Byla jsem upozorněna na podobenství o marnotratném synu. On si vyžádal od otce svůj díl majetku. Svůj zájem chtěl oddělit od otcova a zařídit se po svém. ^{3T 101} Jeho otec ho starostlivě napomínal; syn však sobecky opustil svého otce, aby ho neznepokojovaly jeho rady a výčitky.

Syn myslel, že bude šťastný, když svůj podíl bude moci zužitkovat, jak se mu bude líbit, bez ohledu na rady a výčitky kohokoliv. Nechtěl být znepokojený vzájemnou závazností. Ve společném hospodářství s otcem měl otec na něho určité nároky. On si však neuvědomoval žádnou závaznost vůči svému velkodušnému otci, a svoje sobecké, odbojné srdce dal ovládnout myšlence, že část otcova vlastnictví patří jemu. Požadoval svůj díl i když neměl právo na nic a nic neměl dostat.

Jakmile jeho sobecké srdce dostalo nezasloužený poklad, odešel svoji cestou, pryč z domu, aby i zapomněl, že měl nějakého otce. Zprotivil si dohled nad sebou a byl cele rozhodnutý za každou cenu a za cokoliv dosáhnout radosti, kterou sledoval. Když svým hříšným životem promarnil vše, co od otce dostal, nastal v zemi hlad a on pocítil strašnou nouzi. Teď teprve začal litovat svého hříšného shonu po výstředních radostech, protože oloupený potřeboval prostředky, které promarnil. (Byl přinucen sestoupit z výšin svého hříšného hýření k pasení vepřů).

Když došel ke smutnému konci, pomyslel na laskavost a dobrotu svého otce. Tehdy pocítil potřebu otce. Uvědomil si svůj stav opuštěnosti a nedostatku. Myslel na přednosti a hojnost v jaké žijí otcovi sluhové, zatímco on vlastní vinou opustil otcovský dům, hyne hladem. Pokořený neštěstím, rozhodl se vrátit k svému otci s kajícím vyznáním. Byl jako žebrák, zbavený slušného ba i nejnutnějšího oděvu. Nedostatek ho zbídačil a hlad vysílil.

^{3T 102} Syn byl ještě daleko od domu, když otec spatřil tuláka, a první jeho myšlenkou bylo, že to je jeho odbojný syn, který ho opustil a odešel cestou bezuzdné hříšnosti. Otcovské pocity se znova ozvaly. Přes zpustlý zjev, poznal otec v příchozím svého syna, svůj obraz. Nečekal, až syn přijde až k němu, ale vyšel mu sám vstříc. Nic mu nevyčítal, ale jat nejněžnějším soucitem a lítostí nad tím, že syn svým hříšným životem připravil si tolik utrpení, rozhodl se otec projevit mu svoji lásku a podat důkazy svého odpuštění.

I když jeho syn byl zbídačený a jeho výraz jasně naznačoval zpustlost minulého života, i když byl oblečený jako žebrák a bosé nohy mu pokrýval prach cesty, nejsoucitnější slitování proniklo srdce otcovo, když před ním syn pokorně padl. Otec netrval na své důstojnosti, nic od syna nevyžadoval. Nepřetřásal před svým synem minulost zla a hříchu, aby dal pocítit, jak nízko padl. Zdvihl ho a polaskal ho. Svého nevděčného syna přivinul na prsa a jeho skoro nahé tělo přioděl svým drahým rouchem. Tak vřele a soucitně ho přivinul ke svému srdci, že kdyby syn byl i pochyboval o dobrotě a lásce svého otce, více už pochybovat nemohl. I když cítil svoji hříšnost při rozhodování k návratu do otcovského domu, nyní ještě pronikavěji si uvědomoval nevděčnost svého jednání: po takovémto přijetí. Jeho srdce, před tím pokořené, bylo nyní zlomeno, protože zarmoutil otcovu lásku.

Kající, ustrašený syn, který se nanejvýš obával, že bude odmítnut, nebyl připravený na takové přijetí. Dobře věděl, že si to nezaslouží a proto svůj hřích, že opustil otce, doznal takto: „Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem hoden více slouti synem tvým“ L 15,21. Prosil jen o možnost služebného poměru. Otec však nařídil služebnictvu, aby synovi prokazovali zvláštní úctu, přikázal odít jej, jako by vždy býval jen poslušným synem.

Otec se velmi radoval z návratu svého syna. ^{3T 103} Starší syn na poli nevěděl, že se bratr vrátil. Když odevšad slyšel projevy radosti, vyptával se sluhů, oč vlastně: jde. Od nich se dozvěděl, že bratr, kterého pokládali za mrtvého, přišel domů a že otec pro něho dal zabít tučné tele, protože syn se mu vrátil jakoby z hrobu.

Tehdy se starší bratr rozhněval a nechtěl vidět ani přijmout svého bratra. Vřela v něm nenávist, když pomyslel, že by jeho nevěrný bratr, který opustil otce a na svého staršího bratra uvalil břemeno těžké zodpovědnosti za plnění každodenních povinností, o které se před tím dělil a že by měl být teď tak slavnostně přijat, když šel cestou hříšné zhýralosti, utráceje prostředky, které dostal od otce, až přišel na mizinu. A zatím on, starší bratr plnil doma věrně povinnosti. A teď tento marnotratník přichází domů a otec ho tak slavnostně a uctivě přijímá, že to přesahuje všechno, co se vždy staršímu dostalo.

Otec napomenul staršího syna, aby šel přivítat svého bratra radostně, protože tento se ztratil a zase se vrátil, byl mrtvý v hříchu a nepravosti a zase ožil; procitnul mravně a zošklivil si hříšný způsob života. Starší syn namítal: „A on odpověděv, řekl otci; aj, tolik let sloužím tobě, a nikdy jsem přikázání tvého nepřestoupil, avšak nikdy jsi mi nedal kozelce, abych s přáteli svými veselo pobyl. Ale když syn tvůj tento, který prožral statek tvůj s nevěstkami, přišel, zabils jemu to tele tučné“. L 15,29-32.

Otec ujistil svého syna, že přece on byl vždy při něm a vše patřilo i jemu, ale že je správné těšit se, protože „bratr tvůj tento byl umřel, a zase ožil; zahynul byl, a nalezen jest“ Skutečnost, že ztracený se našel, mrtvý ožil, překonala všechny ostatní úvahy otcovy.

Kristus tímto podobenstvím vystihuje způsob, jak náš nebeský Otec přijímá pobloudilé a kající. ^{3T 104} Hřích směřoval jen proti Otci, a přece On, plný soucitu a odpuštění, jde naproti marnotratnému synu a ukazuje mu svoji velkou radost, že ten, o kterém myslel, že všechny své synovské city umrtvil, poznal svůj velký hřích a svoji bezmyšlenkovitost, a vrátil se k svému otci, oceňuje jeho lásku a uznávaje jeho nároky. Ví, že syn, který šel cestou hříchu a nyní kajícně lituje, potřebuje jeho soucit a lásku. Tento syn trpěl; cítil svoji ubohost a přichází k otci, který jedině může jej změnit.

Návrat marnotratného syna byl zdrojem největší radosti. Odpor staršího bratra byl přirozený ale ne správný. A přece přečasto podobně se zachovává bratr k bratrovi. Těm, kteří pobloudili, dáváme nadměrně znát a pocítit v čem pobloudili a necháváme je zamýšlet se nad svými omyly. Ti, kteří pobloudili, potřebují slitování, potřebují pomoc, potřebují soucit. Trpí ve svých pocitech a často jsou malomyslní a znechucení. Nadevšecko potřebují velkodušné odpuštění.