Lidské pokolení si svými nesprávnými návyky způsobilo nejrůznější nemoci. Lidé nezkoumali, jak žít zdravě, nedbali na životní zákony a následky se pak brzy dostavily. Lidé si málokdy uvědomovali že pravou příčinou jejich utrpení je jejich vlastní nesprávné jednání. Stali se otroky jídla, své chuti i nesprávných návyků, a o své zdraví a o svůj život se ani v nejmenším nestarali. Když pak jejich nesprávné jednání přineslo nutný výsledek a dostavily se nejrůznější nemoci, nemluvili sami sobě, že to všechno se stalo Božím působením. A tak i dnes, když si nevědí rady, volají lékaře, svěřují se mu do rukou a čekají, že on je uzdraví. Lékař jim dá léky, o jejichž povaze nic nevědí a oni ve své slepé důvěře spolykají všechno, co jim předepisují silné jedy, které brání tělu, aby vlastní silou napravilo škodu, kterou utrpělo a pacient doplácí na takovou léčbu svým životem.

Stává se, že matka, která byla lehce churavá a byla by se mohla zotavit, kdyby se po krátkou dobu byla zdržela jídla a ustala v práci, aby měla klid a odpočinula si, pošle místo toho pro lékaře. A lékař, místo aby jí pohotově dal pár jednoduchých rad omezení jídla a přivedl ji tak na správnou stopu, je buďto nezkušený, aby to udělal, nebo se příliš bojí o svůj honorář.

Udělá z věci vážný případ a předepíše své jedy, které by se sám neodvážil užívat, kdyby byl nemocen. Když se pacientce přitíží, dávka jedovatých léků se ještě zvýší. Tělo v tomto nerovném zápasu podlehne a matka zemře. Její smrt zavinily léky, které otrávily její tělesnou soustavu. Sousedé a příbuzní se diví, proč Bůh odnímá rodině matku v době, kdy její děti tolik potřebují její péče. Oni našemu dobrému a moudrému nebeskému Otci velmi křivdí, když jej činí původcem této lidské strasti. Nebesa si přála, aby tato matka žila, a její předčasná smrt byla pro Boha potupou. Matčinu nemoc zavinily nesprávné návyky a to, že nedbala zákonů svého života. Když se pak doktorovy jedy dostaly do těla, ukončily její život a zanechaly to bezmocné stádečko bez matky.

Každé přecpávání léky nemusí vždy končit takto. Někteří nemocní, kteří užívají tyto jedovaté léky, se opravdu cítí lépe. Někteří lidé mají od přírody dostatek životní síly, takže jejich tělo se jedu zbaví a nemocný se po jisté době klidu uzdraví. Tito lidé se neuzdravili proto, že užívali léky, oni naopak přírodě v jejím úsilí bránili. Zásluhu na jejich uzdravení mají jedině obnovující se síly jejich těla.

I když se snad pacient uzdraví, přesto musela příroda vynaložit velké úsilí, aby přemohla působení jedu, který ubližuje tělu a zkracuje život pacienta. Je mnoho lidí, které léky nezahubí, ale je velmi mnoho těch, kteří po nich zůstávají jen neužitečnými troskami, beznadějnými, trudnomyslnými a ubohými trpiteli, kteří jsou břemenem sobě i společnosti.

Kdyby byli postiženi pouze ti, kdo tyto léky užívají, pak by zlo nebylo tak veliké. Ti rodiče, kteří však jedovaté léky polykají, hřeší nejen vůči sobě, ale také vůči dětem. Jejich zkažená krev, jed rozptýlený po celém těle, narušená tělesná soustava a různé nemoci z léků, jsou předávány jako neblahé dědictví i jejich potomkům, což je další důležitá příčina degenerace lidského pokolení.

Předepisováním svých jedovatých léků přispěli lékaři značnou měrou k tělesnému, , duševnímu i mravnímu poklesu lidského pokolení. Ať se obrátíte kamkoli, vidíte znetvoření, nemoc a duševní méněcennost zaviněné velmi často jedy, které lékař předepsal jako lék pro některou nemoc. U mnohého takzvaného léku, kvůli němuž musel pacient projít velkou zkouškou utrpení, se tak ukázalo, že je mnohem horší než nemoc, proti které se užíval. Všichni lidé s normální rozumovou schopností by měli rozumět potřebám svého těla. Filosofie zdraví by měla být pro naše děti jednou z důležitých částí jejich studia. Jednou z nejdůležitějších věcí pro nás je, abychom znali potřeby lidského organismu a rozuměli mu. Pak budou inteligentní muži a ženy moci být sami sobě lékaři. Kdyby lidé vždy uvažovali o příčině a jejím následku a šli za světlem, které na ně svítí, šli by po cestě, která by jim zajistila zdraví a mnohem menší úmrtnost. Lidé však mnohem raději setrvávají v neomluvitelné nevědomosti a svěřují svá těla lékařům, místo aby v té věci vzali sami na sebe zodpovědnost.

Bylo mi ukázáno několik výjevů. První se týkal rodiny, kterou tvořili otec s dceru. Otec se velmi trápil pro nemoc své dcery a zavolal lékaře. Když tento přišel do světnice nemocné, bylo na ní vidět úzkost. Lékař prohlédl téměř mlčky pacientku a odešel s otcem ze světnice. Otec mu řekl, že pochoval matku, syna i dceru a tato dcera je jediná, která mu z celé rodiny zbývá. Úzkostlivě se dotazoval lékaře, zdali pokládá její případ za beznadějný.

Lékař se pak ptal na povahu a délku nemoci zemřelých členů jeho rodiny a otec ho seznámil s bolestnými fakty o nemoci svých drahých: „Můj syn dostal nejprve horečku. Přivolaný lékař mu předepsal lék, který horečku brzy odstranil. Lék byl silný, horečka klesla, ale můj syn nebezpečně onemocněl. Dostal znovu týž lék, ale žádná změna k lepšímu nenastala a nepomohly ani léky ještě silnější. Horečka přešla, ale syn se nezotavoval a zakrátko zemřel“.

„Náhlá a nečekaná smrt mého syna nám způsobila velký zármutek, jímž trpěla především jeho matka. Její bdění u něho, úzkost a pak zármutek způsobený jeho náhlým úmrtím byly těžkou zkouškou pro její nervy a brzy ji vyčerpaly. Lékařova léčba mě neuspokojovala. Protože moje důvěra v jeho umění byla otřesena, nevolal jsem jej už ke své ženě a obrátil jsem se na jiného lékaře. Tento jí dal větší dávku opia, které - jak řekl - jí uleví v bolestech, utiší nervy a dá jí klid, který velmi potřebovala. Opium ji otupilo. Neustále spala a nic ji nemohlo probudit ze ztrnulosti, která se podobala smrti. Srdce, které zpočátku občas prudce bušilo, tlouklo stále slaběji, až přestalo pracovat úplně. Moje žena zemřela, aniž nám dala jediným pohledem najevo, že nás poznává. Tato druhá smrt nás zasáhla nesmírně těžce. Všichni jsme hluboce truchlili, ale já jsem zápasil se smrtí a nemohl jsem se utěšit.

„Další postiženou byla moje dcera. Zármutek, úzkost a bdění zlomily její síly a ona onemocněla. Neměl jsem už důvěru k žádnému z obou lékařů a obrátil jsem se k jinému, údajně úspěšnějšímu, i když bydlel daleko.

„Tento třetí lékař prohlásil, že případ mé dcery je mu jasný. Je prý nesmírně zesláblá a má nervy v nepořádku. Řekl, že i její horečka se dá zvládnout, ale že bude nějakou dobu trvat, než její slabost pomine. Byl přesvědčen o tom, že ji dokáže postavit zase na nohy. Dal jí silný lék proti horečce, která sice přešla, ale případ se začal komplikovat. S měnícími se příznaky měnil lékař i léky, aby případ zvládl. Pod vlivem nových léků se vždycky zdálo, že dcera ožila, což posilovalo naši naději v uzdravení, ale o to trpčí bylo pak naše zklamání. Když se jí přitížilo“.

Posledním lékařovým útočištěm byl calomel (chlorid rtuťný, užívaný jako projímadlo). Po nějakou dobu se zdálo, že dcera je mezi životem a smrtí. Dostávala křeče. Když tyto bolestné záchvaty ustaly, poznali jsme, že její intelekt je oslaben. Její tělesný stav se pomalu lepšil, třebaže měla stále ještě velké bolesti. Silné jedy, které užívala, jí zmrzačily údy. Několik roků ještě živořila jako bezmocná, ubohá trpitelka, až ve velkých bolestech zemřela“.

Po tomto smutném příběhu pohlédl otec prosebně na lékaře a snažně ho prosil, aby zachránil jeho jediné zbylé dítě. Lékař vypadal smutně a zaraženě. Nepředepsal žádný lék, řekl jen, že druhý den zavolá.

Pak mi byl ukázán jiný výjev. Octla jsem se v blízkosti asi třicetileté ženy. Lékař, který stál u ní, sdělil, že má narušenou nervovou soustavu, špatné složení krve a nefungující žaludek. Řekl, že jí dá dobré léky, které její stav zlepší. Dal jí prášek z nádobky s nápisem „vraní oko“. Čekala jsem, jaký účinek bude mít tento lék na nemocnou. Zdálo se, že způsobil příznivě a že se její stav zlepšil. Její tvář ožila a žena vypadala čilá a veselá.

Mou pozornost pak upoutal ještě jiný případ. Byla jsem uvedena do světnice mladého člověka s vysokou horečkou. U jeho lůžka stál lékař s dávkou léku, který vzal z nádobky s nápisem „Calomel“. Tento chemický jed předepsal on. Bylo vidět, že u nemocného nastává změna, nikoli však k lepšímu.

Pak mi byl ukázán ještě jiný případ. Byla to znovu ona žena, na níž bylo vidět, že trpí velkými bolestmi. U jejího lůžka stál lékař a předepisoval lék s nápisem „Opium“. Zprvu se zdálo, že droga působí na myšlení. Žena mluvila nesrozumitelně, ale pak se uklidnila a usnula.

Mou pozornost pak upoutal případ první, onoho otce, který ztratil svou ženu a dvě děti. V pokoji nemocné byl lékař, který stál u lůžka soužené dcery. Znovu odešel z místnosti, aniž by jí dal nějaký lék. Otec - v přítomnosti lékaře hluboce dojatý - se netrpělivě zeptal: „Nic s ní nebudete dělat? Chcete mou jedinou dceru nechat umřít?“ Lékař řekl:

„Slyšel jsem smutný příběh o smrti vaší milované ženy i vašich dvou dětí a poznal jsem z vaší řeči, že všichni tři zemřeli přesto, že měli lékařskou péči a užívali léky lékaři předepsané. Léky nezachránily vaše milované a já jako lékař skutečně věřím, že žádný z nich nemusel ani neměl zemřít. Byli by se mohli uzdravit, kdyby nebyli přecpáváni léky do té míry, že jejich přirozenost byla oslabena a nakonec náporu neodolala. Nato řekl velmi rozhodně k vzrušenému otci: „Já nemohu dát vaši dceři lék, bude se jen snažit napomáhat přírodě tím, že odstraním každou překážku a ostatní ponechám na ní. Příroda se už sama postará o obnovení tělesných sil“. Podal otci několik napsaných příkazů a uložil mu, aby se přesně podle nich řídil.

„Chraňte nemocnou před rozčilením a před každým, kdo by ji chtěl úmyslně rozrušit. Všichni kolem ní by měli být veselí a plní naděje. Měla by mít jednoduchou stravu a pít hojnost čisté měkké vody. Dbejte, aby v její světnici bylo nejvíc světla a vzduchu a aby ona klidně a nerušeně odpočívala.

Otec pomalu četl recept a divil se prostým příkazům, které v něm byly zdálo se, že pochybuje o tom, že takové jednoduché prostředky budou mít dobrý výsledek.

Lékař řekl: „Když jste vložil život své dcery do mých rukou, měl jste dostatek důvěry, neztrácejte ji nyní. Budu vaši dceru denně navštěvovat a řeknu vám pokaždé, co máte udělat. Plňte s důvěrou mé příkazy a já věřím, že vám vaši dceru za několik týdnů ukáži ne-li plně uzdravenou, tedy aspoň v mnohem lepším zdravotním stavu“.

Otec vypadal smutně a pochybovačně, ale podřídil se rozhodnutí lékařovu. Dál se, že jeho dcera zemře, když jí nebyl předepsán žádný lék.

Druhý případ mi byl ukázán znovu. Nemocná vyhlížela po užití vraního oka lépe. Seděla v posteli zahalená do šály a stěžovala si na chladno. Vzduch v místnosti byl vydýchaný a přehřátý. Téměř každá štěrbina byla ucpána, aby nemocná byla chráněna před bolestivým chladem, pociťovaným zvláště vzadu na šíji a po celé páteři. Když někdo nechal dveře pootevřené, hned snažně prosila, aby se zavřelo, protože je jí zima, Nesnesla ani nejmenší průvan od dveří nebo oken. Nějaký vzdělaný pán tam stál, díval se lítostivě na ni a řekl pak těm příbuzným:

„Toto je druhotný výsledek léčby vraním okem. Pociťují ho zejména nervy, protože tato bylina působí na celý nervový systém. Její vliv na nervy je po určitou dobu příznivý, ale jakmile droga přestane účinkovat, dostavuje se pocit chladu a vyčerpání. Umrtvující a ochromující účinky drogy jsou přímo úměrné jejím předtím pociťovaným oživujícím účinkem“.

Také třetí případ jsem uviděla ještě jednou. Byl to onen mladík, jemuž byl podán Calomel. Měl velké bolesti, jeho rty byly tmavé a oteklé, dásně zanícené. Jazyk měl napuchlý a z úst mu teklo velké množství slin. Než ten inteligentní pán promluvil, podíval se smutně na trpícího a pak řekl:

„Toto je vliv rtuťových preparátů. Tento mladík má dostatek nervových sil, aby mohl bojovat s tímto vetřelcem - jedovatou drogou - a pokusil se ji vypudit z nervové soustavy. Mnozí lidé už nemají dostatek životní síly, aby se vzchopili. Přemožený organismus se pak přestává namáhat a oběť umírá“.

Rovněž čtvrtý případ mi byl ukázán znovu. Byla to ta žena, která předtím dostala opium. Procitla nyní ze spánku, velmi vyčerpaná a zneklidněná. Byla netrpělivá a popudlivá, a obviňovala své nejbližší, že se nesnaží ulevit jejímu utrpení. Začala řádit jako šílená. Prve zmíněný pán se na ni smutně díval a řekl pak přítomným:

Toto je druhotný výsledek užívání opia“. Přivolaný ošetřující lékař jí dal zvýšenou dávku opia, která utišila její zuřivost, ale způsobila, že se žena stala velmi mluvná a veselá. Usmířila se ze všemi kolem a projevovala stejnou náklonnost ke známým jako ke svým příbuzným. Brzy na ni přišla ospalost, a ona upadla do stavu tuposti. Pán o němž byla předtím zmínka, řekl vážně:

„Její zdravotní stav není o nic lepší než předtím, když zuřila. Rozhodně je jí hůř. Tato jedovatá droga - opium - poskytuje dočasně úlevu od bolesti, ale neodstraní její příčinu. Ona pouze otupí mozek, učiní ho neschopným přijímat nervové popudy, ale mezitím zachvátí sluch, chuť a zrak. Když vliv opia vymizí a mozek se vzpamatuje ze svého ochromení, tu nervy, které byly odříznuty od spojení s ním, reagují bolestivěji než kdy jindy na násilí, které tělo utrpělo přijetím jedu. Každá další droga, která se dá nemocnému, ať je to opium nebo nějaký jiný jed, bude případ komplikovat a ještě víc zpochybní pacientovo uzdravení. Jakákoliv droga podávaná pro otupení, porušuje nervovou soustavu. Zlo, zpočátku jednoduché, které příroda sama zburcovala ke své obraně a s níž by byla vystačila, kdyby byla bývala ponechána sama sobě, bylo desateronásobně zhoršeno jedovatými drogami, které byly tělu dodány. Tak byla vyvolána nemoc sama o sobě ničivá, která nutí zbývající životní síly k mimořádné činnosti, aby bojovaly proti vetřelci v podobě drogy a přemohly jej“.

Byla jsem znovu přivedena do pokoje prvního případu - onoho otce a jeho dcery. Dcera seděla po boku otcově veselá a šťastná, se zdravým ruměncem na tváři. Otec se na ni díval se šťastným zadostiučiněném, jeho tvář vyjadřovala vděčnost za to, že toto jediné dítě mu zůstalo zachováno. Vstoupil její lékař, který se po krátkém rozhovoru s otcem a dcerou zvedl k odchodu. Oslovil otce takto:

„Vaše dcera je vyléčena. Nedával jsem jí žádný lék, abych nepodlomil její tělesnou soustavu. Léky by toto nikdy nebyly dokázaly, protože narušují jemný stroj přírody, způsobují zhroucení tělesné soustavy a zbíjejí, ale nikdy neléčí. Jediná příroda je vládkyni nad silami, které obnovují zdraví. Jedině ona dokáže znovu vybudovat svou vyčerpanou energii a napravit škody způsobené nepozorností k jejím neměnným zákonům“.

Potom se otázal otce, je-li spokojen s jeho způsobem léčení. Šťastný otec vyjádřil svou hlubokou vděčnost a veliké uspokojení takto:

„Dostal jsem lekci, na kterou nikdy nezapomenu. Byla bolestná, ale nesmírně cenná. Jsem teď přesvědčen, že moje žena a děti nemusely umřít. Jejich životy byly zničeny jedovatými drogami v rukou lékařů“.

Pak jsem uviděla druhý případ, onu nemocnou, které bylo podáno vraní oko. Podpírali ji dva průvodci, aby se ze židle dostala do postele. Nebyla totiž skoro vůbec schopna chůze. Páteřní nervy byly částečně ochromeny a údy neunesly tíhu těla. Měla bolestivý kašel o obtížně dýchala. Uložili ji do postele. Brzy ztratila sluch a zrak a zanedlouho zemřela. Dříve zmíněny pán pohlédl smutně na bezmocné tělo a řekl přítomným:

„Zde vidíte nejmírnější, ale trvalý účinek vraního oka na lidské tělo. Podáním této drogy byla nerovová energie podnícena k mimořádné činnosti, aby se s tímto jedem vyrovnala. Po této mimořádné činnosti se dostavilo vyčerpání a konečným výsledkem bylo ochromení nervů. Tato droga nepůsobí na všechny stejně. Lidé se silnou tělesnou soustavou se mohou z jejích následků zotavit, zatímco jiní, kteří tolik na životě nelpí a jsou tělesně oslabeni, se nevzpamatují nikdy, i když dostanou jen jedinou dávku. Někteří lidé umírají i po jediné dávce tohoto jedu, jehož účinky ohrožují život vždycky. O životě pacienta rozhoduje to, v jakém stavu je jeho tělo v době, kdy tyto jedy přijímá. Vraní oko může zmrzačit, ochromit, zničit zdraví navždy, ale nikdy neléčí“.

Znovu mi byl ukázán třetí případ, tj. mladík, jemuž byl podán Calomel. Byl to ubohý trpitel. Měl údy ochromeny a byl značně znetvořen. Řekl, že jeho utrpení se nedá popsat a že se mu život stal velkým břemenem. Onen pán pohlédl lítostivě na trpícího a řekl:

„Takto účinkuje Calomel: sužuje tělesnou soustavu tak dlouho, dokud je v těle přítomna sebemenší částečka. Tato ani po dlouhé době své přítomnosti v lidském těle neztrácí na účinku. Způsobuje zánět kloubů a často i rozpad kostí. Po letech se může projevit v nádorech, vředech a v rakovině“.

Pak jsem znovu uviděla nemocnou, které bylo podáno opium. Její tvář byla nažloutlá, oči neklidné a skelné. Ruce se jí chvěly a bylo vidět, že je rozčilená. Měla dojem, že všichni přítomní se proti ní spikli. Zuřila a nebyla vůbec schopna rozumně uvažovat. Na přivolaného lékaře tato strašlivá podívaná nijak zvlášť nezapůsobila. Dal nemocné silnější dávku opia, které - jak řekl - jí udělá dobře. Nemocná se neuklidnila, dokud nenastala úplná otrava. Pak přešla do ztrnulosti, která se podobala smrti. Pán, o němž jsem se zmínila, se podíval na nemocnou a řekl smutně:

„Její dny jsou sečteny. Úsilí, které příroda vyvinula, nestačila na tak velkou dávku jedu. Její tělesné síly se vyčerpaly, protože byly znovu nuceny k nepřirozené činnosti, aby zbavily tělo jedovaté drogy. Utrpení nemocné se brzy skončí“.

Užívání jedovatých léků způsobilo více úmrtí než všechny jiné příčiny dohromady. Kdyby u nás existoval jeden jediný lékař místo tisíců, zabránilo by se velkému počtu předčasných úmrtí. Množství lékařů a množství léků se stalo prokletím pro obyvatele země a přivedlo tisíce a desetitisíce lidí předčasně do hrobu.

Záliba v příliš častém a příliš hojném jídle přetěžuje zažívací ústrojí a způsobuje překrvení tělesné soustavy. Krev nemá správné složení, a tak se dostavují různé nemoci. Přivolaný lékař předepíše nějaký lék, jenž poskytne okamžitou úlevu, ale nemoc neléčí. Změní možná její obraz, ale skutečné zlo se desateronásobně zvětší. Příroda udělala, co mohla, aby zbavila ústrojí nahromaděných nečistot. Kdyby byla mohla být ponechána sama sobě, bylo by došlo s pomocí prostých nebeských darů, jakými jsou čistý vzduch a čistá voda, k rychlému a bezpečnému vyléčení.

Nemocní mohou v takových případech udělat pro sebe to, co druzí pro ně udělat nemohou: Měli by začít ulehčovat přírodě břemeno, které na ni bylo naloženo, tj. měli by odstranit příčinu. Měli by se krátkou dobu postit a dát žaludku možnost, aby si odpočal. Překrvení tělesného ústroji by odpomohla opatrná a rozumná vodoléčba. Takto by se pomohlo přírodě v jejím zápase o to, zbavit tělo nečistot. Když mají lidé bolesti, přestanou být obyčejně trpěliví a nejsou ochotni se zapřít a vydržet hladovění. Nejsou ani ochotni vyčkávat, až příroda sama pomalu ztracené síly v našem těle obnoví, ale jsou rozhodnuti získat úlevu okamžitě. Proto užívají silné léky, které lékaři předepisují. Příroda dělala svou práci dobře a byla by zvítězila, ale zatím co ona svůj úkol plnila, přišla do těla cizí jedovatá látka - a toto byla velká chyba. Oklamaná lidská přirozenost musí teď bojovat se dvěma zly místo s jedním. Ustane v práci, kterou konala a odhodlaně začne vyhánět vetřelce, který vnikl do těla. Naše přirozenost cítí, že na tento dvojí úkol nestačí a začne podléhat.

Jedovaté látky nikdy nemoc nevyléčí, mění jen její podobu a místo. Jedině lidská přirozenost je účinnou obnovitelkou, která by mohla lépe provádět svůj úkol, kdyby byla ponechána sama sobě. Tato výsada je jí málokdy dovolena. Jestliže si narušená příroda sama pomůže a nakonec do značné míry svůj dvojí úkol splní, takže pacient zůstane naživu, dostane se uznání lékaři. Jestliže však příroda selže ve své snaze vyhnat jed z těla a pacient zemře, nazve se to podivuhodným řízením Prozřetelnosti. Kdyby však byl pacient v pravý čas ulevil přetížené přirozenosti a rozumně užíval čistou měkkou vodu, nemuselo dojít k žádnému úmrtí zaviněnému jedovatými léky. Jestliže však nemocný necítí, že je zároveň třeba, aby přísně dbal na svou stravu, může mít vodoléčby malý účinek.

Mnozí lidé žijí tak, že porušují zákony zdraví a nevědí, že od toho, co jedí, pijí a jak pracují, závisí jejich zdraví. Oni si neuvědomí svůj skutečný stav, dokud jejich tělo nezačne různými bolestmi protestovat proti zneužívání, jímž trpí. Kdyby aspoň tehdy začali nemocní dílo nápravy a uchýlili se k jednoduchým prostředkům, které zanedbali - vodoléčbě a správné stravě - dostalo by se jejich lidské přirozenosti právě té pomoci, jakou potřebuje a jakou měla už dávno mít. Jestliže se takto postupuje, pacient se obyčejně uzdraví, aniž se jeho tělo zbytečně oslabilo.

Když se jedovaté léky začnou užívat, může se nějakou dobu zdát, že mají blahodárný účinek. Dochází k určité změně stavu, nemoc však vyléčena není a projeví se v nějaké jiné podobě. To, jak se tělo snaží zbavit jedů a léků, způsobuje někdy pacientům velké bolesti. Nemoc, k jejímuž léčení byl jedovatý lék podáván, může zmizet a objevit se ve změněné formě znovu, buď jako choroba kůže, vředy, bolestivé onemocnění kloubů, někdy v podobě ještě nebezpečnější, která končí smrtí. Často se stává, že jedovaté léky zachvátí játra, srdce nebo mozek, někdy onemocní všechny tyto orgány najednou a jestliže to takoví nešťastníci přežijí, jsou pro zbytek života invalidy, kteří bídně živoří. To jsou drahé léky! I kdyby se na ně nedoplácelo životem, jsou stejně už příliš drahé. Celá lidská přirozenost byla jimi ve svém úsilí ochromena. Tělo je vyvedeno z míry a v příštím období života, až se na tato jemná ústrojí, která byla poškozena, bude zapotřebí spolehnout, nebudou moci vykonávat náležitě svou práci a celá tělesná soustava pocítí, že jí něco chybí. Ty orgány, které by měly být zdravé, jsou oslabeny, krev má nesprávné složení. Přirozenost zápasí dál, pacient trpí různými potížemi, až nastane náhlé zhroucení jejich sil a po něm smrt. Je více těch, kdo umírají, protože užívali jedovaté léky, než těch, kteří by zemřeli na nemoc, kdyby se bylo přenecháno přírodě, aby konala své dílo.

Velmi mnoho lidí doplatilo svými životy na to, že lékaři předepisují jedovaté léky i v případech, kdy se setkají s neznámou nemocí. Od lékařů se totiž očekává, že v chvilce vědí, co dělat a nejednají-li ihned, jakoby dokonale nemoc znali, pokládají je netrpěliví přátelé a nemocní za neschopné lékaře. Proto, aby se vyhovělo mylnému názoru nemocných a jejich přátel, musí se lék předepsat, musí se experimentovat a zkoušet, aby byl pacient vyléčen z nemoci, o niž se nic přesného neví. Tak je organismus zatížen jedovatými léky, jichž se nedovede zbavit. Lékaři sami často dojdou k přesvědčení, že užili příliš silných léků pro nemoc, která neexistovala, a výsledkem byla smrt.

Lékaři zasluhují sice pokárání, ale nejsou jediní, kteří jsou vinni. Kdyby nemocní byli trpěliví, zachovávali dietu, snesli trochu bolesti a poskytli svému tělu čas, aby nabralo nových sil, uzdravili by se mnohem dřív bez jakýchkoli léků. Jedině příroda vládne léčivými schopnostmi. Léky nemají léčivou moc, ale budou ve většině případů snahám přírody překážet. Nakonec je to ona, která musí dílo uzdravení dokonat. Nemocní se chtějí rychle uzdravit a jejich přátelé jsou netrpěliví. Chtějí mít léky, a když na sobě nepociťují jejich účinek, namlouvají si nesprávně, že by je cítit měli a obracejí se ve své netrpělivosti na jiného lékaře. Tato změna často způsobuje zhoršení stavu, protože takoví nemocní se podrobují způsobu léčení stejně nebezpečnému, jako je první, ale ještě zhoubnějšímu, protože oba způsoby jsou odlišné a tělo je otravováno do té míry, že náprava není možná.

Mnozí však nikdy nezakusili blahodárné účinky vody a mají strach užívat jednoho z největších požehnání nebes. Vodu odmítali lidé trpící horečnatými nemocemi ze strachu, že jim uškodí. Kdyby se jim byla dávala pít hojnost vody, když měli horečku a kdyby se byly dávaly i obklady, byli by nemocní bývali ušetřeni dlouhých dní i nocí bolestí a bylo by se zachránilo mnoho cenných životů. Tisíce lidí však zemřelo na horečky, které je stravovaly, když palivo, které horečku živilo, dohořelo a životní síly se spotřebovaly. Lidé zemřeli v největších bolestech, aniž jim bylo dovoleno vodou utišit svou palčivou žízeň. Na hořící dům je dovoleno vrhat proudy vody, aby se zuřící živel uhasil, ale lidem není dovoleno vodou uhasit oheň, který stravuje životní síly.

Spousta lidí žije v neomluvitelné nevědomosti o zákonech svého života. Diví se, proč je lidské pokolení tak slabé a proč tolik lidí předčasně umírá. Má to nějakou příčinu? Lékaři, kteří tvrdí, že rozumějí lidskému organismu, předepisují svým pacientům, a dokonce i svým vlastním dětem i svým ženám pomalu působící jedy, aby překonali nemoc nebo aby vyléčili lehkou nevolnost. Jistě si neuvědomují, jaké zlo tím páchají, jinak by to nemohli dělat. Účinky jedu nejsou patrný ihned, ale jed působí na tělo tak, že podkopává tělesnou soustavu a ochromuje snahu přírody. Lékaři se snaží napravit zlo, ale vytvářejí jiné mnohem horší, často nevyléčitelné. Ti, s nimiž se takto zachází, jsou stále nemocni a stále dostávají své dávky. A přece, posloucháte-li je, jak hovoří, často uslyšíte, že chválí jedovaté léky, které užívají, a doporučují jiným, aby je užívali, protože jim to udělalo dobře. Zdálo by se, že takové lidi přesvědčí o zhoubném vlivu jedovatých léků zežloutlá pleť, neustálé nářky na potíže a povšechné vyčerpání těch, kdo tvrdí, že jim to prospívá. Přesto jsou mnozí tak zaslepení, že nevidí, že všechny jedovaté léky, které užili, je nevyléčily, ale že jejich stav zhoršily. Člověk, který se stal naprosto závislý na lécích, je obyčejně nevrlý, nedůtklivý, stále nemocný, vede bídnou existenci a zda se, že žije jen pro to, aby si stále vynucoval trpělivost ostatních. Jedovaté léky nezabíjejí takové lidi přímo, neboť příroda se nerada vzdává své moci nad životem, ale tito lidé se nikdy necítí dobře.

Veliká pestrost léků na trhu, četné reklamy léků nových, které všechny - jak se tvrdí - mají zázračné účinky, prospějí jednomu, ale usmrcují stovky jiných. Nemocní lidé nejsou trpěliví.Budou užívat různé léky, z nichž některé jsou velmi silné, a nebudou se starat o to, jak budou všechny tyto léky v jejich těle působit. Protože je však budou užívat stále, bude se jejich stav stále horšit, až nastane smrt. Někteří lidé si přejí mít lék pro všechny případy. Ať tedy užívají tyto škodlivé směsi a nejrůznější smrtící jedy na svou vlastní zodpovědnost. Boží služebníci by neměli předpisovat léky, o nichž vědí, že budou tělu škodit, i když v přítomné chvíli bolestem uleví.

- How to Live (Jak žít), č.3, str. 49-64.