Stará zkušenost jak léčit zápal plic

V zimě 1864 dostal můj Willi náhlý a prudký zánět plic. Bylo to krátce po tom, co jsem na tutéž nemoc ztratila svého nejstaršího syna a velice jsme se báli, aby nám Willi nezemřel také. Rozhodli jsme se, že nepošleme pro lékaře, ale že ho zkusíme léčit vodou a že budeme snažně prosit Pána o pomoc. Pozvali jsme několik známých, aby se s námi společně modlili. Měli jsme pocit veliké jistoty, že Bůh je přítomen a že nám žehná.

Příštího dne stoupila Wullimu horečka tak, že blouznil. Když jsem k němu mluvila, měla jsem dojem, že mě nevidí ani neslyší. Srdce tlouklo nepravidelně a neustále se křečovitě zmítalo. Celou dobu jsme prosili Pána o pomoc a stále jsme mu smáčeli hlavu vodou a vyměňovali obklady na hrudníku. Brzy přestal blouznit, měl ale velké bolesti v pravém boku a nemohl na něm ani chvíli ležet. Tišili jsme bolest studenými obklady, při čemž jsme teplotu vody měnili podle výše horečky. Velmi jsme dbali na to, aby měl ruce a nohy teplé.

Čekali jsme, že sedmého dne přijde krize. Celou tu dobu jsme odpočívali jen málo, takže čtvrtou a pátou noc jsme byli nuceni ho předat do péče jiných. Pátý den jsme oba s manželem pociťovali velkou úzkost. Chlapec velice kašlal a objevila se i krev. Můj muž trávil mnoho času na modlitbách. Tu noc jsme svěřili své dítě do pečlivých rukou. Než můj muž odešel, dlouho se úpěnlivě modlil. Najednou jakoby jeho tíha od něj odstoupila a jakoby nějaký hlas mu řekl: „Jdi si lehnout, já se o dítě postarám“.

Já jsem si šla lehnout, protože mi nebylo dobře, ale několik hodin jsem nemohla úzkostí usnout. Těžko se mi dýchalo. Ačkoliv spím ve velkém pokoji, stala jsem a otevřela dveře do velké haly. Ihned se mi ulevilo a brzy jsem usnula. Zdálo se mi, že nějaký zkušený lékař stojí u mého dítěte, bdí nad každým dechem, jednu ruku má na jeho srdci a druhou zkouší tep. Obrátil se k nám a řek: „Krize přešla. To byla jeho nejhorší noc. Teď se brzy uzdraví, protože se nemusí zotavovat ze škodlivého vlivů léků. Příroda vykonala velmi dobře své dílo, aby zbavila organismus nečistot“. Pověděla jsem mu o své vyčerpanosti a potížích s dýcháním i o tom, jak se mi ulevilo, když jsem otevřela dveře.

Pak řekl: „To, co pomohlo tobě pomůže také Tvému dítěti. Chlapec potřebuje vzduch a vy jste ho drželi příliš v teple. Ohřátý vzduch, který vychází z kamen, je škodlivý a kdyby nebylo vzduchu, který vniká dovnitř okenními štěrbinami, byl by jedovatý a životu nebezpečný. Žár z kamen ničí svěžest vzduchu a oslabuje plíce. Plíce dítěte byly oslabeny pobytem v místnosti, která byla až příliš vytápěna. Nemocní lidé jsou nemocí zeslabeni a potřebují co nejvíc čerstvého vzduchu, aby posílili životní orgány proti nemoci. Přesto bývají vzduch a světlo případu vyloučeny z pokoje nemocného jako nebezpeční nepřátelé právě tehdy, kdy je jich nejvíc zapotřebí“.

Tento sen a manželův zážitek nás oby potěšil. Ráno jsme viděli, že náš chlapec strávil neklidnou noc. Ještě celé dopoledne měl vysokou horečku, která pak klesla. Willy vypadal docela dobře, jen byl slabý, protože za pět dní své nemoci snědl jen jeden malý suchar. Rychle se zotavil a byl zdravější než dřívější léta. Tato zkušenost je pro nás cenní.

- 4SG 151-153, 1864.

Uzdravení Jakuba Whitea

(Sdělení z 13.4.1902 na schůzce v Elmshavenu v Kalifornii).

Před mnoha lety (v r.1865), když nesl můj manžel v Battle Creeku na svých bedrech velkou zodpovědnost, začalo se u něho projevovat vyčerpání a jeho zdraví se rychle horšilo. Nakonec se tělesně i duševně zhroutil a nebyl schopen žádné práce.- Moji přátelé mi řekli: „Paní Whiteová, váš manžel nebude žít“. Rozhodla jsem se, že ho přestěhuji na jiné místo, kde se dříve zotaví. Jeho matka řekla: „Eleno, musíš zůstat tady a starat se o svou rodinu“.

„Maminko“, řekla jsem, „já nikdy nedovolím, aby tento skvělý mozek úplně ochabl. Budu pracovat s Bohem a Bůh bude pracovat se mnou, abychom manželům mozek zachránili“.

Abychom získali prostředky pro naši cestu, vytáhla jsem své lepší koberce a prodala je …. Za získané peníze jsem koupila krytý vůz a připravila ho na cestu tak, že jsem do něj dala matrací na ležení. Společně s Willym, teprve jedenáctiletým jsme se vydali do Wrightu ve státě Michigan.

Po cestě se Willi pokoušel dát jednomu z koní do úst uzdu, ale nedokázal to. Řekla jsem manželovi: „Pojď, opři se o mně a vlož koni uzdu do tlamy“.

On řekl, že neví, jak to dokáže. „Ano dokážeš“, řekla jsem. „Postav se zpříma a pojď“. Udělal to a podařilo se mu to. Tak poznal, že příště to dokáže také.

Neustále jsem ho zaměstnávala takovými maličkostmi. Nechtěla jsem, aby zůstával v klidu, ale snažila jsem se ho udržet v činnosti. Toto by měli dělat lékaři a pomocníci i v našem sanatoriu. Veďte pacienty krůček po krůčku , udržujte jejich mysl neustále v činnosti, aby neměli čas hloubat nad svým stavem.

Povzbuzování tělesné i duševní aktivity

Často k nám přicházeli bratři se poradit, ale můj muž nechtěl nikoho vidět. Když přišla společnost, šel často raději do jiné světnice. Než si mohl uvědomit, že někdo přišel, přivedla jsem obyčejně návštěvníka k němu a řekla: „Manželi, tu je jeden bratr, který se přišel na něco zeptat a protože ty dovedeš lépe jeho dotaz zodpovědět než já, přivedla jsem ho k tobě“. V takovém případě nemohl nic dělat. Musel zůstat ve světnici a odpovědět na otázku. Tímto a mnoha jinými způsoby jsem ho přiměla, aby cvičil své myšlení. Kdyby k tomu nebyl býval přinucen, byla by jeho schopnost myšlení úplně upadla.

Denně chodil můj manžel na procházku. Jednou zuřila hrozná sněhová vánice a on myslel, že v bouři a ve sněhu nemůže jít ven. Šla jsem k bratru Rootovi a řekla: „Bratře Roote, máte pár botu navíc?“

„Ano“, řekl mi.

„Ráda bych si je na dnešek půjčila“, řekla jsem. Obula jsem si boty, vyšla ven a v hlubokém sněhu jsem prošlapala kus cesty. Po návratu domů jsem žádala manžela, aby šel na procházku. Řekl, že v takovém počasí nemůže jít ven. „Ale ano, můžeš“, řekla jsem, „určitě můžeš jít v mých stopách“. On byl člověk, který měl velkou úctu k ženám a když viděl mé stopy, pomyslil si, že když v tom sněhu může jít žena, on může také. Šel tedy i toho rána na svou obvyklou procházku.

Na jaře se měly vysázet ovocné stromy a zrýt zahrada. „Willy“, řekla jsem synovi: „Kup, prosím tě, tři motyky a troje hrábě, ale kup určitě obojího tři kusy“. Když mi je přinesl, řekla jsem mu, aby on vzal jednu motyku a otec druhou. Otec měl sice námitky, ale pak jednu vzal. Já jsem vzala také jednu a začali jsme pracovat. Měla jsem pak sice na rukou puchýře, ale byla jsem při okopávání první. Otec moc pracovat nemohl, ale měl pohyb. Takovými metodami jsem se snažila spolupracovat s Bohem při obnově zdraví mého manžela, a Pán nám požehnal!

Když jsem někam jela, nebo když jsem měla kázat, brala jsem vždycky manžela s sebou. Měla jsem na starosti určitý obvod. Nemohla jsem manžela přesvědčit, aby šel kázat místo mě. Konečně po mnoha, mnoha měsících jsem mu řekla: „Tak, Jakube, dnes budeš kázat ty“. Nechtěl jít, ale já jsem nepovolila a dovedla jsem ho na kazatelnu. Toho dne mluvil k lidem on. Ačkoliv modlitebna byla naplněna nevěřícími, nemohla jsem se po celou půlhodinu zdržet pláče. Srdce mi přetékalo radostí a vděčností. Věděla jsem, že jsme zvítězili.

Odměna za vytrvalou snahu

Po osmnácti měsících stále spolupráce s Bohem, kdy jsem se snažila navrátit manželovi zdraví, jsem ho zase přivezla domů. Když jsem s ním předstoupila před jeho rodiče, řekla jsem: „Tatínku a maminko, tu je váš syn“.

„Elleno“, řekla maminka, „ta toto zázračné uzdravení musíš děkovat jedině Bohu a sobě. To jsi dokázala svou energií“.

Po svém uzdravení žil můj manžel ještě řadu let a vykonal v té době nejlepší část svého životního díla. Nesplatily mu ty přidané užitečné roky mnohonásobně těch 18 měsíců usilovné péče?

Vyprávěla jsem vám krátce tuto svou osobní zkušenost, abych vám ukázala, že vím něco o tom, jak používat přírodní prostředky pro léčení nemocných. Bůh učiní mnoho pro každého z nás, budeme-li pracovat a jednat ve víře, že když budeme jednat tak, jak si On přeje, udělá pro nás to, co zaslíbil. Mým přáním je udělat všechno, co je v mých silách, abych vedla své bratry takovým směre, aby jejich snahy přinesly co největší prospěch. Mnozí, kteří zemřeli, by dnes mohli žít, kdyby byli plnili Boží vůli. Buďme všichni v tomto ohledu co nejcitlivější.

- MS 50, 1902.