Milé sestry, je zapotřebí, abychom své oblečení zreformovaly. Způsob, jakým se dnes ženy oblékají, je v mnohém ohledu nesprávný. Je škodlivý pro zdraví. A proto je hřích, aby ženy nosily těsné korsety s kosticemi nebo se šněrovaly v pase. Srdce, játra a plíce tím velmi trpí, neboť zdraví celého těla závisí od správné činnosti dýchacích orgánů. Tisíce žen si zničily své zdraví a přivodily si různé nemoci tím, že se snažily nezdravý a nepřirozený způsob života prohlašovat za zdravý a přirozený. Ve snaze opravit samu přírodu, jejíž dílo jim nikdy nepřipadá dost vznešené, snižují toto její dílo a činí z něj pouhou trosku.

Mnohé ženy si stahují břicho a boky dolů tím, že nosí těžké sukně. Tyto části těla nebyly stvořeny k tomu, aby na nich spočívala tíha. Neměly by se tedy především nikdy nosit těžké prošívané sukně. Ženský oděv by měl být upevněn na ramenech. Bohu by se líbilo, kdyby oblečení věřících bylo jednotnější. Způsob, jakým se kdysi oblékali Přátelé, by byl nejvhodnější. Mnozí z nich se však dali nesprávnou cestou a i když měli všichni oděv stejné bary, přece povolili své touze po nádheře a výstřednosti a nosili šaty z nejdražšího materiálu. Křesťanům by však přece jen mohli být vzorem v tom, jak si dovedli vybrat hladké barvy bez vzorků a své šaty jemně a vhodně upravit.

Když byly děti Izraele vyvedeny z Egypta, dostaly příkaz, aby na lemu svého oděvu měli jasně modrou stuhu, kterou by se odlišovali od okolních národů a která by naznačovala, že jsou Božím lidem, lidem zvláštním. Nyní se už po Božím lidu nežádá, aby měl na svých šatech zvláštní znamení. V Novém zákoně se však často poukazuje na starý Izrael jako na příklad. Jestliže dal Bůh svému dávnému lidu takové přesné příkazy o jejich oděvu, nebude mít zájem o to, jaký je oděv jeho lidu v této době? Neměl by se jejich oděv lišit od oděvu těch, kteří jsou ze světa? Neměl by se Boží lid, který je jeho zvláštním pokladem, snažit o to, aby i svým šatem velebil Boha? A neměli by být příkladem svým oděvem a kárat jeho jednoduchostí pýchu, marnivost a přemrštěnost světských zábavymilovných vyznavačů? Bůh toto od svého lidu žádá a kára pýchu.

Existují však lidé, kteří považují pěkné oblečení za marnivost, kteří neustále mluví o pýše v oblékání, nedbají na svůj vzhled a pokládají si za ctnost, že jsou špinaví a nepořádně a nevkusně oblečení. Jejich šaty na nich nepořádně vidí, ale oni považují slušné a upravené oblečení za zbytečný přepych. Kdyby byli bývali mezi těmi, kteří se shromáždili kolem hory, aby slyšeli zákon daný na Sinaji, bylo by je bývalo shromáždění Izraele vyhnalo protože neuposlechli příkazu Božího: „Ať si vyperou pláště“, který byl přípravou k tomu, aby naslouchali Jeho zákonu ve vší vznešenosti.

Desatero přikázání dané Jehovou na Sinaji nemůže žít v srdcích lidí nepořádných a necudných. Jestliže dávný Izrael směl naslouchat vyhlášení onoho svatého zákona jedině s podmínkou, že uposlechl příkazu Jehovova a očistil svůj šat, jak může být tento posvátný zákon vepsán do srdcí lidí, kteří nejsou sami čisti, ani jejich oděv či jejich domy? To je nemožné. Mohou vyznávat Boha sebevíc, jejich vyznání však je bezcenné. Tito lidé působí na nevěřící nepříjemným dojmem. Bylo by lépe, kdyby byli vždy zůstali mimo řady věrného Božího lidu, neboť dům Boží je takovými vyznavači zneuctěn. Všichni, kdo se setkávají o sobotě, aby uctívali Boha, by měli být - pokud možno - pěkně a vkusně oblečeni, jak se sluší pro dům Boží. Je to zneuctění Soboty, Boha a Jeho domu, když ti, kdo hlásají, že sobota je svatým a uctívaným dnem Páně, mají v sobotu na sobě tytéž šaty, které nosili v týdnu při práci na svých farmách, ačkoliv by si mohli opatřit jiné. Jestliže existují počestní lidé, kteří by celým svým srdcem chtěli uctívat Pána soboty a bohoslužby a kteří si nemohou pořídit jiné šaty, ať jim ti, kdo mohou, darují takové šaty pro sobotu, aby mohli přijít do domu Božího v čistých, vhodných šatech. Bohu by se líbilo, kdybychom se oblékali jednotněji. Ti, kdo vydávají peníze na nákladné šaty a ozdoby, mohou být s trochou sebezapření příkladem čistého náboženství, budou-li se oblékat jednoduše a z těch prostředků, které dosud většinou vydávali zbytečně, zakoupí vkusné a skromné šaty pro některé chudé bratry a sestry, které má Bůh rád.

Někteří zastávají názor, že má-li se provést ono odloučení od světa, které Slovo Boží požaduje, musí oni být na svůj zevnějšek nedbalí. Jsou i takové sestry, které myslí, že provádějí zásadu nepřizpůsobení se světu, když se ve všední čepici, kterou nosí proti slunci a v týchž šatech, které nosí přes týden, objevují i v sobotu ve shromáždění svatých, aby se zúčastnily uctívání Boha. Stejný názor - pokud se týče oblékání - mají i někteří lidé, kteří se prohlašují za křesťany. Shromažďují se s Božím lidem o sobotě v ušpiněných a zaprášených šatech, někdy dokonce i roztrhaných. Kdyby takoví lidé měli schůzku, na níž by se měli setkat s přítelem, jehož si svět váží a kdyby si oni přáli zvlášť získat jeho přízeň, záleželo by jim na tom, aby se objevili před ním v nejlepších šatech, neboť jejich přítel by to cítil jako pohanu, kdyby se před ním objevili neučesaní, ve špinavých a neupravených šatech. Tito lidé si však myslí, že nezáleží na tom, v jakých šatech se objeví nebo v jakém jsou stavu, když se o sobotě přijdou poklonit Bohu. To, jak vypadají a jak jsou oblečeni, svědčí o nedostatku úcty a vážnosti ke shromáždění v Jeho domě - přijímacím pokoji Nejvyššího - kde jsou přítomni nebeští andělé. Celý jejich zjev jasně svědčí o povaze takových mužů a žen.

Oblíbeným tématem tohoto druhu lidí je pýcha v oblékání. Nenápadný, ale vkusný a upravený zevnějšek pokládají za pýchu. I rozhovor, činy a jednání těchto pomýlených duší vypadá podobně jako jejich oblečení. Ve svých domovech, mezi svými bratry a před světem vedou prázdné a často nepěkné řeči. Oděv člověka a jeho uspořádání obyčejně ukazují, jaký je jeho nositel. Ti, kdo jsou nedbalí a neupravení ve svém oblečení, jsou ve svých hovorech zřídka na výši a mají jen málo jemnocitu. Podivínství a hrubost pokládají někdy za pokoru.

Kristus říká o svých následovnících, že jsou solí země a světlem světa. Bez spásného vlivu křesťanů by svět ve své zkaženosti zahynul. Podívejte se na ty, jak jsem je předtím popsala - kteří se prohlašují za křesťany, ale nedbají o svůj oděv ani o sebe, jsou nedbalí i při svých obchodních jednáních, mají hrubé, nezdvořilé a drsné chování a jejich rozhovor je na velmi nízké úrovni. Oni však vidí v těchto neblahých povahových rysech známky pravé pokory a křesťanského života. Myslíte, že kdyby byl náš Spasitel na zemi, že by na ně ukázal jako na ty, kteří jsou solí země a světlem světa? Nikdy! Křesťané jsou ve svých rozhovorech na výši, jsou zdvořilí, laskaví a shovívaví, věří však, že je to hřích snížit se k pošetilému lichocení. Jejich slova jsou upřímná a pravdivá. V jednání se svými bratry i se světem jsou věrní. Ve svém oblečení se vyhýbají zbytečnostem a okázalé nádheře. Jejich oblečení bude slušivé, ale ne fintivé, prosté a vkusně upravené. Zvlášť pečlivě budou dbát na to, aby jejich oblečení bylo vhodné pro svatou sobotu a uctívání Boha. Dělicí čára mezi takovými lidmi a světem bude příliš zřetelná, aby nebyla srozumitelná. Vliv věřících lidí by byl desetkrát větší, kdyby muži a ženy, kteří přijímají pravdu, byli skrze ni tak vyvýšeni a posvěceni, že by si navykli úpravnosti, pořádku a vkusu ve svém oblékání a zanechali dřívější nedbalosti a lhostejnosti ke svému zevnějšku. Náš Bůh je Bohem řádu a nikdy se ani v nejmenším nemůže radovat z pomýlenosti, necudností nebo hříchu.

Křesťané by se neměli snažit stát se středem pozornosti proto, že se oblékají jinak než lidé světští. Jestliže jim však jejich skromný a zdravý způsob oblékání - který vyžaduje jejich víra a služba - připadá nemoderní, neměli by své oblečení měnit jen proto, aby se připodobnili světu. Měli by však osvědčovat naprostou nezávislost a mravní odvahu - mít pravdu, i kdyby se celý svět od nich lišil. Jestliže lidé ze světa zavedou skromný, vhodný a zdravý způsob oblékání, který neodporuje Bibli, nezmění to nic na našem vztahu k Bohu ani ke světu, když takový způsob oblékání přijmeme. Křesťané by měli jít za Kristem a přizpůsobit svůj oděv požadavkům Božího slova. Měli by se také vyhýbat extrémům. Měli by pokorně jít po přímé cestě, která nehledí na pochvalu ani pokárání a měli by se držet toho, co je pro své prokazatelné, přednosti správné.

Ženy by se měly oblékat tak, aby měly - jako muži - ruce i nohy teplé. Délka moderního ženského oděvu je z několika důvodů závadná.

1. Je přehnané a zbytečné nosit tak dlouhé, aby se jimi zametaly chodníky a ulice.

2. Příliš dlouhé šaty se zarosí od trávy a zašpiní od bláta.

3. Zvlhlý spodek šatů ochlazuje citlivé kotníky, což je pak příčinou různých nemocí.

4. Zbytečná délka šatů znamená větší tíhu pro kyčle a břicho.

5. Dlouhé šaty překážejí v chůzi jejich nositelce a často i jiným lidem.

Existuje ještě jiný způsob oblékání, který bude přijat takzvanými reformátory ve věci oblékání. Ti budou co nejvíc napodobovat druhé pohlaví. Chtějí nosit čepici, spodky, vestu, svrchník a holínky, které především charakterizují pánské oblečení. Ti, kdo tento způsob oblékání přijímají a hájí, velmi takzvanou reformu přehánějí a výsledkem budou jen rozpaky.

Přijetím tohoto způsobu oblékání byl převrácen Boží příkaz a nebral se ohled na Jeho zvláštní nařízení. V páté knize Mojžíšově 22,5 se říká: „Žena nebude nositi oděvu mužského, aniž se obláčeti bude muž v roucho ženské; nebo ohavnost před Hospodinem, Bohem tvým, jest kdožkoli činí to“. Bůh by nechtěl, aby Jeho lid převzal tento způsob oblékání. Není to oděv slušný a vůbec se nehodí pro skromné, pokorné ženy, které prohlašují, že jdou ve šlépějích Kristových. Boží zákaz berou na lehkou váhu ti, kdo by chtěli, aby se odstranil rozdíl v oblékání mužů a žen. Extrémní stanoviska, která zaujímají někteří oprávci oblékání v této věci, omezují jejich vliv.

Bůh určil, že má existovat rozdíl mezi způsobem oblékání mužů a žen a pokládal to za dostatečně důležité, aby o tom dal výslovné příkazy, neboť kdyby se obě pohlaví oblékala stejným způsobem, měl by to za následek zmatek a velmi by přibylo zločinů. Svatý Pavel by toto pokáral, kdyby žil a měl se dívat,jak se tímto způsobem oblékají ženy, které hlásají zbožnost. „Takž i ženy aby se oděvem slušným se stydlivosti a se středmosti ozdobovaly, ne splétáním sobě vlasů, neb zlatem, aneb perlami, aneb předrahým rouchem, ale (jakž sluší ženám, kteréž dokazují při sobě pobožnost), i dobrými skutky“ (1Tm 2,9.10). Velká většina vyznavaček křesťanství vůbec nedbá učení apoštolů a nosí zlato, perly a nákladné šaty.

Věrný Boží lid je světlem světa a solí země a měl by mít vždy na paměti, že jeho vliv má velkou cenu. Kdyby zaměnil příliš dlouhé šaty za příliš krátké, zničil by do značné míry svůj vliv. Nevěřící, jímž jsou povinni prokazovat dobrodiní a snažit se je přivést k Beránku Božímu, by byli znechuceni. Na oděvech žen by bylo možno uskutečnit mnohá zlepšení týkající se zdraví, aniž by to musela být taková změna, která by diváka znechutila.

Oblečení žen by mělo být naprosto pohodlné, aby plíce a srdce mohly dobře pracovat. Šaty by měly sahat kousek pod horní okraj boty, ale měly by mít takovou délku, aby nezametaly špínu chodníků a ulic a nemusely se rukou zvedat. Ženy, které konají domácí práce a zvláště ty, které jsou nuceny pracovat venku, by měly mít šaty ještě kratší. Při tomto způsobu oblékání by úplně stačila jedna nebo nanejvýš dvě lehké sukně, které by se zapínaly v pase nebo byly upevněny na páscích. Kyčle nebyly uzpůsobeny k tomu, aby nesly stálou tíhu. Těžké sukně, které ženy nosí, zatěžují kyčle a způsobují různé onemocnění, která se nesnadno léčí, protože postižené ženy zřejmě neznají jejich příčinu. Tím, že si stahují pas a nosí těžké sukně, se z nich stávají doživotní invalidé. Mnozí okamžitě zvolají: „Vždyť takový způsob oblékání by byl staromódní“! Co na tom? Já bych chtěla, abychom byli v lecčems staromódní. Kdybychom mohli mít dávnou přesvědčivost, kterou se vyznačovaly staromódní ženy minulých generací, bylo by to velmi žádoucí. Nemluvím neuváženě, když říkám, že způsob, jakým se ženy oblékají, je spolu s jejich požitkářstvím v jídle jednou z hlavních příčin jejich nynějšího oslabeného zdravotního stavu. Jen jedna žena z tisíce si kryje své údy tak, jak by měla. Ať je délka šatů jakákoliv, ženy by měly chránit své údy stejně důkladně, jako muži. To je možno udělat tak, že budou nosit spodky shrnuté do pásku a upevněné kolem kotníků nebo šité volně a naspodu zúžené.

- How to live, No. 6, pp. 57-64.

Čtenáře bude zajímat, že sestra Whiteová sice vždy před církví hájila důležitost zdravého, skromného a nenákladného oděvu, který nemá odporovat křesťanské prostotě, ale že také uznala, že v mezích těchto zásad by měl oděv být „přiměřený této době“. Když se v r. 1897 jisté adventní sestry tázaly, zdali by se v zájmu věrnosti Duchu prorockých rad měly vrátit ke zvláštnímu způsobu oblékání přijatému v šedesátých letech, řekla paní Whiteová, že jí nebylo dáno žádné přesné a závazné pravidlo o tom, jak má vypadat jejich oblečení. Paní Whiteová napsala : „Pán nenaznačil, že je povinností našich sester oblékat se tak, jak bylo kdysi stanoveno“. Její výrok vysvětlující důvody jejího postoje, je obsažen v plném znění jako dodatek v knize D.E. Robinsona „The Story of Our Health Message“, vydání z r. 1955, str. 427-431.

- Sestavovatelé.