Židé měli příležitost zamyslet se nad scénou, jíž byli svědky při projevu Božího hněvu na nejpřednějším původci této veliké vzpoury. Dobrota a milosrdenství Boží se neprojevilo úplným zničením tohoto nevděčného lidu. Boží hněv se zanítil proti lidem nejodpovědnějším za vzpouru. Shromážděni, které se dalo oklamat, poskytlo možnost pokání. Skutečnost, že Hospodin, jejich neviditelný Vůdce projevil v tomto případě tolik dlouhoshovívavosti a milosrdenství, je výrazně zaznamenána jako důkaz jeho ochoty odpouštět i nejtěžším provinilcům, uvědomují-li si svůj hřích a vrátí-li se kajícně a pokorně k Němu. Shromáždění bylo zadrženo na své troufalé cestě projevem Hospodinovy pomsty. Nebylo však přesvědčeno o své veliké hříšnosti, jež si zasluhuje jeho hněv za jejich odbojné jednání.

Je ztěží možné více urážet Boha, než opovrhovat a zavrhnout Jeho povolané služebníky, které jim ustanovil za vůdce. Oni nejen že to udělali, ale měli záměr Mojžíše a árona usmrtit. ^{3T 356} Tito lidé unikli osídlům Chóreho, Dátana a Abírama ze strachu před zničením. Ale jejich odboj nebyl vyléčen. Nermoutili se nad svojí vinou. Jejich svědomí zůstalo neprobuzeno a nepřesvědčeno, protože nevyužili své nejvzácnější přednosti a hřešili proti světlu a poznání. Zde můžeme poznat dlouhoshovívavost Ježíše, Anděla, který Izraelské vedl pouští.

Tento jejich neviditelný Vůdce by je byl zachránil před hanebným zničením. Byl jim ochoten odpustit. Je možné, aby ještě nyní našli odpuštění, chtějí-li činit pokání. Boží pomsta se k nim přiblížila a vyzvala je k pokání. Zvláštní neodolatelný zásah z nebe zastavil jejich odboj. Jestliže nyní odpovědí na zásah Boží prozřetelnosti, mohou být zachráněni. Ale pokání a pokora shromážděni musí být úměrná jejich přestoupení. Zjevení Boží moci rozptýlilo každou nejistotu. Mohou poznat svaté povolání Mojžíše a árona, chtějí-li to přijmout. Ale jejich bezohlednost vůči Božím důkazům byla osudná. Neuvědomili si důležitost bezprostředního počinu, aby hledali odpuštění svých těžkých hříchů.

Oné zkušební noci Izraelité nevyužili na vyznávání svých hříchů a pokání, ale na snahu nějak odolat důkazům, které je usvědčovaly, že jsou největšími hříšníky. Ještě stále pěstovali svou žárlivou nenávist vůči mužům, které Bůh ustanovil, a zatvrdili se ve svém nerozvážném jednání a dále odporovali autoritě Mojžíše a árona. Satan byl blízko, aby zvrátil jejich soudnost a zaslepené je zavedl do záhuby. Jejich mysl byla otrávena nespokojeností a utvrzena v domnění, že Mojžíš a áron jsou bezbožní lidé, zodpovědní za smrt Chóreho, Dátana a Abírama, které pokládali za spasitele Židů, usilující o lepší uspořádání všeho, kde chvála měla nastoupit místo kárání a pokoj místo úzkosti a sporů.

^{3T 357} Předešlého dne všechen Izrael utíkal zděšen křikem potrestaných hříšníků, kteří padli do propasti. Křičeli: „Aby i nás nesehltila země.“ „Nazejtří pak reptalo všecko množství synů Izraelských na Mojžíše a na árona, řkouce: Vy jste příčinou smrti lidu Hospodinova.“ Nu 16,34.41. Ve svém rozhořčení byli připraveni vložit své násilnické ruce na muže, které ustanovil Bůh a kteří podle jejich domnění spáchali veliké zlo, když zahubili odbojníky, pokládané za lidi dobré a svaté.

Ale Hospodinova přítomnost byla zřejmá v Jeho slávě nad svatyni a zpurný Izrael je zastaven ve svém pošetilém a troufalém jednání. Hlas Hospodinův ve své majestátné slávě oslovuje nyní Mojžíše a árona právě tak, jak je oslovil den předtím, aby promluvili k shromáždění Izraele: „Vyjděte z prostředku množství tohoto, a zahladím je v okamžení. Nu 16,45.

Zde nacházíme jasný projev slepoty, která zatemňuje lidskou mysl odvracející se od světla a důkazů. Zde vidíme sílu potlačené vzpoury i obtížnost ovládnout ji. Jistěže v záhubě mužů, kteří je svedli měli Židé nejpřesvědčivější důkaz, oni však i nadále byli troufalí, pořád stáli vzpurní a obviňovali Mojžíše a árona, že zabili dobré a posvěcené muže. „Nebo zpoura jest hřích jako čarodějnictví, a přestoupení přikázání jako modlářství a obrazové.“ 1.S 15,23.

Mojžíš necítil vinu hříchu, neutíkal před slovem Hospodinovým a nenechal shromáždění zahynout, jako Chóreho, Dátana a Abírama. Mojžíš vyčkával, neboť nemohl se zříci tak velikého množství a nechat ho zahynout, ačkoli věděl, že zaslouží pomstu Boží pro svůj vytrvalý odboj. Sám padl na tvář před Bohem, protože lid necítil nutnost pokory; přimlouval se za ně, ačkoli oni si neuvědomovali potřebu přímluvy.

^{3T 358} Mojžíš je zde předobrazem na Krista. V této kritické chvíli Mojžíš projevil zájem pravého pastýře o stádo, které mu je svěřeno. Prosil, aby hněv uraženého Boha cele nezničil jeho vyvolený lid. Svou přímluvou držel rámě pomsty, aby neposlušného a odbojného Izraele nestihlo úplné vyhlazení. Poučil árona, jak si má v této strašné krizi počínat, když započal Boží hněv a rána. áron stál s kadidlem a mával jím před Hospodinem, zatímco se Mojžíšovy prosby vznášely vzhůru s kouřem kadidla. Mojžíš se neodvážil ustat ve svých přímluvných prosbách. Chopil se ramene Anděla jako zápasící Jákob, a jako on i zvítězil. áron stál mezi životem a smrti, když přišla milostivá odpověď: „Slyšel jsem tvou modlitbu a nezničím úplně“. Právě ti lidé, jimiž shromáždění pohrdalo a které chtělo usmrtit, se přimlouvali za ně, aby pomstivý meč Boží byl zadržen a hříšný Izrael ušetřen.