(Tento článek se objevil v The Youths Instructor 4. 8.1898)

„Já jsem vzkříšení i život." (J 11,25) Řekl: „Pokládám duši svou, abych ji zase vzal.“ (J 10,17) Z hrobu přišel k životu, který byl v Něm samém. Zemřelo lidství, Božství nezemřelo. Ve svém Božství měl Kristus moc zlomit pouta smrti. Prohlašuje, že má život v sobě aby oživil toho, koho chce.

Všechny stvořené bytosti žijí vůlí a mocí Boží. Přijímají život Syna Božího. Jakkoli schopní a talentovaní, či velcí ve svých možnostech, jejich život je znovu naplňován ze zdroje všeho života. On je pramenem, zdrojem života. Jen On jediný má nesmrtelnost, neboť zůstává ve světle i v životě a může říci: „Mám moc položiti ji (Duši-život), a mám moc zase vzíti ji." (J 10,18)

Kristova slova „Já jsem vzkříšení i život." (J 11,25), slyšela zřetelně i římská stráž. Slyšela je celá armáda satanova. I my jim rozumíme, jak je slyšíme. Kristus přišel, aby dal svůj život za ovce. To ^{1SM 302} byla spravedlnost Boží, aby zákon zůstal zachován uložením trestu. To byla jediná cesta k zachování zákona, aby byl svatý, spravedlivý a dobrý. Byl to jediný způsob, při němž by se hřích jevil zjevně hříšným a zůstala zachována úcta a vznešenost Boží autority.

Zákon Boží vlády byl zveleben smrtí jednorozeného Božího Syna. Kristus nesl vinu za hříchy světa. Naše dostatečnost před Bohem je založena pouze na vtělení a smrti Syna Božího. On mohl podstoupit smrt, protože stál při Něm Bůh. On mohl vytrvat, protože byl bez poskvrny hříchu. Kristus zvítězil nad hříchem v náš prospěch tím, že nesl trest a obstála tak spravedlnost. Zajistil život věčný lidem, protože vysoce vyzvedl zákon a učinil ho váženým.

Kristus byl oprávněný dát nesmrtelnost. Život, který položil za lidstvo, opět uchopil a poskytl lidstvu. Řekl: „Já jsem přišel, aby život měly, a hojně měly." (J 10,10) „Kdož jí mé tělo a pije mou krev, máť život věčný, a jáť jej vzkřísím v nejposlednější den." (J 6,54) „Ale kdož by se napil vody té, kterouž já dám jemu, nežíznil by na věky, ale voda ta, kterouž já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému." (J 4,14)

Všichni, kteří jsou zajedno s Kristem, vírou v Něho docházejí obrácení ve svých životech pro život věčný. „Jakož mne poslal ten živý Otec, a já živ jsem skrze Otce, tak kdož jí mne, i on živ bude skrze mne." (J 6,57) On„přebývá ve mně, a já v něm." (J 6,56) „A jáť jej vzkřísím v nejposlednější den." (J 6,54) „Nebo já živ jsem, i vy živi budete." (J 14,19)

Kristus se stal zajedno s lidstvím, aby lidství se mohlo stát jedno s Ním v duchu i životě. Působením této jednoty v poslušnosti k Slovu Božímu, Jeho život se stal jejich životem. Tomu, kdo lituje svých hříchů praví: „Já jsem vzkříšení i život." (J 11,25) Smrt podle Krista vypadá jako spánek - ticho, tma, spánek. Hovoří o tom, jako by to bylo ^{1SM 303} před chvílí. Říká: „Každý, kdož jest živ, a věří ve mne, neumře na věky." (J 11,26) „Bude-li kdo zachovávati řeč mou, smrti neokusí na věky." (J 8,52) „Smrti neuzří na věky." (J 8,51) Tomu, kdo věří, je smrt maličkostí. U Něho zemřít je jako usnout. „Ty, kteříž by zesnuli v Ježíšovi, přivede s ním." (1Te 4,14)

Zatímco ženy oznámily svou zprávu jako svědkyně z mrtvých vstalého Spasitele a Ježíš byl připraven zjevit se velkému počtu svých následovníků, probíhala další scéna. Římské stráži bylo umožněno vidět mocného anděla, který zpíval vítěznou píseň při narození Kristově a slyšeli zpívat píseň o spasitelné lásce. Při pohledu na krásnou scénu skoro omdlévali a byli polomrtví. Když jim nebeský zástup zmizel z dohledu, vyskočili a utíkali k vratům zahrady tak rychle, jak je třesoucí nohy nesly. Potáceli se jako osleplí nebo opilí, jejich tváře byly mrtvolně bledé, vyprávěli o krásném výjevu, jehož byli svědky. K nejvyšším kněžím a vládcům je předešli poslové a vylíčili jak mohli nejlépe pozoruhodnou příhodu, která se stala.

Stráže se nejprve odebraly k Pilátovi, ale kněží a vládcové pro ně poslali, aby za nimi přišli. Tito tvrdí vojáci popsali zvláštní zjevení a vydali svědectví o zmrtvýchvstalém Kristu a také o množství, které ho předcházelo. Pověděli veleknězi, co viděli u náhrobku. Neměli čas si něco vymyslet a nebo hovořit něco jiného než pravdu. Ale vládcové nebyli zprávou nadšeni. Věděli, že velká publicita byla věnována zkoušce - utrpením Kristovým v době svátků přesnic. Věděli, že zvláštní příhody, které se staly - nadpřirozená tma, silné zemětřesní, nemohly zůstat bez účinku a tak hned uvažovali, jak oklamat lid. Vojáci byli podplaceni, aby neuvedli pravdivou zprávu.