^{6T 168} Při studiu na našich školách jsou mnozí mladí lidé odloučeni od příjemného i kázeňského vlivu rodinného kruhu. Právě ve věku, kdy potřebují bdělý dohled, unikají uzdě rodičovského vlivu a autoritě a jsou přesazeni do společnosti velkého počtu mladých lidí svého věku s různými charaktery a životními návyky. Některým z nich se v dětství dostalo příliš málo výchovy, jsou povrchní a lehkomyslní, jiní byli příliš kázněni a cítí, když už nejsou v rukou těch, kteří na ně přísně dohlíželi, že nyní mohou jednat tak, jak se jim zlíbí. Protiví se jim i pomyšlení na omezování. Toto spolčování může mládež ještě více ohrozit.

Naše školní domovy byly zřízeny proto, aby naši mladí lidé nebyli vystaveni zlým vlivům, ale, pokud je to jen trochu možné, byli obklopeni ovzduším podobným rodičovskému domovu, ovzduším, jež je chrání před nemravností a vede k Ježíši. Nebeská rodina představuje to, čím má být rodina na zemi a naše školní domovy, v nichž jsou pohromadě mladí lidé, kteří dychtí po přípravě pro Boží službu, by se měly co možná nejvíce přiblížit tomuto božskému vzoru.

Učitelé, kterým jsou takové domovy svěřeny, nesou vážnou zodpovědnost, protože musí jednat na místě otců a matek, mít zájem o žáky tak, jak se rodiče zajímají o své děti. Různé povahy mladistvých, s nimiž se musí vypořádat, jim působí starosti a jsou pro ně těžkým břemenem. Vyžaduje to veliký takt a mnoho trpělivosti, aby se správně vyvíjel myšlenkový život porušený sporným zacházením. ^{6T 169} Učitelé potřebují velkou dávku umění zacházet s lidmi, musí být věrni zásadám, přitom však moudří a jemní, musí spojovat lásku a křesťanský soucit s kázní. Měli by to být muži a ženy víry, moudrosti a modlitby. Nesmí projevovat strnulou, tvrdošíjnou důstojnost, ale musí se mezi mládež vmísit, ztotožnit se s jejími radostmi a strastmi, jakož i s jejich každodenními povinnostmi. Radostná poslušnost z lásky bude všeobecně ovocem takového úsilí.

Domácí povinnosti

Výchova, které se má v domácím životě dostat mladým mužům a ženám navštěvující naše vyšší školy, zasluhuje zvláštní pozornost. Pro utváření charakteru je velmi důležité, aby se žáci chopili práce, která se jim ukládá a překonali všechny sklony k zahálce. Musí se seznámit s povinnostmi denního života. Měli bychom je učit, aby své domácí povinnosti konali důkladně a přesně, pokud možno bez hluku a roztržitosti. Vše by se mělo vykonávat slušně a pořádně. Kuchyně a všechny ostatní části budovy by se měly udržovat, aby byly útulné a čisté. Knihy se mají odložit stranou, až na ně dojde a nemělo by se učit více, než je možno naučit se bez zanedbání domácích povinností. Studium nemá úplně zaujmout hlavu tak, že jsou při tom zanedbávány domácí povinnosti, na nichž spočívá blaho rodiny.

Plněním těchto povinností by se měly přemáhat bezstarostné, nedbalé a nepořádné návyky, neboť nebudou-li tyto zvyky překonány, proniknou každý úsek života a život vyzní bezvýznamně bez užitku pro misijní práci. Nebudou-li tyto zvyky vytrvale a rozhodně odstraňovány, přemohou žáka pro tento života, ^{6T 170} tak i navždy. Mládež by se měla vybízet, aby si navykla správně se oblékat, aby vypadala slušně a vkusně, měla by se napomínat, aby svůj oděv udržovala v čistotě a pořádku. Všechny její návyky mají být takové, aby jiným přinášely pomoc a radost.

Zvláštní ponaučení bylo dáno zástupům dítek izraelských, aby vše v jejich stanech a kolem nich bylo čisté a pořádné, aby anděl Hospodinův neviděl v jejich táboře nečistotu. Byl by Pán skutečně tak přísný a všímal si těchto věcí? Ovšem, neboť skutečnost říká, že pro jejich nečistotu by s nimi nemohl jít do boje proti jejich nepřátelům. Právě tak pozoruje Bůh všechno naše počínání. Bůh, který tak důsledně vyžadoval, aby dítky Izraele vyrůstaly v čistotě, nebude dnes schvalovat nečistotu v domovech.

Výchovu dětí a mladých lidí na tomto poli přenesl Bůh na rodiče a učitele a každé počínání jejich života může dát mládeži duchovní naučení. Když ji vychováváme k tělesné čistotě, měli bychom ji učit, že Bůh si přeje, aby byli čistí v srdci i na těle. Zametají-li světnici, mohou se učit, jak Bůh očisťuje srdce. Vždyť přece nezavřou okna a dveře a nezačnou světnici čistit, nýbrž dveře otevřou, široce otevřou okna a pilně a usilovně odstraňují všechen prach. Tak je třeba nechat k nebi otevřené dveře našich pohnutek a citů a zapudit prach sobectví a světáctví. Milost Boží musí vyčistit komůrky naší mysli. Ano, celá naše přirozenost musí být očištěna a oživena Duchem svatým. Nepořádek a ledabylost v našich každodenních povinnostech vedou k tomu, že zapomínáme na Boha a udržujeme pouhou formu pobožnosti ^{6T 171} ve vyznání víry, které ztratilo svou podstatu. Máme bdít a modlit se, jinak saháme po stínu a ztrácíme skutečnost.

Živá víra by měla ve vykonávání malých povinností pronikat jako zlaté nitky naši každodenní zkušenost. Pak také žáci dospějí k poznání pravých zásad, jež podle vůle Boží mají určovat každý čin jejich života. Denní práce bude podporovat křesťanský růst. Životní zásady víry, důvěry a lásky k Ježíši, budou pronikat i tou bezvýznamnou jednotlivostí našeho všedního dne. Budeme pohlížet na Ježíše a láska k němu bude neustálým podnětem, jenž propůjčuje životní sílu každé povinnosti, kterou vykonáváme. Pak budeme usilovat o spravedlnost a projevovat naději, „která nezahanbuje“. Cokoliv potom konáme, konáme ke slávě Boží.

Každému žáku v domově bych chtěla říct: Plň věrně své domácí povinnosti. Vykonávej spolehlivě nepatrné povinnosti, buď skutečně živým křesťanem v domově. Ať křesťanské zásady ovládají tvé srdce a chování. Dbej každé pobídky svých učitelů, ale nedopusť, aby ti pokaždé museli říkat, co máš dělat! Posuzuj sám! Sám pozoruj, je-li všechno ve tvém pokoji čisté a v pořádku, aby v něm nic neuráželo Boha, aby, když svatí andělé procházejí tvým pokojem byli přitahováni pořádkem a čistotou a rádi tam přebývali. Vykonáváte-li své povinnosti neodkladně a věrně, pak jste také misionáři. Pak vydáváte svědectví o Kristu. Pak dokazujete, že ani teorie, ani praxe náboženství Kristova vás neučiní nečistými, hrubými a neuctivými k vašim učitelům, abyste sotva dbali jejich rad a ponaučení. Ve skutek obrácené náboženství Písma svatého vás učiní přívětivými, ohleduplnými a věrnými. Nebudete zanedbávat malé věci, které musí být vykonány. ^{6T 172} Za své hlavní heslo si vezměte slova Kristova: „Kdo je věrný v mále, i ve mnoze věrný jest.”

Křesťanská družnost a zdvořilost

Boží lid všeobecně málo pěstuje křesťanskou družnost. Tato oblast výchovy by se v našich školách neměla zanedbávat a pouštět ze zřetele.

Žáci by měli být poučeni, že nejsou nezávislými jednotlivci, ale že každý je vláknem, které se má s jinými vlákny spojit v jednu tkaninu. Toto poučení není nikde víc na místě než ve školním domově. Zde mají žáci denně možnosti, které, když se dobře využijí, velmi přispějí k rozvoji jejich společenských charakterových rysů. Je na nich, aby tak využili svého času a svých příležitostí k rozvoji charakteru, který je učiní šťastnými a užitečnými lidmi. Kdo se uzavírá do sebe a není ochoten být jiným přátelským stykem k požehnání, ztrácí sám mnoho požehnání. Neustálým vzájemným stykem se zušlechťujeme a vzděláváme. Společenským stykem se uzavírají známosti a přátelství, jež vedou k srdečné svornosti a lásce, v čemž i nebesa nacházejí zalíbení.

Zejména ten, kdo okusil Kristovu lásku, by měl rozvíjet své společenské schopnosti, protože pomocí nich může získat lidi pro Spasitele. Kristus by neměl zůstat ukrytý v srdci jako vytoužený poklad, jimž se sami těšíme a lásku Kristovu bychom neměli projevovat jen těm, kteří odpovídají našim představám. Žáci mají být poučeni, že podobnost Kristu se projevuje přátelskou účastí a družností k těm, kteří ji nejvíce potřebují i tehdy, když neodpovídají jejich vkusu. Ježíš vždy a všude zjevoval ^{6T 173} láskyplnou účast s lidmi a šířil kolem sebe světlo radostné zbožnosti. Žáci by měli být poučeni, aby ho následovali. Měli by být poučeni v tom smyslu, aby svým kamarádům prokazovali křesťanskou účast, soucit a lásku a snažili se přivést je ke Kristu. Kristus by měl být v jejich srdcích pramenem, který teče do věčného života a občerstvuje všechny, kteří s ním přicházejí do styku.

Právě této ochotné a láskyplné služby pro jiné v čas potřeby si Bůh váží. Tak i v době svého studia mohou být žáci Božími živými misionáři. K tomu je ovšem třeba čas; ale takto využitý čas je stráven užitečně, protože žáci se tím učí, jak mají světu představit křesťanství.

Kristus se nikdy nepřestal chovat k jiným přívětivě. Byl-li pozván na slavnost k farizeům nebo celníkům, pozvání přijal. Při takových příležitostech bylo každé slovo, jež pronesl, vůní života k životu pro jeho posluchače, protože učinil oběd příležitostí pro mnohá vzácná poučení, jež byla přizpůsobena jejich potřebám. Kristus učil své učedníky, jak se mají chovat, když jsou ve společnosti nevěřících nebo věřících lidí. Svým příkladem je učil, že když navštíví veřejné shromáždění, jejich zábava nemusí být taková, jaká při takových příležitostech obvykle bývá.

Přebývá-li ve studujících Kristus, pak i u stolu budou z pokladnice jejich srdce vyvěrat čistá a povznášející slova; když tam Kristus nepřebývá, obveselují se lehkomyslnostmi, šprýmy, žerty, jež brání duchovnímu vzrůstu a jsou příčinou zármutku Božích andělů. Jazyk je prudký úd, ale neměl by takovým být. Měl by se obrátit, neboť dar řeči je velmi vzácná hřivna. ^{6T 174} Kristus je stále ochoten rozdávat ze svých darů a my bychom měli shromažďovat drahokamy, jež On rozděluje, aby vycházely také z našich úst, když mluvíme.

Temperament, osobní zvláštnosti, zvyky, z nichž se vyvíjí charakter - vše, co se doma děje, projevuje se ve všech vztazích života. Náklonnosti, jimž člověk hoví, se budou projevovat v jeho myšlenkách, slovech a skutcích. Kdyby každý žák, jež náleží ke školní rodině, potlačoval všechna nepřívětivá a nezdvořilá slova a kdyby mluvil se všemi s plnou úctou, kdyby myslel na to, že se připravuje, aby se stal členem nebeské rodiny, kdyby okruh svého vlivu chránil svatými strážemi, aby nebyl odveden od Krista, kdyby se snažil, aby v každém jednání svého života hlásal chválu Toho, který ho povolal z temnosti ke svému podivuhodnému světlu, pak by z každého školního domova vycházel obnovující vliv.

Pobožnosti

Pobožnosti se považují za jedny z nejdůležitějších znaků výchovy v našich školních domovech. Ačkoliv by to měly být chvíle největší úcty a vážnosti, přece by měly být také nejradostnější. Neměly by se protahovat tak, aby způsobily únavu, neboť dojem, který se jimi působí na mysl mládeže vede k tomu, že spojí náboženství se vším, co je bez života a nudné. Mnozí došli tak daleko, že svým vlivem působili na straně nepřítele. Kdyby byli vhodně poučeni, byli by k požehnání světu a církvi. Sobotní shromáždění, ranní a večerní pobožnosti doma a ve sboru, nejsou-li moudře připraveny a oživeny Duchem Božím, ^{6T 175} mohou být nejformálnějším, nejnepříjemnějším, nejnepůvabnějším a pro mládež nejobtížnějším ze všech školních shromáždění. Společenské schůzky a všechna jiná náboženská shromáždění by měly být plánovány a vedeny tak, aby byly nejen užitečné, ale i příjemné, aby působily přitažlivě. Když se společně modlíme, jsou srdce trvale a pevně poutána k Bohu. Vyznáváme-li Krista veřejně a statečně, představujeme-li svou bytostí jeho tichost, pokoru a lásku, jak budou jiní okouzleni krásou a svatostí.

Při všech těchto příležitostech by měl mít Kristus přednost jako „znamenitější nežli deset jiných”, neboť „všechen je přežádostivý”. (Pís.Šal. 5,10.16) Měl by být představen jako zdroj vší pravé moudrosti a všeho pokoje, jako Dárce všech dobrých, dokonalých darů, jako Původce každého požehnání, jako Ten, který je středem vší naší naděje na věčný život. Ať se v každém náboženském úkonu zjevuje ve své pravé kráse láska Boží a radost křesťanské zkušenosti. Představujte Spasitele jako Vykupitele z každého vlivu hříchu.

K dosažení tohoto cíle se musíme vyhýbat vší úzkoprsosti. K tomu potřebujeme upřímnou, opravdovou, ze srdce vycházející zbožnost. Vroucí, činná zbožnost učitelů je hlavní. Chceme-li ji mít, máme zde k volnému použití sílu. Milost čeká na nás, když si ji vysoce vážíme. Duch svatý chce, abychom o Něj prosili a žádali Ho tak mocně, že to odpovídá hodnotě kýženého cíle. Boží andělé pozorují naše dílo, pozorují nás, aby viděli, jak mohou každému sloužit, aby se v jeho obraze odrážel charakter Kristův a stával se podobným jeho božskému obrazu. Když správcové našich školních budov správně ocení všechny přednosti a příležitosti, budou pro Pána konat dílo, v němž i nebe najde zalíbení.