Viděla jsem, že mnozí, kteří zachovávají Boží přikázání, přivlastňují si prostředky, které jim Bůh svěřil a které by měly přijít do Jeho pokladny. Okrádají Boha o desátky a o oběti. Okrádají a olupují ho na svou vlastní škodu. Svou žádostivostí, pokrytectvím a okrádáním Boha o desátky a oběti přivozují na sebe nouzi a nedostatek a na církev temnotu.

Viděla jsem, že mnozí lidé upadnou do temnoty pro svou žádostivost. V církvi musí žít jasné a přímé svědectví, jinak Boží zlořečenství spočine na lidu tak určitě, jako spočinulo na starém Izraeli pro jeho hříchy. Bůh pokládá svůj lid za tělo, které odpovídá za hříchy svých jednotlivých údů. Přehlížejí-li vedoucí církve hříchy, které přivádějí Boží nelibost na celé tělo, stávají se spoluodpovědnými za tyto hříchy. Usměrňovat mysl člověka je nejvznešenější povolání. Všichni nejsou připraveni na to, aby moudře vedli bloudící. Nedovedou jednat rozvážně a laskavě. Nevidí nutnost k lásce a něžnému soucitu přidat věrné napomenutí. Někteří jsou zbytečně přísní, neuvědomují si potřebu apoštolova napomenutí: „A nad některými zajisté lítost mějte, rozeznání v tom majíce. Jiné pak ve strachu ke spasení přivozujte, z ohně je vychvacujíce.“Juda 22.

^{3T 270} Mnozí nemají rozlišovací schopnost Jozueho, ani pocit zvláštní povinnosti vypátrat zlo a bezodkladně účtovat s hříchy, které mezi nimi existují. Takoví by neměli bránit jiným, kteří o to pečují a neměli by překážet lidem k tomu povolaným. Tomuto dílu někteří nedůvěřují, pochybují o něm, vyhledávají na něm chyby, protože ho Bůh nesvěřil jim. Takoví lidé stojí přímo v cestě a překážejí těm, jímž Bůh uložil povinnost kárat a odstraňovat hříchy, aby se od Božího lidu odvrátil Boží hněv. Kdyby se mezi námi vyskytl Achanův hřích, mnozí by odsuzovali svědky, jako byl Jozue, za jejich věrné odhalování zla a obviňovali by je z nespokojenosti. S Bohem si nelze zahrávat a zvrácení lidé nemohou Jeho napomenutí beztrestně přehlížet.

Bylo mi ukázáno, že způsob Achanova vyznání se podobal vyznání, které konají a budou konat někteří mezi námi. Skrývají své nepravosti a odmítají dobrovolně je vyznat, dokud je Bůh neodhalí, teprve pak uznají své hříchy. Několik jednotlivců jde dál cestou nepravostí dokud se cele nezatvrdí. Mohou vědět, že církev trpí, jak věděl Achan, že pro jeho hřích Izrael ztratil sílu před nepřátely. A přece jejich svědomí je nijak neobviňuje. Nepomohou církvi pokořením svého pyšného a odbojného srdce před Bohem a nezřeknou se nepravostí. Boží nelibost stíhá vyvolený lid a Pán mu nepomůže, dokud jsou mezi ním hříchy a dokud je podporují lidé na zodpovědných místech.

Kdo v bázni Boží usiluje o očistu církve od nepravostí a za odstranění překážek, aby lid Boží pochopil nutnost nenávidět hřích, aby prospíval v čistotě a žil k slávě Božího jména, vždy bude muset bojovat proti odbojnému vlivu těch, který šíří neposvěcení členové. ^{3T 271} Sofoniáš popisuje pravý stav této třídy lidí i strašné soudy, které je stihnou:

„I stane se v ten čas, že přehledávati budu Jeruzalém s lucernami a navštívím muže, kteříž ulnuli v kvasnicích svých, kteříž říkají v srdci svém: Nečiníť dobře Hospodin, aniž zlé činí. Blízký jest den Hospodinův veliký, blízký jest a rychlý velmi zvuk dne Hospodinova. Tuť hořce křičeti bude udatný. Den rozhněvání bude ten den, den úzkosti a trápení, den zpuštění a to hrozného, den temnosti a mračna, den oblaku a mrákoty, den trouby a troubení proti městům hrazeným, a proti úhlům vysokým, v němž úzkostmi sevru lidi, aby chodili jako slepí, nebo proti Hospodinu zhřešili. I vylita bude krev jejich jako prach, a těla jejich jako lejna. Ani stříbro jejich, ani zlato jejich nebude jich moci vytrhnouti v den rozhněvání Hospodinova; nebo ohněm horlivosti jeho sehlcena bude tato všecka země, protož konec jistě rychlý učiní všechněm obyvatelům země.“ Sof.1, 12.14-18