^{7T 72} Křesťanský lékař má být pro nemocné poslem milosti, přinášejícím lék pro hříchem nemocnou duši jakož i pro nemocné tělo. Používá-li jednoduché prostředky, které Bůh opatřil pro zotavení tělesně trpících, má také promluvit Kristovou mocí, aby uzdravil nemocné duše.

Jak je nutné aby lékař žil v úzkém spojení se Spasitelem. Nemocní a trpící které ošetřuje, potřebují pomoc, kterou jedině Kristus může dát. Potřebují modlitby prodchnuté Jeho Duchem. Trpící jednotlivec spoléhá na moudrost a milosrdenství lékaře, jehož dovednost a svědomitost může být jeho jedinou nadějí. Lékař by pak měl být věrným šafářem milosti Boží, strážcem duše i těla.

Lékař, který přijal moudrost shůry, který ví, že Kristus je jeho osobním Spasitelem, neboť sám byl přiveden k tomuto útočišti, ví, jak zacházet s chvějícími se, provinilými, hříchem obtíženými dušemi, které se obrací k Němu o radu. S jistotou jim může odpovědět na otázku: "Co mám činit, abych byl spasen ?" Může jim mluvit o lásce Vykupitele. Ze zkušenosti může mluvit o moci pokání a víry. Když stojí u lůžka trpícího a snaží se mu přinést slova pomoci a potěšení, Pán pracuje s ním a skrze něho. Když je mysl trpícího upřena na Toho mocného Lékaře, Kristův pokoj naplňuje srdce. Uzdravení duše, které se nyní dostaví, je použito jako Boží pomocná ruka, aby obnovila tělesné zdraví.

Lékař má převzácnou příležitost probouzet v srdcích těch ^{7T 73} s nimiž přichází do styku, smysl pro potřebu Krista. Z pokladů srdce má přinést nové i staré věci a promluvit slova potěšení a poučení po nichž oni touží. Ustavičně má rozsévat símě pravdy, aniž by předkládal sporné věroučné body, a má mluvit o lásce Spasitele, odpouštějícího hříchy. Z Božího Slova by neměl jen poučovat řádek za řádkem, příkaz na příkazem, nýbrž promísit tyto nauky i slzami a umocnit svými modlitbami, aby duše byly zachráněny od smrti.

Ve své opravdové, napjaté úzkostlivosti zbavit tělo nebezpečí, lékaři jsou v nebezpečí, že zapomenou na nebezpečenství duše. Lékaři bděte; neboť před soudnou stolicí Kristovou se musíte setkat s těmi, u jejichž smrtelného lůžka nyní stojíte.

Vznešenost lékařovy práce, jeho ustavičný styk s nemocnými a umírajícími, si vyžaduje, pokud je to jen možné, aby byl zbaven běžných povinností, které mohou jiní vykonat. Neměly by ho zatěžovat žádné jiné starosti, aby měl čas dobře se obeznámit s duchovními potřebami svých pacientů. Jeho mysl by měla být vždy pod vlivem Svatého Ducha, aby byl sto promluvit případná slova, která probudí víru a naději.

U lůžka umírajícího nemá se mluvit o dogmatických nebo sporných věcech. Trpícímu nutno ukázat na Toho, který je ochoten zachránit všechny, kteří k Němu přicházejí u víře. Se vší vážností a něhou snažte se pomoci duši, která se potácí mezí životem a smrtí.

Své pacienty by lékař nikdy neměl vést k tomu, aby svoji pozornost obraceli na něho. Má je poučit, aby ruku víry vztáhli ke Spasiteli. ^{7T 74} Pak mysl bude osvícena světlem vyzařujícím ze Slunce spravedlnosti. Co se lékaři pokouší konat, Kristus konal skutečně a v pravdě. Oni se snaží o záchranu života; On sám je životem.

Úsilí lékaře vést své pacienty ke zdravé činnosti, musí být osvobozeno ode vší lidské ctižádosti. Mysl se nemá upínat na člověka, ale má se povznést k duchovním věcem a uchopit věčné.

Lékař by neměl být předmětem nelaskavé kritiky. Toto klade na něj zbytečné břímě. Jeho starosti jsou těžké a on potřebuje soucit svých spolupracovníků. Měl by být podpírán modlitbou. Vědomí, že jeho úsilí je oceněno, mu dodá naděje a odvahy. Rozumný křesťanský lékař si stále víc a víc uvědomuje jak příčinně souvisí hřích s nemocí. Vždy jasněji usiluje vidět vztah mezi příčinou a následkem. Vidí, že ti, kteří se připravují za ošetřovatele, by se měli důkladně vzdělat v zásadách zdravotní reformy; aby byli poučeni o významu přísné střídmosti ve všech věcech, neboť nedbalost k zákonům zdraví nelze omluvit u těch, kteří jsou odděleni k tomu, aby poučovali jiné jak žít.

Když lékař vidí, že některý pacient trpí nemocí způsobenou nesprávným jídlem a pitím a přece mu nic o tom nepoví, a nepoví mu také o potřebě reformy, škodí svému bližnímu. Opilci, nestřídmí a ti, kteří se oddávají různým žádostivostem - všichni svědčí lékaři jasně a srozumitelně, že utrpení je následkem hříchu. Obdrželi jsme veliké světlo o zdravotní reformě. Proč tedy rozhodněji neusilujeme ^{7T 75} o potírání příčin, které vedou ke hříchu? Vidí-li naši lékaři ustavičný zápas s utrpením, usilují-li ustavičně o pomoc trpícím, jak mohou být klidní? Mohou se zdržet, aniž by varovně pozvedli svůj hlas? Jsou dobrotiví a milosrdní, jestliže nepoučují o přísné střídmosti jako léku proti nemoci?

Lékaři, studujte napomenutí, které Pavel napsal Římanům. "Protož prosím vás bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydávali těla svá v oběť živou, svatou, Bohu libou, rozumnou službu svou. A nepřipodobňujte se světu tomuto, ale proměňtež se obnovením mysli své, tak abyste zkusili, jaká by byla vůle Boží dobrá, libá a dokonalá." Ř 12, 1.2.

°°°°

Duchovní práce v našich sanatoriích nemá být pod správou lékařů. Toto dílo si vyžaduje důmysl a takt a hlubokou známost Písma. Kazatelé s těmito schopnostmi by měli spolupracovat s našimi sanatorii. Měli by poukázat na význam střídmosti z křesťanského hlediska upozorněním, že tělo je chrámem Svatého Ducha, připomenout lidem zodpovědnost, která na nich spočívá jako na Božím vykoupeném vlastnictví, aby jejich mysl a tělo bylo svatým chrámem, vhodným pro příbytek Svatého Ducha. Bude-li otázka střídmosti předložena jako část evangelia, mnozí budou vidět svoji potřebu reformy. Uvidí škodlivost omamných nápojů a poznají že naprostá střídmost je jediným základem, na němž Boží lid může bezpečně stát. Dáme-li lidem toto poučení, budou se zajímat i o další úsek zvěsti Písma.