EllenWhiteova.cz  (Na úvodní stránku) EllenWhiteova.cz


Pohrdání domluvou

Svědectví pro církev - svazek třetí


Rejstřík - na začátek na začátek

Pohrdání domluvou

Apoštol Pavel jasně píše, že zkušenost putování Izraelitů byla zaznamenána k poučení těm, kteří žijí v tomto věku před blízkým koncem světa. Nemysleme si, že naše nebezpečí jsou snad menší, než která doléhala na Izrael, právě naopak. Jako nás poučují dějiny Izraele, i my dnes budeme v pokušení podezřívat, reptat a stát v odbojném postavení. Vždy se vyskytne duch, který bude odporovat nutnosti kárat hříchy a nepravosti. Má snad proto zmlknout varovný hlas? V kladném případě bychom nebyli o nic lepší než rozličné denominace v naší zemi, které se hrozí toho, dotknout se chyb a existujících hřichů.

Na těch, jež Bůh oddělil za kazatele spravedlnosti, spočívá vážná zodpovědnost kárat hříchy lidu. 3T 359 Pavel přikázal Titovi: „Toto mluv, a napomínej, a tresci mocně. Žádný tebou nepohrdej.“ Tt 2,15. Vždy se najdou takoví, kteří budou nenávidět toho, kdo se odvažuje poukázat na hřích, je však čas, kdy je třeba kárat. Pavel napomíná Tita, aby mocně, ostře káral určitou třídu, aby ozdravěli ve víře. Mužové a ženy, kteří se svým rozličným povahovým založením společně scházejí v církvi, mají různé chyby a zvláštnosti. Jejich rozvoj si časem vyžádá pokárání. Kdyby zodpovědní v církvi nikdy nic nekárali a nikoho nenapomínali, brzy by nastal všeobecný úpadek mravů, což by velmi zneuctilo Boha. Jak však máme kárat? Nechť nám odpoví apoštol: „Tresci, napomínej ve vší tichosti“ 2 Tm 4,2. Tato zásada by se měla uplatnit při tom jednotlivci, který pokárání potřebuje. Nepravosti lidu Božího by nikdy neměly zůstat nepovšimnuty.

Vždy se najdou takoví, kteří budou pohrdat pokáráním a proti němu se bude bouřit jejich nitro. Není to nic příjemného, mluví-li se o našich nepravostech. Téměř v každém případě nutného pokárání najdou se takoví, kteří cele neprohlédnou skutečnost, že Duch Boží byl zarmoucen a Jeho dílo potupeno. Tito budou litovat ty, kteří si pokárání zasloužili. Pokárání se dotklo jejich osobní citlivosti. V devíti případech z deseti dalo by se přestupníkům pomoci, aby kajícně poznali vlastní nepravosti a tím je přivést k nápravě. Avšak všeteční, neposvěcení lidé zcela jinak vysvětlují pohnutky pokáraného, zkreslují ráz napomenutí a svým soucitem s pokáraným jednotlivcem probouzejí v něm vědomí, že se mu křivdilo. On se ve svých pocitech bouří proti tomu, kdo konal jen svou povinnost. Ti, kteří věrně plní své nepříjemné povinnosti ve vědomí zodpovědnosti před Bohem, obdrží Boží požehnání. Bůh žádá od svých služebníků, aby konali Jeho vůli vždy s celou vážností. 3T 360Pavel napomíná Timotea, aby „kázal Slovo Boží, ponoukal včas i nevčas, trestal, žehnal, napomínal ve vší trpělivosti a tichosti.“ 2.Tim. 4,2

Židé nebyli ochotní přijmout zákazy a omezení Páně. Chtěli chodit po svém, podle vlastního myšlení a řídit se jen svým úsudkem. Kdyby je byl Mojžíš nechal jít podle vlastních představ, nebyli by si na něho stěžovali. Byl to však lid reptavý a neukázněný.

Bůh chtěl, aby Jeho lid byl ukázněný a svorný, aby se jeden druhému mohl směle podívat do očí, aby shodně smýšleli a jednotně rozsuzovali. Je třeba mnoho vykonat, aby se tak mohlo stát. Tělesné srdce se musí pokořit a změnit. Bůh chce, aby v církvi bylo vždy živé svědectví. Bude třeba kárat a napomínat a některé případy bude třeba ostře pokárat. Uslyšíme vzdech: „Jsem tak citlivý, že nemohu snést ani nejmenší napomenutí!“ Kdyby tito lidé správně poznali svůj stav, řekli by: „Jsem tak svévolný, tak soběstačný a pyšný, že si nedám rozkazovat a nikdo mne nemusí kárat. Mám právo na osobní úsudek, smím věřit a mluvit jak chci.“ Pán nechce, abychom se vzdali své osobnosti. Který člověk však náležitě rozezná kam až smí taková osobní nezávislost zajit?

Petr napomíná své bratry: „Podobně mládenci, buďte poddáni starším. A všichni poddanost jedni druhým prokazujte, pokorou uvnitř se ozdobte. Bůh zajisté pyšným se protiví, ale pokorným dává milost.“ 1.Pt 5,5. Apoštol Pavel vyzývá i bratry ve Filipis k jednotě a pokoře: „Proto jestli jaké potěšení v Kristu, jestli které utěšení lásky, jestli která společnost Ducha, jsou-li která střeva a slitováni, naplňte radost mou, abyste jednostejného smyslu byli, jednostejnou lásku majíce, jednodušní jsouce, jednostejně smýšlejíce. Nic nečiníce skrze svár nebo marnou chválu, ale v pokoře jedni druhé za důstojnější nežli sebe majice. 3T 361 Nehledejte jeden každý jen svých věcí, ale také každý toho, což jest jiných. To tedy ciťte při sobě, co i při Kristu Ježíši.“ Fp 2,1-5. Své bratry Pavel znovu napomíná: „Milovaní buď bez pokrytství, v ošklivosti mějte zlé, připojeni jsouce k dobrému. Láskou bratrskou jedni k druhýrn nakloněni jsouce, poctivostí se vespolek předcházejte.“ Řím. 12,9.10. V epištole k Efezským píše: „Poddáni jsouce v bázni Boží jedni druhým.“ Ef 5,21.

Dějiny Izraele nás upozorňují na velké nebezpečí svodu. Mnozí nemají představu o hříšnosti své přirozenosti a o milosti odpuštění. Jsou v přirozené temnotě obětmi pokušení a velkého svodu. Jsou daleko od Boha. I když se mu jejich život oškliví,přesto na ně hledí s velkým milosrdenstvím. Takoví lidé se vždy budou protivit vedení Ducha Božího, obzvláště Jeho kárání. Nechtějí se dát znepokojit. Občas jimi zatřese sobecká obava, vzplanou i dobré úmysly a úzkostlivé myšlenky, chybí jim však hluboká zkušenost, protože nejsou usměrněni Skálou věků. Tato třída lidí nikdy nevidí nutnost jasného svědectví. Hřích se jim nezdá tak vrcholně hříšný už proto, že nejdou ve světle, ve kterém přebývá Kristus.

Existuje i druhá skupina lidí, která měla velké světlo, zvláštní přesvědčení a pravou zkušenost o působení Ducha Božího. Přemohla je však mnohá pokušení satanova. Nedocenili světlo, které jim Bůh dal. Nedbají napomenutí a pokárání Ducha Božího. Jsou odsouzeni. Tito nikdy nebudou souhlasit s přímým svědectvím, protože to je odsuzuje.

Bůh chce, aby jeho lid byl jednotný, aby jeden druhému mohl se přímo podívat do očí a aby měli shodný úsudek. Toto se nestane bez jasného, určitého a živého svědectví v církvi. Kristus se modlil, aby jeho učedníci jedno byli, jako i On byl jedno se svým Otcem. 3T 362 „Ne za tyto pak toliko prosím, ale i za ty, kteří skrze slovo jejich mají uvěřiti ve mně. Aby všichni jedno byli jako Ty, Otče, ve mně, a já v Tobě, aby i oni v nás jedno byli, aby uvěřil svět, že jsi Ty mne poslal. A já slávu, kterouž jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jedno jsme. Já v nich a Ty ve mně, aby dokonalí byli v jedno a aby poznal svět, že jsi Ty mne poslal a že jsi je miloval, jakožs mne miloval. J 17,20-23.

Rejstřík - na začátek na začátek

EllenWhiteova.cz - Zajímavé webové odkazy