(Tento článek se objevil v The Review and Herald 18.8.a 1.9.1874)

Satanův záměr překonat Krista žádostivostí byl zmařen, zde na poušti dosáhl Kristus pro lidstvo vítězství v této věci a bylo umožněno lidem v budoucnosti v Jeho jménu překonat moc žádostivosti ke svému prospěchu. Satan nebyl ochoten zanechat svého úsilí dokud nepoužije všech prostředků k vítězství nad Spasitelem světa. Věděl, že s ním je v sázce všechno, že v tomto sporu může zvítězit on, nebo Kristus. A tak, aby vzbudil u Krista úctu ke své vynikající síle, přenesl ho do Jeruzaléma a postavil na vrcholek chrámu a dotíral na Něj dalšími pokušeními.

Naléhal na Krista, je-li opravdu Syn Boží, aby podal důkaz a vrhl se ze závratné výšky na níž stál. Naléhal na Krista, aby prokázal svou důvěru ve stálou ochranu svého Otce tím, že se vrhne z chrámu. V prvním satanově pokušení ve věci žádostivosti, snažil se vyvolat pochybnosti k Boží lásce a ochraně Krista jako Jeho Syna ^{1SM 282} a poukazoval na prostředí a Jeho hlad jako důkaz, že není v oblibě u Boha. Neměl však úspěch. V dalším pokušení se snaží získat výhodu z víry a dokonalé důvěry Kristovy, jak jí projevil svému nebeskému Otci a dohnat ho k opovážlivosti: „Jsi-li Syn Boží, spustiž se dolů; nebo psáno jest, že andělům svým přikázal o tobě, a na ruce uchopí tebe, abys někde o kámen nohy své neurazil." (Mt 4,6) Ježíš mu odpověděl: „Zase psáno jest: Nebudeš pokoušeti Pána Boha svého." (Mt 4,7)

Hřích z opovážlivosti

Hřích z opovážlivosti se skrývá vedle ctnosti dokonalé víry a důvěry v Boha. Satan se vychloubal, že může získat převahu nad Kristovým lidstvím a donutit Ho přestoupit míru důvěry k opovážli-vosti. Na tomto bodě mnohé duše propadají záhubě. Satan se pokoušel oklamat Krista pochlebováním. Připustil, že Kristus na poušti měl právo věřit a důvěřovat, že Bůh je Jeho Otec i za okolností zkoušky. Pak nutil Krista, aby mu podal důkaz své plné závislosti na Bohu, jako další důkaz své víry, že je Synem Božím tím, že se vrhne z chrámu. Řekl Kristu, že je-li Synem Božím, nemá proč se obávat, neboť andělé jsou připraveni, aby mu pomohli. Satan podal důkaz, že porozuměl Písmům v tom smyslu, který mu vyhovoval.

Spasitel světa nezakolísal. Ve své bezúhonnosti ukázal, že plně věří slíbené Otcově ochraně. Nechtěl vystavit zbytečným zkouškám věrnost i lásku Otcovu, ačkoliv byl v rukou nepřítele a v posta-vení velmi nevýhodném a nebezpečném. Na satanův podnět nechtěl pokoušet Boha opovážlivostí, spoléháním na skutek Prozřetelnosti. Satan uvedl Písma, která se mu zdála vhodná pro danou příležitost a doufal, že s provedením Jeho záměru se obrací na Spasitele ve vhodné chvíli.

Kristus věděl, že Bůh by Jej opravdu mohl na požádání snést, ^{1SM 283} kdyby se rozhodl skočit s chrámu. Vykonání tohoto nenařízeného experimentování s Otcovou ochranou a láskou jen proto, že si to přál satan, by nedokázalo sílu Jeho víry. Satan si byl dobře vědom, že kdyby získal Krista pro Otcem nenařízený skok z chrámu, jen aby dokázal právo na Otcovu ochranu, byl by projevil skutkem slabost své lidské povahy.

Kristus zvítězil i ve druhém pokušení. Projevil dokonalé spolehnutí se i důvěru v Otce v průběhu svého krutého sporu s mocným nepřítelem. V tomto získaném vítězství náš Spasitel zanechal člověku dokonalý vzor, ukazující, že jeho jediná jistota spočívá na pevné důvěře a neochvějném spolehnutí se na Boha při všech zkouškách i nebezpečích. Odmítl spolehnout se na Otcovu milost v případě, že by se sám ze své vůle ocitl v nebezpečí a to by donutilo nebeského Otce ukázat svou moc k Jeho záchraně v nebezpečí. To by bylo vynucení skutku Prozřetelnosti k vlastnímu prospěchu, tím by však nezanechal svému lidu dokonalý příklad víry a pevné důvěry v Boha.

Satanův záměr v pokoušení Krista spočíval na svedení ke smělé opovážlivosti a poukázal tak na lidskou slabost, pro níž by nemohl být dokonalým vzorem svému lidu. Satan se domníval, že podlehne-li Kristus při této zkoušce pokušení, nebude již záchrany pro lidstvo a jeho nadvláda nad ním bude dovršena.

Kristus naše naděje a vzor

Ponížení a nevýslovné Kristovy útrapy v pokušení na poušti byly podstoupeny pro lidstvo. Kvůli Adamovu hříchu bylo vše ztraceno. V Kristu byla jediná naděje člověka na znovudosažení Boží přízně. Člověk se natolik svým přestoupením Jeho zákona vzdálil od Boha, že se sám nemohl před Bohem ponížit úměrně k svému těžkému hříchu. Syn Boží mohl plně pochopit hříšníkovu tíži hříchu a svou bezhříšnou povahou On jediný mohl dosáhnout přijatelného ^{1SM 284} smíření pro člověka ve snášení smrtelných muk pocítěním Otcovy nelibosti. Tíseň i úzkost Syna Božího za hříchy světa byly úměrné Jeho Božské vznešenosti a čistotě právě tak, jako velikosti urážky.

Kristus byl naším příkladem ve všem. Vidíme-li Jeho ponížení ve velké zkoušce a půstu na poušti, aby pro nás zvítězil nad pokušením žádostivosti, vezmeme si jí za svou, když jsme pokoušeni. Když síla žádostivosti tak silně doléhá na lidskou rodinu a zalíbení v ní působí tolik starostí, jak je důležité, že cítíme nutnost rozumově ovládat žádostivost. Vždyť i Syn Boží takovou zkoušku podstoupil. Náš Spasitel se postil téměř šest týdnů, aby v této žádostivosti mohl zvítězit pro člověka. Jak se mohou poddávat požitkům žádostivosti, které mají vysilující vliv na ducha a srdce ti, kteří se vydávají za osvícené křesťany a mají Krista jako svůj vzor? Je bolestnou zkušeností, že formy sebeuspokojování na úkor zdraví a oslabení morální síly, drží v dnešní době v poutech otroctví velký zástup křesťanského světa.

Mnozí, kteří vyznávají zbožnost, se neptají po důvodech, proč se Kristus tak dlouho postil a trpěl na poušti. Jeho úzkost nebyla tolik ze snášení bolesti z hladu, jako z pocitu strastných důsledků touhy za žádostivosti a vášně u lidstva. Věděl, že žádostivost se stane modlou lidstva, povede ho k zapomenutí na Boha a bude stát přímo na cestě jeho spásy.