(Tento článek se objevil v The Review and Herald 1.9.1874)

Náš Spasitel prokázal pevnou důvěru v Nebeského Otce, který Ho nenechá snášet větší pokušení, než mu dá sílu k vytrvání, a uchrání Ho od přemožení, když trpělivě ponese zkoušku, které byl podroben. Kristus se neuvedl do nebezpečí z vlastní vůle. Bůh připustil, aby satan měl po určitou dobu moc nad Jeho Synem. Ježíš věděl, že uchová-li si v této zkoušce bezúhonnost, bude seslán anděl Boží, aby mu ulehčil, nebude-li jiná možnost. Vzal na sebe lidství a byl zástupce člověka.

Satan poznal, že ani v druhém pokušení nad Kristem nezvítězil. „I vedl jej ďábel na horu vysokou, a ukázal mu všecka království okršku země pojednou. A řekl jemu ďábel: Tobě dám tuto všecku moc i slávu; nebo mně dána jest, a komuž bych koli chtěl, dám ji. Protož ty pokloníš-li se přede mnou, bude všecko tvé." (Lk 4,5-7)

V prvých dvou velkých pokušeních satan neprojevil pravý záměr své povahy. Prohlásil se za vznešeného posla z nebeských ^{1SM 286} dvorů, ale nyní odhodil své proměnění. V panoramatickém pohledu ukázal před Kristem všechna království světa v půvabném světle, protože se vyhlásil za knížete světa.

Nejsvůdnější pokušení

Toto poslední pokušení bylo nejlákavější ze všech těch tří. Satan věděl, že život Kristův musí být životem žalosti, těžkosti a sporů. Myslel si, že tato skutečnost je pro něho výhodná k podpla-cení Krista a ke zbavení neporušenosti. Satan vložil všechnu svoji sílu do tohoto pokušení, protože tento poslední pokus měl rozhodnout o Jeho osudu a kdo bude vítězem. Prohlásil svět za své panství a on byl mocným knížetem v povětří. Uvedl Ježíše na vrchol velmi vysoké hory a panoramatickým pohledem mu ukázal všechna království světa, která tak dlouho byla pod Jeho vládou a nabídl mu je jako velký dar. Řekl Kristu, že všechna království světa mohou být jeho vlastnictvím, aniž by trpěl nebezpečí z jeho strany. Satan slibuje, že se vzdá svého žezla i panování a Kristus se stane právoplatným vládcem navždy z jeho milosti. Vše, co žádá náhradou za všechna království světa, která mu ukázal, je poklona před ním, jako vládcem.

Ježíšův zrak spočinul kratičko na slávě, která mu byla ukázána. Otočil se však a odmítl se dívat na vzrušující podívanou. Nechtěl vydat v šanc svoji nezlomnou čistotu dalším prodléváním s pokušitelem. Když se satan domáhal poklony, Kristovo rozhořčení vzrůstalo a nemohl už déle tolerovat satanovo rouhání, troufalost a dovolit mu být v Jeho blízkosti. Zde použil Kristus Své autority a poručil satanovi, aby ustal: „Odejdiž, satane; neboť psáno jest: Pánu Bohu svému klaněti se budeš, a Jemu samému sloužiti budeš." (Mt 4,10) Satan ve své pýše a nadutosti sám se prohlásil za zákonného ^{1SM 287} vládce světa, za držitele všech jeho bohatství i slávy, vyžadujícího pocty všech, kteří na něm žijí, jakoby byl sám Stvořitel světa a všech věcí, které jsou na něm. Řekl ke Kristu: „Tobě dám všecku tuto moc i slávu, nebo mně dána jest a komu bych koli chtěl, dám ji." (Lk 4,6). Horlivě se snažil dosáhnout zvláštní dohodu s Kristem a přišel na něho se svým požadavkem, aby se mu klaněl.

Tato urážka Stvořitele tak pobouřila Syna Božího, že ho pokáral a dovolil mu odejít. Při svém prvém pokušení se satan vychloubal, že tak dobře zastřel svůj pravý charakter a záměr, že Kristus v něm nepoznal vůdce padlých vzbouřenců, který byl poražen a vyhnán z nebe. Slova k opuštění Krista: „Odejdi, satane", zjevně dokazují, že byl poznán od počátku a že všechny jeho podvodné způsoby se nesetkaly s úspěchem u Syna Božího. Satan věděl, že kdyby Ježíš zemřel za vykoupení člověka, že po určitém období jeho síla musí končit a že bude zničen. Proto bylo jeho plánem zabránit pokud možno dokončení velkého díla, které započal Syn Boží. Kdyby se plán vykoupení lidstva nezdařil, ponechal by si království, které tehdy prohlašoval za své. A kdyby zvítězil, lichotil by si, že by panoval v opozici vůči nebeskému Bohu.

Když Ježíš opouštěl nebe a zanechal tam svou moc i slávu, satan zajásal. Myslel, že Syn Boží byl postaven na zem ve své moci. Se svatým párem v Edenu probíhalo pokušení velmi snadno a tak doufal, že svojí ďábelskou lstivostí a mocí bude možné zvítězit nad Synem Božím a tím zachránit svůj život a království. Kdyby mohl pokoušet Ježíše odděleně od vůle Svého Otce, jak to učinil ve svém pokušení s Adamem a Evou, pak by bylo jeho cíle dosaženo.

Čas nadešel, když Ježíš měl vykoupit vlastnictví satanovo vlastním životem a po určité době se mu mělo podřídit vše na zemi i na nebi. Ježíš nezakolísal. Zvolil si život utrpení, potupnou smrt, a ^{1SM 288} rozhodl se stát zákonitým vládcem království země takovým způsobem jaký ustanovil Jeho Otec, aby byly dány do Jeho rukou jako věčné vlastnictví. Také satan bude předán do Jeho rukou, aby smrtí byl zničen a už nikdy nepůsobil na Ježíše a nebo na svaté v slávě.

Rozhodné vzdorování pokušení

Ježíš řekl tomuto lstivému nepříteli. „Odejdiž satane; neboť psáno jest: Pánu Bohu svému klaněti se budeš, a Jemu samému sloužiti budeš." (Mt 4,10) Satan žádal od Krista důkaz, že je Synem Božím a z těchto důvodů také dostal důkaz, který požadoval. Na Božský příkaz Kristův byl přinucen poslechnout. Byl odražen a umlčen. Neměl už sílu, která by mu umožnila vzorovat ráznému odmítnutí. Byl donucen bez dalšího slova natrvalo přestat a opustit Spasitele světa.

Odporná přítomnost satanova ustoupila. Boj byl ukončen. S nesmírným utrpením bylo Kristovo vítězství na poušti tak dokonalé jako byla slabost ducha u Adama. A na čas zůstal zbaven přítomnosti mocného nepřítele i od legií jeho andělů.

Když satan skončil svá pokušení, opustil na krátký čas Ježíše. Nepřítel byl poražen, ale boj byl zdlouhavý a nesmírně namáhavý. Když skončil, byl Kristus vyčerpaný a zesláblý. Padl na zem jako kdyby umíral. Nebeští andělé, kteří se před ním skláněli v nebes-kých dvorech a kteří usilovně nyní s bolestným zájmem sledovali svého milovaného Vůdce a stali se úžasnými svědky strašného zápasu se satanem, ti nyní přišli a sloužili Mu. Připravili Mu potravu a posílili Ho, neboť ležel jako mrtvý. Andělé byli naplněni úžasem i úzkostí, když poznali jak Spasitel světa kráčí nevýslovným utrpením proto, aby dosáhl vykoupení člověka. On, který byl rovný Bohu u nebeských dvorů, byl před nimi pohublý od téměř šestitýdenního ^{1SM 289} půstu. Opuštěn a sám pronásledován vůdcem rebelů, který byl vyhnán z nebe. Podstoupil přísnější a krutější zkoušku, než měl kdy předtím nést kdokoli z lidí. Boj s mocí temna byl dlouhý a silně doléhal na Kristovu lidskou přirozenost v Jeho stavu slabosti a utrpení. Andělé přinesli od Otce poselství lásky a útěchy Synovi a s ním i ujištění, že celé nebe se raduje z úplného vítězství, které dosáhl ve prospěch člověka.

Nikdy nemůže být vynesena cena za spasení lidstva, dokud spasený nebude stát se svým Spasitelem u trůnu Božího. A až budou mít možnost ocenit hodnotu nesmrtelného života a věčnou odměnu, pak zazpívají píseň vítězství a vzdají nesmrtelný hold volající hlasitě: „Hoden jest ten Beránek zabitý vzíti moc, a bohatství, i moudrost, i sílu, i čest, i slávu, i požehnání." (Zj 5,12) „Též všecko stvoření, kteréž jest na nebi, i na zemi, i pod zemí i v moři, i všecko, což v nich jest, slyšel jsem řkoucí: Sedícímu na trůnu a Beránkovi požehnání, čest a sláva i síla na věky věků." (Zj 5,13)

Ačkoliv satan nedosáhl úspěchu ve svém velkém úsilí a mocném pokušení, nevzdal se naděje, která mu zůstala, že bude mít větší úspěch snad v pozdější době. Těšil se na období Kristovy služby, kdy bude mít možnost použít proti Němu svou moc i podvrhy. Satan založil své plány na zaslepeném poznání Židů, Bohem vyvoleného lidu, aby v Kristu nepoznali Spasitele světa. Rozhodl se naplnit jejich srdce závistí, nedůvěřivým strachem i nenávistí proti Synu Božímu, aby Ho nepoznali a Jeho život na zemi ztrpčili co nejvíce.