Cooranbong, Australie, 30.5.1896

Drahý bratře……..:

Navrátila jsem se z našich modlitebních dnů. A tu sestoupil na mne Duch zprostředkování a pociťovala jsem potřebu nejvážnějších modliteb za duše v Battle Creeku. Znala jsem jejich nebezpečí. Duch svatý mě zvláštním způsobem přiměl, abych za ně vysílala úpěnlivé prosby.

Bůh není původcem ničeho hříšného. Nikdo by se neměl ostýchat být zvláštním, pakliže to vyžaduje plnění povinností. Činí-li nás vyhýbání hřích zvláštními, tehdy je naše zvláštnost pouze rozlišování mezi čistotou a nečistotou, mezi spravedlností a nespravedlností, máme i my snad činiti totéž? Inspirace nám jasně říká: „Nebudeš následovati davu v činění zla“. Náš postoj by měl být jasně stanoven: „Já pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu“. Joz. 24,15.

„Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všecky věci skrze ně učiněny jsou a bez Něho nic není učiněno, což učiněno jest. V Něm život byl a život byl světlo lidí. A to světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly. Byl člověk poslaný od Boha, jemuž jméno bylo Jan. A Slovo to tělo učiněno jest a přebývalo mezi námi (a viděli jsme slávu Jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce), plné milosti a pravdy“. Jan 1,1-5, 14. Kéž by mohl každý, jehož jméno je zapsáno v církevních knihách, pronésti z celého svého srdce tato slova. Členové církve potřebují ze zkušeností znáti, co Duch svatý pro ně učiní… Posvětí to příjemce a bude mu to požehnáním. Je smutné, že se každá duše nemodlí za živý vánek Ducha, neboť neovane-li nás, jsme způsobilí pro smrt.

Máme se modlit za udělení Ducha, jako ozdravujícího prostředku pro hříchem choré duše. Církev potřebuje býti obrácena. Proč bychom se neměli vrhnout před trůnem milosti, jako představitelé církve a prositi se zlomeným srdcem a zkroušeným duchem upřímně a se vší vážností, aby byl Duch svatý vylit na nás s výsosti? Prosme, aby naše studená srdce ožila, až nám bude milostivě udělen, abychom mohli rozeznati, že pochází od Boha a abychom jej s radostí přijali. Někteří jednali s Duchem jako s nezvaným hostem, odmítajíce jej uznati, odvracejíce se od Něho a zatracujíce jej jako fanatismus.

Když Duch Boží zpracovává lidský nástroj, netáže se nás, jak to má dělat, často postupuje neočekávaným způsobem. Kristus nepřišel tak, jak ho Židé očekávali. Nepřišel tak, aby je oslavil jako národ. Jeho předchůdce přišel, aby pro Něho připravil cestu, vybízeje lid, aby se kál ze svých hříchů, aby se obrátili a dali pokřtít. Kristovo poselství znělo: „Přiblížilo se království nebeské. Čiňte pokání a věřte evangelium“. Mar. 1,15. Židé zamítli přijmouti Krista, poněvadž nepřišel podle jejich očekávání. Názory smrtelných lidí byly pokládány za neomylné, spolehlivé, protože získaly stářím na ctihodnosti.

A takovému nebezpečí je církev vystavena i dnes, že smrtelní lidé budou určovat způsob, jakým má Duch svatý přijíti. Ačkoliv to nebudou chtít přiznat, někteří již tak učinili. A jelikož Duch má přijíti, nikoli aby oslavoval lidi, nebo aby budoval jejich bludné teorie, ale aby káral svět z hříchů a spravedlností a soudu, mnozí se proto od Něho odvrátí. Nejsou svolní dát se zbavit roucha vlastní spravedlnosti. Nejsou ochotni vyměniti si svou vlastní spravedlnost, která je nespravedlností, za spravedlnost Kristovu, která je čistou a nefalšovanou pravdou. Duch svatý nelichotí žádnému člověku, aniž pracuje dle smyslu některého člověka. Smrtelní hříšní lidé nemohou zpracovat Ducha svatého. Když se dostaví jako karatel skrze nějaký lidský nástroj, který si Bůh zvolí, je na místě, aby člověk naslouchal a byl poslušný Jeho hlasu.

Zjevné dílo Ducha svatého

Právě před tím, než Kristus opustil své učedníky, dal jim toto zaslíbení: „Přijměte moc Ducha svatého, přicházejícího na vás a budete mi svědkové v Jeruzalémě i ve všem Judstvu i v Samaří a až do posledních končin země“. Sk. 1,8. „Protož jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, učíte je zachovávati všecko, což jsem koli přikázal vám. A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa“. Mat. 28,19-20. Pronášeje tato slova vstoupil na nebesa, oblak andělů Jej přijal a doprovázel Ho do města Božího. Učedníci se vrátili do Jeruzaléma, majíce nyní jistotu, že Ježíš je Synem Božím. Jejich víra byla bez mráčku pochyb a oni čekali, připravovali se na modlitbách s pokořením srdce svého před Bohem, dokud se nedostavil křest Duchem svatým.

A když přišel den padesátý, byli všichni jednomyslně spolu. I stal se rychle zvuk s nebe, jako valícího se větru prudkého a naplnil všechen dům, kde seděli. I ukázali se jim rozdělení jazykové jako oheň, kterýž posadil se na každém z nich. I naplněni jsou všichni Duchem svatým a počali mluviti jinými jazyky, jakž ten Duch dával jim vymlouvati“. Sk.2,1-4. V tomto shromáždění byli posměvači, nepoznávajíce dílo Ducha svatého a ti pravili: „Mstem se zpili tito“. Sk.2,13.

A stoje Petr s jedenácti, pozdvihli hlasu svého a promluvil k nim: „Muži Židé a všichni, kteříž bydlíte v Jeruzalémě, toto vám známo buď a ušima pozorujte slov mých. Jistě nejsou tito, jak vy se domníváte, zpiti, poněvadž jest teprve třetí hodina na den. Ale totoť jest což jest předpověděno skrze proroka Joele“. Sk.2,14-16.Čtěme tento příběh. Pán pracoval svým vlastním způsobem, ale kdyby došlo k takovému projevu mezi námi, kteří se máme dočkati konce světa, neposmívali by se někteří právě tak, jak při této příležitosti? Ti, kdo se nedostali pod vliv Ducha svatého, neznají ho. Takové třídě lidí se zdáli apoštolé opilí.

Svědkové kříže

Po vylití Ducha svatého vycházeli apoštolé jako svědkové, odění božskou výzbrojí, aby vyprávěli podivuhodný příběh o jesličkách a kříži. Byli to skromní a pokorní mužové, ale vykročili s pravdou. Po smrti svého Pána byli bezmocným, zklamaným a zmalomyslněným stádcem, jako ovečky bez pastýře, ale nyní vycházejí jako svědkové pravdy, bez zbraní jedině se Slovem a Duchem Božím, aby slavili vítězství nad každou oposicí.

Jejich Spasitel byl zavržen a zatracen a přibit na potupný kříž. Židovští kněží a zákoníci prohlásili s pohrdáním: „Jiným pomáhal a sám sobě pomoci nemůže. Je-li králem Izraelským, nechť sestoupí z kříže a my mu uvěříme“. Mat. 27,42. Ale tento kříž, tento nástroj potupy a mučení, přinesl naději a spásu světu. Věřící se sjednotili, jejich beznaděj a vědomí bezmocnosti je opustily. Jejich charakter se změnil a byli jednotní v zajetí křesťanské lásky. Ačkoliv nemajetní, světem pokládáni za pouhé nevědomé rybáře, byli učiněni Duchem sv. svědky pro Krista. Bez úcty světa a jeho uznání, hrdiny víry. Z jejich úst vycházela slova božské výřečnosti a moci, která otřásla světem.

Třetí, čtvrtá a pátá kapitola „Skutků“, podávají zprávy o jejich svědectví. Ti, kteří Spasitele zavrhli a ukřižovali, očekávali, že budou jeho učedníci malomyslní, skleslí, zříkajíce se svého Pána. S údivem naslouchali jasnému, nebojácnému svědectví, vydávanému z moci Ducha svatého. Slova a skutky apoštolů představovaly slova a skutky jejich Učitele a všichni, kdo je slyšeli, říkali: „Učili se od Ježíše a mluví, jako mluvil On“. Sk.4,33.

Přední kněží a zákoníci se měli za kompetentní rozhodovat, co apoštolové smějí dělat a čemu učit. Když však všude pokračovali v kázání Ježíše, činili mužové pod vlivem Ducha svatého mnoho toho, co Židé neschvalovali. Bylo zde nebezpečí, že by myšlenky a učení rabínů mohly dojít neúcty. Apoštolové vyvolávali podivuhodné vzrušení. Lid jim přinášel své nemocné a posedlé nečistými duchy do ulic, dav se shromažďoval kol nich a ti, kteří byli uzdraveni, provolávali chválu Bohu a oslavovali jméno Ježíšovo, toho Ježíše, kterého Židé odsoudili, posmívali se Mu, plivali na Něho, korunovali ho trnovou korunou, bičovali a ukřižovali. Tento Ježíš byl povýšen nad kněze a zákoníky, apoštolové dokonce prohlašovali, že vstal z mrtvých. Židovští zákoníci se rozhodli, že toto díle musí býti zastaveno a že také zastaveno bude, neboť dokazovalo, že jsou vinní krví Ježíšovou. Viděli, že se obracejí na víru mnozí. „Vždy více se rozmáhalo množství věřících Pánu, mužů i také žen“. Sk.5,14.

Zajímání a žalařování apoštolů

„Potom velekněz povstal a všichni, kteří byli s ním (patřící k sektě Saduceů), kteří nevěřili ve vzkříšení“. Tvrzení apoštolů, že viděli Ježíše po Jeho zmrtvýchvstání a že vstoupil na nebesa, převrátily základní zásady učení Saduceů. To nemělo býti dovoleno. Kněží i zákoníci byli naplněni nevolí a rozhořčením, vztáhli ruce na apoštoly a vsadili je do sprostého vězení. Učedníci nebyli zastrašeni, ani sklíčeni. Připomínali si poslední slova Kristova k ním pronesená: „Kdož by měl přikázání má a ostříhal jich, onť jest ten, kterýž mne miluje. A kdož mne miluje, milován bude od Otce mého a Jáť jej budu milovati a zjevím jemu samého sebe“. Jan 14,21. „Když pak přijde ten Utěšitel, kterého já pošlu vám od Otce, Duch (svatý) pravdy, kterýž od Otce pochází, tenť svědectví vydávati bude o mně. Ano, i vy svědectví vydávati budete, nebo od počátku se mnou jste. Toto mluvil jsem vám, abyste se nezhoršili. Vypovědíť vás ze škol, ano přijdeť čas, že všeliký, kdož vás mordovati bude, domnívati se bude, že tím Bohu slouží. A toť učiní vám proto, že nepoznali Otce, ani mne. Ale toto mluvil jsem vám, abyste, když přijde ten čas, rozpomenuli se na to, že jsem Já předpověděl vám:, Jan 15,26. 16,4.

Kázání protivící se stávajícím naukám

„Anděl Páně v noci otevřel dvéře u žaláře, vyvedl je ven a řekl: Jděte a postavíce se, mluvte lidu v chrámě všecka slova života tohoto“. Sk.5,19-20.Zde vidíme, že nesmí být vždy uposlechnuto slov lidí, majících moc i když tvrdí, že jsou učiteli Biblických nauk. Existuje dnes mnoho lidí, kteří se cítí dotčeni a rozhořčení nad tím, že může někdo pozvednouti svého hlasu, aby hlásal myšlenky, lišící se od jejich vlastního názoru na některé body náboženského učení. Nezastávali dlouho svých vlastních myšlenek, jako pravdy? Tak rozumovali kněží a rabíni v dobách apoštolských. Co si jen myslí tito neučení mužové, někteří z nich pouze rybáři, hlásající myšlenky, protivící se učení, kterému učí lid učení kněží a zákoníci? Nemají práva míchat se do základních zásad naší víry.

Ale my vidíme, že Bůh nebeský někdy pověřuje lidi, aby učili tomu, na co je pohlíženo jako na pravý opak stávajícího učení. Poněvadž ti, kteří byli kdysi pokladnicí pravdy, se zpronevěřili své svaté povinnosti, vyvolil Pán jiné, kteří obdrží jasné paprsky Slunce Spravedlnosti a kteří budou zastávati pravdy, které nejsou v souladu s myšlenkami náboženských vůdců. A potom se tito vůdcové ve své zaslepenosti domněle spravedlivě rozhorlí proti těm, kteří odložili hýčkané bajky. Jednají jako lidé, kteří ztratili rozum. Neuváží ani možnost, že snad sami nesprávně chápali Slovo. Nechtějí otevřít oči, aby poznali, že vykládali špatně Písmo a že je zneužívali, že postavili nesprávné teorie, nazývajíce je základním učením víry.

Ale Duch svatý odhalí časem pravdu skrze své vlastní vyvolené nástroje a žádný člověk, ba ani kněz, nebo zákoník, nemá práva říci: „nemusíte veřejně kázat své myšlenky, poněvadž „já jim nevěřím“. Toto báječné „já“ by se mohlo pokusiti o umlčení Ducha svatého. Lidé se mohou pokusiti potlačit je na nějaký čas, nebo je i zabíti, ale to neudělá blud pravdou, nebo pravdu bludem. Vynalézavý duch lidský podporoval v různých směrech vyčítavě náhledy, ale když Duch svatý dá zářiti svému světlu do lidské duše, nerespektuje každý bod výkladu Slova člověkem. Bůh působí na své služebníky, aby mluvili pravdu bez ohledu na to, co lidé za pravdu přijali.

Přítomná nebezpečí

I Adventisté s.d. jsou v nebezpečí, že zavřou oči před pravdou, jaká je v Kristu Ježíši protože odporuje něčemu, co oni přijali za potvrzenou pravdu, ale co Duch svatý učí, že pravdou není. Buďme jen všichni hodně skromní a snažme se co nejvážněji a nejupřímněji vyloučit sebe a vyvyšovat Ježíše. Ve většině náboženských sporů je základem všech nesnází, že „já“ se namáhá získat nadvládu. V čem? Ve věcech, které nejsou vůbec životně důležité, a na něž je pohlíženo jako na takové jedině proto, že jim lidé přikládají důležitost! (Viz Mat.12,31-37, Mk 14,56, Luk.5,21, Mat.9,3.)

Ale sledujme život mužů, které pokládali židovští kněží a zákoníci za tak nebezpečné, poněvadž přinášeli nové a zvláštní učení o téměř každém náboženském předmětu. Příkazu, daného Duchem svatým: „Jděte a postavíce se, mluvte lidu v chrámě všecka slova života tohoto“. Sk.5,20 bylo uposlechnuto. „Vešli na úsvitě do chrámu a učili. Přišel pak nejvyšší kněz a ti, kteříž s ním byli, svolali radu a všecky starší synů Izraelských i poslali do žaláře, aby oni byli přivedeni. A služebníci přišedše, nenalezli jich v žaláři. A navrátivše se, vypravovali, řkouce: Žalář zajisté nalezli jsme zavřený se vší pilností a strážné nalezli jsme vně, stojící u dveří, ale otevřevše, žádného jsme tam nenalezli. A když uslyšeli řeči tyto i nejvyšší kněz i úředník chrámu i přední knaží, nerozuměli, co by se to stalo. A přišed kdosi, pověděl jim, řka: Aj, muži, kteréž jste vsázeli do žaláře, v chrámě učí lid. Tehdy odšed úředník se služebníky, přivedli je bez násilí, (nebo se báli lidu, aby nebyli ukamenováni). Sk. 5,21-26. Kdyby se byli kněží a zákoníci opovážili jednat dle svého cítění proti apoštolům, bylo by došlo k jinému záznamu, ale anděl Boží bděl nad touto příležitostí, aby oslavil Boží jméno, kdyby se bylo jeho služebníkům stalo nějaké násilí.

Odpověď apoštolů

„A přivedše je, postavili je v radě. I otázal se jich nejvyšší kněz, řka: Zdaliž jsme vám přísně nepřikázali, abyste neučili v tom jménu? A aj, naplnili jste Jeruzalém učením svým a chcete na nás uvésti krev člověka tohoto“ Sk. 5,27-28. (Viz Mt.23,34-35). „Odpověděl pak Petr a apoštolé, řekli: Více sluší poslouchati Boha, než lidí. Bůh otců našich vzkřísil Ježíše, kterého jste vy zamordovali, pověsivše na dřevě. Toho Bůh, knížete a Spasitele, povýšil pravici svou, aby bylo dáno lidu Izraelskému pokání a odpuštění hříchů. A my jsme svědkové toho, což mluvíme, ano i Duch svatý, kteréhož dal Bůh těm, kteříž jsou poslušní jeho. Oni pak slyševše to, rozlobili se a radili se o to, kterak by je vyhladili“. Sk.5,29-33.

Tedy zapůsobil Duch svatý na Gamaliela, farizea, „zákona učitele, vzácného u všeho lidu, který rozkázal, aby na malou chvíli ven vyvedli apoštoly“. Sk. 5,34. Jeho rada zněla: „Dejte pokoj těmto lidem a nechte jich. Nebo jestliže jest z lidí rada tato, aneb dílo toto, rozprchne se. Pakli jest z Boha, nebudete moci toho zakaziti. Abyste snad i Bohu odporní nalezeni nebyli. I povolili jemu“. Sk. 5,38-40.

Předsudek těch, kteříž měli moc

Ale přes podivuhodné zázraky uzdravování nemocných a vysvobození služebníků Božích z vězení, naplňovaly satanské vlastnosti kněze a zákoníky takovými předsudky a takovou nenávistí, že nemohli býti ničím zkroceni. „Povolavše apoštolů, a zmrskavše je, přikázali, aby nemluvili ve jménu Ježíšovu. I propustili je. Oni pak šli z toho shromáždění radujíce se, že jsou hodni učiněni trpěti protivenství pro jméno Pána Ježíše. Na každý den pak nepřestávali v chrámě i po domech učiti a zvěstovati Ježíše Krista. Sk. 5,40-42.

Milosrdenství Boží dokázané příkladem

Můžeme viděti, jaké jasné důkazy byly dány kněžím a zákoníkům a jak pevně odolávali Duchu svatému. Ti, kteří si činí nárok na nejvyšší moudrost a zbožnost, mohou se dopustiti nejstrašnějších a pro ně osudných chyb, dovolí-li svému rozumu, aby byl pod vlivem jiné moci a stavěl se proti Duchu svatému. Pán Ježíš představován Duchem svatým, byl přítomen tomuto shromáždění, ale oni Ho nepoznali. Na okamžik pociťovali usvědčování Ducha svatého, že Ježíš je Synem Božím, avšak potlačili usvědčování Ducha a byli ještě zaslepenějšími a zatvrzelejšími, než před tím. I když Spasitele ukřižovali, poslal jim Bůh ve svém milosrdenství další důkazy v díle apoštolů. Znovu je volal ku pokání, dokonce ve strašlivém obvinění apoštolů, že zavraždili Knížete života.

Nebyl to jedině jejich hřích, že vydali na smrt Syna Božího, co je vyřadilo ze spasení, ale i jejich vytrvalost a zvrhování světla a přesvědčování Ducha svatého. Duch, který pracuje v dítkách neposlušnosti, pracoval v nich a vedl je k hanobení mužů, skrze které jim Bůh dával svědectví. Nepřátelství vzpoury se znovu projevilo a zesilovalo se každým dalším odporem proti služebníkům Božím a proti poselství, které měli hlásati.

Odpírání pravdě

Každý nový odpor ztěžuje poddání se. Jako vůdcové lidu, považovali kněží a zákoníci za svou povinnost, hájiti způsob života, jaký vedli. Museli přece dokázati, že mají pravdu. Když se postavili do posice proti Ježíši Kristu, přidával každý nový odpor novou pohnutku k tomu, aby setrvali na staré cestě. Případy jejich opozice musely býti střeženy, jako vzácný poklad. A nenávist a nepřátelství, které tyto činy vyvolaly, soustředily se proti apoštolům.

Duch Boží odhalil svou přítomnost těm, kteří bez ohledu na strach z lidí, nebo jejich přízeň, hlásali pravdu, která byla svěřena. Židé spatřovali v projevu moci Ducha svatého svou vinu - v odmítání jasného důkazu, který jim Bůh seslal, ale přesto nepovolili ve svém bohaprázdném odporu. Jejich zatvrzelost se stávala čím dále tím rozhodnější a zapříčinila záhubu jejich duší. Nebylo to proto, že by nemohli povolili, poněvadž povoliti mohli, ale nechtěli. Nebyli snad jen pro toto jedině vinni, ale nezasluhovali jedině proto hněvu Božího, ale zasloužili si jej proto, že se vyzbrojili charakteristickými známkami satanovými a ve svém odporu ku pokání znovu opakovali vzpouru. Připravovali si sklízeň toho, co zaseli. Bůh nevyhlašuje svůj hněv proti lidem jedině pro hříchy, kterých se dopustili, ale proto, že si volí setrvávati v odporu a ačkoliv mají světlo a známost, opakují hříchy z minula.

Kdyby se podřídili, bylo by jim odpuštěno, ale oni jsou rozhodní nepovolit. Svou vzdorovitostí vyzývají Boha. Tyto duše samy se daly satanovi a ten je ovládá podle své vůle.

Jak tomu bylo se vzbouřivšími se obyvateli předpotopního světa? Když byli zavrhli světlo poselství Noého, zabředli do hříchů hloub, než kdykoliv před tím a zdvojnásobili své hnusné zvyklosti. Ti, kteří odmítnou nápravu v přijetí Krista, nenalézají v hříchu ničeho reformujícího. Jejich smýšlení se nese duchem vzpoury a nejsou a nikdy nebudou nutkání k podrobení se. Soud vyřknutý Bohem nad předpotopním světem zněl: nevyléčitelný. Zkázou Sodomy byli obyvatelé nejkrásnější krajiny světa prohlášení za nenapravitelné v hříchu. Oheň a síla s nebes ztrávila všechny, až na Lota, jeho ženu a dvě dcery. Žena, která nedbala příkazu Božího a pohlédla zpět, obrátila se v solný sloup.

Jakou si Bůh dával práci s národem Židovským, když reptali a vzpouzeli se, porušovali sobotu a každý předpis zákona. Opětovně je prohlašoval za horší, než pohany. Každé pokolení předstihlo v hříchu pokolení dřívější - Bůh připustil, aby šli do zajetí, ale po jejich osvobození byly jeho požadavky zapomenuty. Vše, co předal tomuto lidu, aby si uchoval posvěcení, bylo převráceno a zneužito dle výmyslu vzpurných lidí. Kristus jim řekl ve svém dni: „Však Mojžíš dal vám zákon a žádný z vás neplní zákona“. Jan 7,19.

A to byli lidé, kteří se dělali soudci a mravokárci nad těmi, které Duch svatý pudil, aby hlásali lidu Slovo Boží. (Viz Jan 7,19-23,27-28, Luk. 11,37-52).

Duch svatý má zůstat svobodným

Předčítejte tato Písma lidu. Čtěte pečlivě, slavnostně a Duch svatý vám bude po boku, aby působil na mysl při jejich čtení. Ale neopomeňte čísti tak, aby pravý smysl Slova byl též ve vašem srdci. Mluví-li Bůh skrze mne, budou tato Písma znamenati mnoho pro ty, kteří je uslyší.

Smrtelný člověk by se měl varovati snahy ovládat své bližní a osobovat si tak místo určené Duchu svatému. Nenechávejte lidí v domnění, že je jich výsadou a právem dávati světu to, co mnozí považují za pravdu a zamítat, co by mělo býti dáno, protože to neodpovídá jejich názorům. To jim nepřináleží. Mnohé věci se jasně zjeví jako pravda a nebudou přijatelné pro ty, kteří mají svůj vlastní výklad Písma za jedině správný. Budou muset být změněny mnohé názory, které mnozí přijali jako bezzávadné. Takoví lidé jasně dokazují klam a podvod v mnohých směrech, pracují na zásadách, které Slova Boží zavrhují. Celou svou bytostí cítím a poznávám, že jejich skutky nejsou skutky Boží proto, že se domnívají mít moc a právo ovládat své bližní. Bůh jim nedal více práva ovládat druhé, jako nedal druhým právo, aby ovládal je. Ti, kteří si osobují právo ovládat své bližní, berou do svých rukou záležitost, přináležející jedině Bohu.

Takoví lidé by si měli jasně uvědomit, že Duch vycházející z Mineapolis je urážkou Boha. Celá nebesa jsou rozhořčená nad duchem, který po léta je odhalován v našich publikacích v Battle Creeku. Bůh nebude trpěti takovou nepravost. Za tyto věci je navštíví. Je slyšet hlas vyjmenovávajících omyly a prosící ve jménu Páně o rozhodnou změnu. Ale kdo následuje daných instrukcí? Kdo pokořil tak své srdce, aby odložil každý zbytek, každou stopu svého zlého a krutého ducha? Bylo mně vážně uloženo, abych předložila tuto věc lidu tak, jakou skutečně je. Vím, že to nahlédnou. Vím, že kdo čte o této záležitosti, bude nakonec přesvědčen.

Pro další studium: GW 297-315, 5T 706,707-709.