(Tento článek se objevil v The Review and Herald 8.11.1898)

„Bůh zajisté, kterýž rozkázal, aby se z temností světlo zablesklo, ten se osvítil v srdcích našich k osvícení známosti slávy Boží v tváři Ježíše Krista." (2K 4,6)

Před pádem ani mráček nespočinul na myslích našich prvních rodičů, aby zakryl jejich jasnou představu o Boží povaze. Byli dokonale podrobeni vůli Boží. Byli zaplaveni krásným Božím světlem, které je obklopovalo. Pán navštěvoval svatou dvojici a poučoval je o díle svých rukou. Příroda byla jejich učebnicí. V zahradě Eden byla existence Boží ukazována na projevech přírody, která je obklopovala. Každý strom v zahradě k nim hovořil. Neviditelné Boží věci byly patrné a pochopitelné z věcí učiněných věčnou mocí a božskou přirozeností.

Dokud je pravdou, že Bůh byl takto poznáván v přírodě, nijak to neodporuje tvrzení, že i po pádu dokonalé poznání Boha bylo dáno Adamovi a jeho potomkům ve světě přírody. Příroda mohla poskytnout člověku poučení v jeho neporušenosti, ale hřích přinesl přírodě ^{1SM 291} zkázu a zasahoval mezi přírodu a přirozenost Boží. Kdyby Adam s Evou zůstali vždy poslušní svého Stvořitele, byli by setrvali na cestě dokonalé spravedlnosti a mohli poznat i pochopit Boha. Ale když poslechli hlasu svůdce a hřešili proti Bohu, světlo zahalující nebeskou nevinnost bylo od nich odejmuto a místo světla je zahalilo tmavé roucho nepoznání Boha. Jasné a dokonalé světlo až dosud osvětlovalo vše, k čemu se přiblížili. Adamovo potomstvo, které bylo zbaveno tohoto božského světla nemohlo už déle sledovat Boží charakter v Jeho stvořitelském díle.

Důkazy přírody, na něž se dnes díváme, dávají nám jen malou představu o kráse a slávě Edenu. A nyní přírodní svět svým neomylným hlasem prohlašuje slávu Boží. Ve věcech přírody, mnohé, co je krásné, jakoby bylo zastřeno nákazou hříchu. Všemohoucí ve své moci, velký v dobrotě, milosti a lásce stvořil zemi a i když ve zkaženém stavu, stále staví před myšlení dovednost a mistrovství Mistra. V knize přírody nám Bůh dává v krásné vůni květin, v jejich rozdílném a přitom citlivém zbarvení, neomylné vyjádření Své lásky. Po hříchu Adama, Bůh mohl zničit každé otevírající se poupě a kvetoucí rostlinu, nebo je mohl zbavit vůně, tak lahodné smyslům. Na zemi, vyprahlé a necitelné z prokletí, v trní, bodláčí, hloží i slzách můžeme číst zákon odsouzení. Ale v něžné barvě květin, můžeme vyčíst, že Bůh nás stále miluje a že Jeho milost není na zemi úplně ukončena.

Příroda je stvořena pro duchovní poznání lidstva. Květiny umírají, jen aby daly vzniknout novému životu. V tom se učíme poznávat vzkříšení. Všichni, kteří milují Boha, opět rozkvetou v nebeském Edenu. Ale příroda sama nás nemohla poučovat o velké a překrásné lásce Boží. Proto po pádu nebyla příroda jediným učitelem člověka. Ve snaze, aby svět nezůstal v temnotě, ve věčné ^{1SM 292} duchovní noci, Bůh ve své přirozenosti se s námi sešel v Ježíši Kristu. Syn Boží přišel na svět jako zjevení Otce. On byl tím „pravým světlem, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět." (J 1,9) Máme patřit na světlo „poznání slávy Boží ve tváři Ježíše Krista.“ (2K 4,6).

V osobě Svého jednorozeného Syna, nebeský Bůh sestoupil, aby se sklonil k lidské povaze. Na Tomášovu otázku Ježíš odpověděl: „Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne. Byste znali mne, také i Otce mého znali byste; a již nyní jej znáte, a viděli jste ho. Řekl Jemu Filip: Pane, ukaž nám Otce, a dostiť jest nám. Dí jemu Ježíš: Tak dlouhý čas s vámi jsem, a nepoznal jsi mne? Filipe, kdož vidí mne, vidí Otce, a kterakž ty pravíš: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já v Otci, a Otec v mně jest? Slova, kteráž já mluvím vám, sám od sebe nemluvím, ale Otec ve mně přebývaje, on činí skutky. Věřte mi, že jsem já v Otci, a Otec ve mně; aneb aspoň pro ty samy skutky věřte mi.“ (J 14,6-11)

Nejtěžší a nejponižující poznání k němuž člověk dospěl, je vlastní bezmocnost v závislosti na lidské moudrosti a nedostatek vlastního úsilí ke správnému čtení z přírody. Hřích zastřel Jeho pohled a proto nemůže vysvětlit přírodu, Jeho stvořitelské dílo, aniž by ji postavil nad Boha. Nemůže v ní poznat Boha, ani Ježíše Krista, kterého poslal. Je v tom samém postavení, jako byli Athénští, kteří postavili svůj oltář k uctívání přírody. Pavel stál uprostřed Marsova pahorku a poukazoval Athénským na vznešenost živého Boha v porovnání s jejich klaněním se modlám.

Řekl: „Muži Aténští, vidím vás býti všelijak příliš nábožné lidi. Nebo procházeje a spatřuje náboženství vaše, nalezl jsem také oltář, na kterémž napsáno jest: „NEZNáMÉMU BOHU. Protož kteréhož ctíte neznajíce, toho já zvěstují vám. Bůh ten, kterýž stvořil ^{1SM 293} svět i všecko, což jest na něm, ten jsa Pánem nebe i země, nebydlí v chrámech rukou udělaných; aniž bývá ctěn lidskýma rukama, jako by něčeho potřeboval, poněvadž on dává všechněm život i dýchání i všecko. A učinil z jedné krve všecko lidské pokolení, aby přebývalo na tváři vší země, vyměřiv jim uložené časy a cíle přebývání jejich, aby hledali Pána, zda by snad makajíce, mohli nalézti jej, ačkoli není daleko od jednoho každého z nás. Nebo jim živi jsme, a hýbeme se, i trváme, jakož i někteří z vašich poetů pověděli: Že i rodina jeho jsme. Rodina tedy Boží jsouce, nemáme se domnívati, že by Bůh zlatu neb stříbru neb kamenu, řemeslem aneb důvtipem lidským vyrytému, byl podoben." (Sk 17,22-29)

Příroda není Bůh

Ti, kteří mají pravé poznání o Bohu, nebudou tak zaslepeni zákony hmoty, aniž přehlédnou činnost přírody nebo zamítnou poznání trvalé Boží činnosti v přírodě. Příroda není bohem a nikdy nebyla bohem. Hlas přírody svědčí o Bohu, ale příroda není Bohem. Jako Jeho stvořené dílo, nese prostě svědectví Boží moci. Božství je tvůrcem přírody. Příroda světa nemá v sobě žádnou moc, jen tu, kterou poskytuje Bůh. Je osobní Bůh, Otec, i osobní Kristus, Syn. „Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval někdy Bůh otcům skrze proroky, v těchto pak posledních dnech mluvil nám skrze Syna svého, kteréhož ustanovil dědicem všeho, skrze něhož i věky učinil. Kterýžto, jsa blesk slávy a obraz osoby jeho, a zdržuje všecko slovem mocnosti své, očištění hříchů našich skrze sebe samého učiniv, posadil se na pravici velebnosti na výsostech." (Žd 1,1-3)

Žalmista praví: „Nebesa vypravují slávu Boha silného, a dílo rukou jeho obloha zvěstuje. Den po dni vynáší řeč, a noc po noci ukazuje umění. Není řeči, ani slov, kdež by nemohl slyšán býti hlas jejich." ^{1SM 294} (Ž 19,2-4). Někteří se mohou domnívat, že některé tyto velké věci ve světě přírody jsou Bůh. Nejsou Bohem. Všechny tyto divy pod nebesy jsou jen vykonaným dílem. Jsou svobodným projevem vůle Páně. Bůh je zrovna tak Správcem, jako Stvořitelem všeho. Božská bytost je zapojena do správy těch věcí, které stvořila. Táž ruka, která zachovává hory a udržuje jejich polohu, usměrňuje světy na jejich tajemné dráze kolem slunce.

Stěží je nějaké řízení přírody, ke kterému nenajdeme zmínku ve Slově Božím. Slovo prohlašuje, že „slunci svému velí vzchoditi… a déšť dává…“ (Mt 5,45) „A vyvodí trávu na horách." (Ž 147,8) „On dává sníh jako vlnu, jíním jako popelem posypává. Hází ledem svým jako skývami... Vysílaje slovo své, rozpouští je; hned jakž povane větrem svým, anť tekou vody." (Ž 147,16-18) „Blýskání s deštěm přivodí, a vyvodí vítr z pokladů svých." (Ž 135,7)

Tato slova Svatého Písma neříkají nic o nezávislých přírodních zákonech. Bůh vybavuje věci a zvláštnosti a s nimi vyzvedá své plány. Zaměstnává se tím, aby rostlinstvo mohlo růst, sesílá rosu, déšť i sluneční paprsky, aby zeleň mohla rašit a svůj koberec rozestřít po zemi, aby keře a ovocné stromy mohly pučet, kvést a přinášet plody. Nelze předpokládat, že zákon je uveden v činnost, aby semena vzklíčila, aby vyrostl list, protože tak musí učinit sám ze sebe. Bůh má zákony, které ustanovil, ale ty jsou pouze služebníky, skrze něž přináší výsledky. Je to bezprostřední Boží činnost, že každé malé semeno vyrazí ze země a dere se k životu. Každý list roste, každá květina kvete mocí Boží.

Tělesný organismus člověka je pod Božím dohledem. Ale není jako hodiny, které se dají do chodu a jdou samy od sebe. Srdce tluče, jeden puls následuje druhý, jedno dýchání další, ale celé bytí ^{1SM 295} je pod Boží kontrolou. „Jste Boží pole, Boží stavba.“ (1K 3,9. Žilka) V Bohu žijeme, pohybujeme se a máme své bytí. Každý úder srdce, každý dech je Jeho inspirací. Vdechl do chřípí Adamova dech života - inspiraci všude přítomného Boha, Velkého „Já JSEM".

Dávní filozofové se chlubili svým vyšším poznáním. Přečteme si inspirované apoštolovo objasnění, když říká: „Měvše se, za moudré, blázni učiněni jsou. Nebo směnili slávu neporušitelného Boha v podobenství obrazu porušitelného člověka, i ptactva, i hovad čtvernohých, i zeměplazů. Protož i Bůh vydal je v žádosti srdce jejich k nečistotě, aby zprznili těla svá vespolek, jako ty, kteříž směnili pravdu Boží za lež, a ctili i sloužili stvoření raději nežli stvořiteli." (Ř 1,22-25) Ve své lidské moudrosti svět nemůže poznat Boha. Učení mužové shromažďují nedokonalé poznání o Bohu z Jeho stvořeného díla a pak ve své bláhovosti vyvyšují přírodu a přírodní zákony nad přirozenost Boží. Ti, kteří nemají o Bohu poznání v Jeho vlastním zjevení se v Kristu, obdrží v přírodě jen jeho nedokonalé poznání, tak vzdálené od daného vznešeného pojetí Boha. Pokud lidé nepřenesou celé bytí do souladu s Boží vůlí, stanou se modloslužebníky. Usilují o moudrost, stanou se však hlupáky.

Ti, kteří si myslí, že poznají Boha jinak než od Jeho zástupce, o němž Slovo prohlašuje, že je „obrazem Jeho osoby" (Žd 1,3), jsou bláhoví ve svém mínění o vlastní moudrosti. Je zcela nemožné získat dokonalé poznání Boha ze samotné přírody. Příroda je nedokonalá, ve své nedokonalosti nemůže představovat Boha, nemůže zjevovat povahu Boží v Jeho morální dokonalosti. Ale Kristus přišel jako osobní Spasitel světa. Představoval osobního Boha. Jako osobní Spasitel, vstoupil na výsosti a přijde opět na zem tak, jak vstoupil na nebe - jako osobní Spasitel. Je obrazem osoby Otce. „V něm přebývá všecka plnost Božství tělesně." (Kl 2,9)