bůh miloval, že dal svého Syna, aby zemřel za naše hříchy. Kristus však nepřišel, aby zrušil, ale aby naplnil zákon. Ani písmenko, ani tečka se nezmění v mravním Božím pojetí vyjít vstříc člověku v padlém stavu. Ježíš zemřel, aby mohl přičíst hříšníkovi, který činí pokání, svou vlastní spravedlnost a umožnil člověku dodržet zákon.

Láska Boží je nekonečná a hříšníkovi nemůže být odpuštěno jinak, než skrze plán spasení, který zahrnoval potupení, pohanění a smrt Syna Božího. Tato skutečnost by měla zapudit z rozumného uvažování myšlenku, šířenou mnohými, kteří si činí nárok na ospravedlnění, že jeho smrt ukončila poslušnost k zákonu Božímu. Denně se učíme o velkém spasení ve škole Kristově. Přestaneme-li se učit, přestaneme být žáky v Kristově škole. Jsme-li však učedníky božského Mistra, otevře se naše porozumění a pochopíme to překrásné v zákoně Božím.

Kráčejme se vší pečlivostí před Pánem, přemýšlejme, jak často jsme porušili naše sliby a naše nejlepší rozhodnutí, jak často tváří v tvář velkému světlu jsme se odvrátili od Boha a vzhlíželi k mod-lám. Je pro nás velice vhodné, abychom se ponížili pod mocnou ruku Boží.

Vyzrálost v křesťanské zkušenosti

Je přirozené, že o sobě myslíme lépe, než bychom si měli myslet, ačkoliv je pro nás trapné poznat se takoví, jací jsme, měli bychom v modlitbách prosit Boha, aby nám zjevil, jak On nás vidí. Neměli bychom se přestat modlit a dožadovat se poznání sebe sama ^{1SM 313} jací jsme, měli bychom se modlit, aby nám byl Ježíš zjeven jako hříchy odpouštějící Spasitel. Vidíme-li Ježíše jaký je, v našich srdcích se probouzí přání, která nás zbavuje sobectví, abychom mohli být naplněni plností Kristovou. Když toto je naším vyznáním víry, vykonáme dobro jeden pro druhého a použijeme dosažitelných prostředků k dosažení zbožnosti. Musíme naše duše očistit od poskvrny těla a ducha a zdokonalit svatost v bázni Boží.

Láska svatého Boha je udivující princip, který může podnítit vesmír v náš prospěch v hodinách našeho prověřování a zkoušky. Jsme-li však po této zkoušce shledáni jako přestupníci zákona Božího, Bůh lásky nás předá do služby vyslanci pomsty. Bůh nečiní kompromis s hříchem. Neposlušný bude potrestán. Hněv Boží dopadl na Jeho milovaného Syna, když Kristus visel na kříži Golgaty na místě hříšníka. Láska Boží může nyní svým objetím dosáhnout i toho nejbídnějšího, nejzvrhlejšího hříšníka, který přijde s pokornou kajícností ke Kristu. Způsobí přeměnu hříšníka v poslušné, věrné dítko Boží, ale duše nemůže být zachráněna, pokud ve hříchu pokračuje.

Hřích je přestoupení zákona a ruka, která nyní mohutně zachraňuje, bude přísně trestat, když hříšník překračuje hranice vymezené božskou shovívavostí. Ten, kdo odmítá, nechce dosáhnout života, kdo nehledá v Písmech, aby poznal co je pravda, ani se nechce zbavit svých návyků, bude ponechán v zaslepení mysli úskokům satana. Míra, kterou jsou kajícní a poslušní chráněni láskou Boží, je stejná, jakou mírou jsou ponecháni nekajícní a neposlušní důsledkům vlastních přehmatů z nevědomosti, neznalosti a zatvrzelosti srdce, protože se jim nedostane lásky z pravdy, která by je mohla zachránit.

Mnozí vyznávají Krista, ale nikdy se nestanou vyzrálými křesťany. Připouštějí, že člověk zhřešil, že jeho schopnosti jsou oslabeny, že člověk není schopen hrdinských činů, říkají, že Kristus obstál v tíži břemen, při veškerém utrpení ve všem přemáhání a rádi ho to nechávají nést. Říkají, že není třeba konat, ale věřit. Kristus ^{1SM 314} však řekl: „Chce-li kdo za mnou jíti, zapři sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následuj mne." (Mt 16,24) Ježíš dodržel přikázání Boží. Farizeové prohlásili, že porušil čtvrté přikázání, protože učinil člověka po každé stránce pánem soboty; ale Ježíš se obrátil k farizeům, kteří Ho obvinili a otázal se: „Sluší-li v sobotu dobře činiti, čili zle, duši zachovat, čili zatratit? A pohleděv na ně na všecky vůkol, dí člověku tomu: Vztáhni tu ruku svou. A on učinil tak. I přivedena jest ke zdraví ruka jeho jako druhá. Oni pak naplněni jsou hněvivou nemoudrostí, a rozmlouvali mezi sebou, co by učiniti měli Ježíšovi." (Lk 6,9-11)

Místo aby tento zázrak přesvědčil farizee o tom, že Ježíš byl Synem Božím, naplnil je zuřivostí, protože mnozí, kteří se stali svědky zázraků, velebili Boha. Ježíš prohlásil, že Jeho konání skutků milosrdenství bylo v souladu se zákonem o sobotním dni. Farizeové prohlásili, že to bylo proti zákonu. Komu máme věřit? Kristus řekl: „Já přikázání Otce svého zachoval jsem, i zůstávám v Jeho milování." (J 15,10) Budeme tedy prozíraví a půjdeme cestou Kristovou a dodržíme přikázání. Bůh nám dal schopnosti, které můžeme neustále cvičit ve spolupráci s Ježíšem, na dokonání naší spásy se strachem a chvěním, neboť je to Bůh, který v nás působí podle své vůle a libosti.

Neustávat v rozvoji

Nikdy nemáme ustrnout ve stavu spokojenosti a dále nepokračovat říkajíce: „Jsem spasen". Když se připustí tato myšlenka, přestanou existovat motivy pro obezřetnost, pro modlitbu, pro opravdové úsilí, které nás nutí k vyšším vědomostem a poznání. Žádný posvěcený jazyk by neměl vyslovit tato slova, dokud Kristus nepřijde a dokud my nevstoupíme branami do města Božího. Pak s nejhlubší patřičností můžeme vzdát slávu Bohu a Beránkovi za věčnou spásu. Pokud člověk si je vědom své slabosti, protože sám nemůže svoji duši zachránit, nikdy se nemá odvážit říci, „Jsem spasen."

^{1SM 315} To není ten, který si obléká zbroj, aby se mohl chlubit vítězstvím, nebo že boj dobojoval a zvítězil. Ten však to je, kdo vytrvá až do konce a bude spasen. Pán říká: „Pakli by se jinam obrátil, nezalibuje sobě duše má v něm." (Žd 10,38) Jestliže nepostupujeme od vítězství k vítězství, duše ochabne k zahynutí. Nesmíme si ponechat žádné lidské měřítko jako míru charakteru. Poznali jsme již dost toho, co lidé zde dole nazývají dokonalým. Ale svatý Boží zákon je tím jediným, z něhož lze usoudit, zda jdeme Jeho cestou či ne. Když ho nedbáme, naše povaha není v souladu s mravními předpisy Boží vlády a pak mylně tvrdíme: „Jsem spasen." Žádný, kdo přestupuje zákon Boží není spasen, neboť ten je základem Jeho vlády na nebi i na zemi.

Ti, kteří z neznalosti se spojili v řadách nepřítele a jako ozvěna opakují slova svých náboženských vůdců, že zákon Božího desatera, není nadále závazný pro lidskou společnost, přijmou-li důkaz Božího Slova, obdrží světlo k poznání svého omylu. Ježíš byl ve dne andělem, zahaleným do mračného sloupu a v noci do ohnivého sloupu a učinil zvláštní opatření, aby Židé poznali zákon Boží, který byl dán, když byly položeny základy země. Když spolu prozpěvovaly hvězdy jitřní a jásali spolu všichni synové Boží.

Tentýž zákon byl prohlášen ve své vznešenosti Jeho hlasem ze Sinaje. Řekl: „A budou slova tato, kteráž já přikazuji tobě dnes, v srdci tvém. A budeš je často opětovati synům svým, a mluviti o nich, když sedneš v domě svém, když půjdeš cestou, léhaje i vstávaje. Uvážeš je za znamení na ruce své, a budou jako náčelník mezi očima tvýma." (Dt 6,6-8). Jak se rozhorlí hříšníci, když se jedná o Boží zákon, jak jsou podrážděni, když se o něm hovoří.

Slovo Boží ztratilo účinnost klamem a tradicí. Satan předkládal světu svoji verzi zákona Božího a ta byla přijata místo pravého ^{1SM 316} „Tak řekl Pán". Spor o zákon Boží začal v nebi a od vyhnání satana byl živen na zemi.

Stále se musíme učit, jak by Spasitel u nás stoupl na ceně a učinili jsme Ho známým ostatním. Hloubku našeho přestoupení poznáme jen podle délky řetězu spuštěného k našemu vyproštění. Musíme vynaložit své duševní síly k poznání, jaké hrozné trosky z nás učinil hřích a měli bychom se snažit pochopit Boží plán, podle něhož můžeme být znovu navráceni do přízně Boží. Syn Boží přišel na náš svět, aby za nás vybojoval boj a abychom i my měli sílu zvítězit v Jeho jménu a toto by mělo ponižovat naše pyšné srdce. Když se díváme na Golgatský kříž, každé vychloubání by mělo zemřít na našich rtech a měli bychom zvolat: „Nečistý, nehodný tak velkého utrpení a tak vysoké ceny, která byla zaplacena za moje spasení."

Nevědomost, domýšlivost a samolibost jdou ruku v ruce. Zákon Boží byl dán k regulaci našeho vedení a je dalekosáhlý ve svých důsledcích. Není hříchu, žádného nespravedlivého skutku, který by se vymykal odsouzení zákona. Základním pilířem je pravda, čistá pravda; neboť zobrazuje s neomylností dějiny satanova původu a trosky jeho následovníků. Satan požadoval, aby mohl předložit zákony, které by byly lepší než Boží ustanovení a soudy a byl vyhnán z nebe. Učinil podobný pokus na zemi. Od svého pádu vynakládal své úsilí k oklamání světa, k vedení člověka až se stal troskou, aby se tak mohl pomstít Bohu za to, že byl přemožen a svržen s nebe dolů. Je vytrvalý a houževnatý ve svém úsilí, prosadil sebe a své podvody na místo, kde měl být Bůh. Zapletl do svých nástrah svět a mnozí i z lidu Božího přehlížejí jeho plány a dávají mu tak plnou příležitost, kterou požaduje, aby z duší učinil trosky. Neprojevují žhoucí zápal, horlivost k vyzvednutí Ježíše a neprovolají zatracení mnohých. „Aj, Beránek Boží, kterýž snímá hřích světa." (J 1,29)

Ti, kteří nepoznali zákon Boží vlády jak byl vysvětlen na ^{1SM 317} hoře, nepoznali ani pravdu, jaká je v Ježíši. Kristus zjevil dalekosáhlé principy zákona; vysvětlil každou poučku, vyložil každý požadavek na svém příkladu. Ten, kdo zná pravdu jaká je v zákoně, zná i pravdu, jaká je v Ježíši a když se skrze víru v Krista podrobí poslušnosti Božího desatera, jeho život je skryt s Kristem v Bohu.

Poznání požadavků zákona zničí poslední paprsek naděje v duši, když v ní nebude mít místo touha po záchraně, o kterou se postaral Spasitel; neboť pravda, jaká je v Ježíši, je vůní života k životu. Drahý Syn Boží zemřel, aby mohl přičíst člověku svou vlastní spravedlnost a ne aby mohl svobodně porušovat svatý zákon Boží, jak se pokouší namluvit satan člověku. Vírou v Krista může člověk dosáhnout mravní síly k odporování zlu.

Posvěcení díla v průběhu života

Dílo posvěcení je dílem celoživotním; musí pokračovat neustále. Ale toto dílo nemůže působit v srdci, když světlem pravdy je kdykoli opovrhováno. Posvěcená duše se nespokojí s tím, že zůstane v nevědomosti, ale přeje si, aby mohla jít ve světle a hledá větší světlo. Tak jako horník vykopává zlato a stříbro, tak i následovník Kristův usiluje najít pravdu, jako skrytý poklad a růstem poznání dojít většího světla. Chce neustále růst v milosti a poznání pravdy. Musí zvítězit nad sebou. Každá vada povahy musí být rozpoznána ve velkém Božím zrcadle. Pak smíme poznat, zda jsme či nejsme odsouzeni Božím měřítkem povahy.

Jste-li odsouzeni, zbývá vám zvolení jediné cesty, musíte projevit lítost před Bohem z přestoupení Jeho zákona a uvěřit Pánu Ježíši Kristu, jako jedinému, který může očistit od hříchu. Chceme-li dosáhnout nebe, musíme zachovat poslušnost svatým požadavkům Božím. Ti, kteří usilují o zákonitost, usilují marně. Jen uvěříte-li pravdě, tak jak je v Ježíši, budete posilněni pro bitvu s mocnostmi ^{1SM 318} temna. Dřívější zápasníci usilovali o získání pomíjející koruny, neměli bychom usilovat o získání nepomíjející koruny?

Není čas být vlažným, neprozřetelným a milujícím rozkoší. Kristus přijde s mocí a slávou. Jsi připraven? Oprostil ses od svých hříchů? Posvětil ses pravdou, jako odpověď na Kristovu modlitbu? Modlil se za své učedníky: „Posvětiž jich v pravdě své, slovo Tvé pravda jest." (J 17,17)

Rodiče by měli své děti vychovávat v dobrých mravech a napomenutích Páně, vést je, aby s láskou konali vůli Boží. Je pro nás nemožné docenit užitek zbožnosti v mládí. Dojmy získané v mládí zůstávají mnohým trvale. V mládí se mnohem snadněji zapíší nařízení a přikázání Boží do desek duše. Vedení dětí se velmi zanedbává. Spravedlnost Kristova jim není předkládána tak, jak by měla být.

Čas zkoušky je nám dán, abychom mohli zdokonalit svoji povahu pro věčnost. Rodiče, jak vznešená je myšlenka, že ve vašich rukou jsou děti vychovávány a vedeny k rozvíjení povahy, kterou Bůh uzná za dobré a nebo s níž si bude zahrávat satan se svými anděly, jak se mu zachce. Ježíš hovořil z ohnivého sloupu i z mraku a vybízel svůj lid, aby vedli své děti pilně podle Božího desatera. Kdo poslouchá Jeho poučení? Kdo usiluje o to, aby jeho děti byly takové, ^{1SM 319} jak Bůh osvědčuje a uznává za správné? Kdo uznává myšlenku, že všechny schopnosti a nadání jejich dětí patří Bohu a měly by být zasvěceny Jeho službě?

Anna zasvětila Samuele Pánu, a sám Bůh se mu zjevoval v dětství i mládí. Musíme mnohem víc pracovat pro naše děti a mládež. Neboť Bůh je chce přijmout, aby mohli konat v Jeho jménu velké věci a učit pravdě v cizích zemích ty, kteří žijí v temnosti, bludu a modloslužbě. Jestliže nebráníte dětem a uspokojujete jejich sobecká přání, podporujete v nich lásku k oblékání, vyvoláváte v nich pýchu a marnivost, konáte dílo, které nesplňuje očekávání Ježíšovo, který zaplatil nekonečnou cenu za jejich spasení. Přeje si, aby Mu děti sloužily s naprostou vroucností.

Rodiče, zde je vaše velké poslání pro Ježíše, který pro nás učinil vše. Přijměte Ho jako ochránce i pomocníka. Bůh vám neodepřel ten nejcennější dar, co mohl dát - Svého jednorozeného Syna. Dětem, ani mládeži nemá být bráněno, aby přišli za Ježíšem. Satan se snaží připoutat k sobě děti ocelovými pouty a můžete dosáhnout úspěch přivádět je k Ježíši jen vymezeným osobním úsilím. Děti a mládež by měli uvítat více upřímné opravdové práce, protože jsou nadějí církve. Josef, Daniel a jeho druhové, Samuel, David, Jan i Timoteus jsou zářivé příklady, které dokazují skutečnost, že „počátek moudrosti jest bázeň Hospodinova." (Př 9,10)
Musíme vyvinout mnohem upřímnější a rozhodnější úsilí, chceme-li se o Pána Ježíše opírat, jako o svého rádce a pomocníka. Světlo, které vyzařuje ze Syna Božího na Golgatě, může dovést každého poutníka domů. Je v něm síla, která očišťuje srdce a proměňuje povahu. Ať každý pravý křesťan pracuje pro děti a mládež a ukazuje jim na Ježíšovu něžnost, která nemá sobě rovné. Pak budou zastíněny půvaby a vidiny světa a nebudou vidět pro sebe výhodu, půjdou-li cestou neposlušnosti.