(Tato výzva byla napsána v Healdsburgu, v Kalifornii, 30. května 1882 a měla být přečtena na stanovém shromáždění. Představuje varování a poučení, které pisatelka, nejsouc osobně přítomná, cítila za potřebné napsat církvi. Nyní ji zde otiskujeme užitku těch, kteří se nezúčastnili tohoto shromáždění, jako i všem, kteří chtějí mít toto poselství trvale zaznamenáno.)

Jsem zarmoucena, přemýšlím-li o našem postavení jako lidu. Pán nám nezavřel nebe, nýbrž naše ustavičná neposlušnost nás odloučila od Boha. Pýcha, žádostivost a milování světa žily v našem srdci bez bázně, že budeme zavrženi a odsouzeni. Vážné a troufalé hříchy byly mezi námi, a přece se má všeobecně za to, že církev vzkvétá, žije v pokoji a duchovním blahu.

Církev se odvrátila od následování Krista, svého Vůdce a neochvějně se vrací do Egypta. Jen málokdo si uvědomuje vlastní nedostatek duchovní moci a děsí se toho. Pochybnosti, ba i nevěra ve svědectví Ducha Božího všude nakvašují naše sbory. Bylo to satanovo přání. Kazatelé, kteří zvěstují sebe místo Krista si to také přejí. Svědectví se nečtou a nejsou oceněna. Bůh k vám mluvil. Světlo zářilo z Jeho Slova i ze Svědectví a obojí bylo zlehčeno a zanedbáno. Výsledek je zřejmý v nedostatku čistoty, odevzdanosti a hluboké víry mezi námi.

Každý nechť se ptá ve svém srdci: "Jak jsme se dostali do tohoto stavu duchovní slabosti a nesouladu? Nepřivolali jsme sami na sebe Boží hněv, protože naše činy neodpovídají naší víře? Nehledali jsme raději přátelství ^{5T 218} a pochvalu světa než přítomnost Krista a důkladné poznání jeho vůle?" Přezkoumejte svá srdce, posuďte své vlastní jednání. Zvažte, jaké přátelství volíte. Spolčujete se s moudrými, anebo se ochotně přátelíte se světskými společníky, lidmi, kteří se nebojí Boha a neposlouchají evangelium?

Máte ze své rekreace mravní a duchovní sílu? Povede vás k čistšímu smýšlení a činům? Nečistota je dnes velmi rozšířena i mezi vyznávajícími následovníky Krista. Vášeň není ukázněna; nízké žádosti sílí, zatímco mravní síly stále slábnou. Mnozí se dychtivě zúčastňují světských znemravňujících zábav, které Boží Slovo zakazuje. Tím se odlučují od Boha a sami se řadí mezi milovníky světských rozkoší. Hříchy, které zničily předpotopní obyvatele a jejich města, existují dnes nejen mezi bezvěrci, nejen mezi všeobecnými vyznavači křesťanství, nýbrž i mezi takovými, kteří vyznávají, že očekávají příchod Syna člověka. Kdyby vám Bůh představil tyto hříchy jak je vidí On, zastyděli by jste se a zděsili se jich.

Co způsobilo tento strašný stav? Mnozí přijali teorii pravdy a nebyli skutečně obráceni. Vím o čem mluvím. Několik málo věřících pociťuje pravý zármutek nad hříchem. Jsou hluboce a důkladně přesvědčeni o zkaženosti, neobrácené přirozenosti. Kamenné srdce nebylo zaměněno na srdce masité. Málokdo je ochoten padnout na Skálu a rozbít se.

Nezáleží kde jste nebo jaký byl váš život, můžete být zachráněni pouze způsobem, který stanovil Bůh. Musíte činit pokání, musíte bezmocně padnout na Skálu, Ježíše Krista. Musíte si uvědomit, že potřebujete Lékaře a ten jediný lék na hřích - krev Ježíše Krista. Tento lék lze získat pouze pokáním před Bohem a vírou v našeho Pána, Ježíše Krista. ^{5T 219} Toto dílo čeká ještě na mnohé, kteří vyznávají, že jsou křesťané ba dokonce, že jsou Kristovi služebníci. Jako kdysi farizeové, mnozí z vás si neuvědomují potřebu Spasitele. Jste soběstační, sebevědomí. Kristus řekl: "Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšné ku pokání." Kristova krev pomůže jedině těm, kteří si uvědomují, že potřebují její očistnou moc.

Jaká nedostižná láska a soucit je v tom, že ačkoli jsme neměli žádný nárok na Boží milost, Kristus ochotně vzal na sebe úkol našeho vykoupení! Avšak náš veliký Lékař požaduje od každé duše neochvějnou odevzdanost. Nikdy nemůžeme rozhodovat sami za sebe. Kristus musí naprosto ovládnout naši vůli i jednání.

Mnozí si neuvědomují svůj stav a své nebezpečí. V povaze a způsobu Kristovy práce mnohé odporuje všem světským zásadám i pýše lidského srdce. Ježíš od nás požaduje, abychom se Mu cele svěřili a důvěřovali Jeho lásce a moudrosti.

Můžeme si jako Nikodém namlouvat, že naše mravní povaha je bezúhonná a že se nemusíme kořit před Bohem jako obyčejní hříšníci. My se však musíme spokojit s tou "cestou do života", po níž jdou k Němu i největší z hříšníků. Musíme se vzdát vlastní spravedlnosti a prosit, aby nám byla připočtena Kristova spravedlnost. Svou sílu musíme přijímat jedině od Krista. Vlastní já musí zemřít. Musíme uznat, že vše co máme, pochází z přenesmírného bohatství Boží milosti. Řečí našeho srdce nechť je: "Ne nám Hospodine, ne nám, nýbrž jménu svému vzdej čest pro své milosrdenství a pro pravdu svou."

Pravá víra má za následek lásku a po lásce následuje poslušnost. Všechny síly a touhy obráceného člověka přicházejí pod kontrolu Krista. Jeho Duch je obnovnou mocí, proměňující k božskému obrazu všechny, kteří Ho chtěli přijmout. Se zármutkem musím říci, že tuto zkušenost chápe však jen málokdo ^{5T 220} z vyznavačů pravdy. Mnozí jdou svou vlastní cestou a povolují svým hříšným touhám, vyznávajíce přitom, že jsou Kristovými učedníky. Nikdy nepodřídili svá srdce Bohu. Zanedbali si opatřit olej milosti do svých nádob a lamp, tak jako bláznivé panny. Moji bratři, říkám vám, že veliké množství vyznavačů pravdy ba i jejich zvěstovatelů, jsou zotročeni hříchem. Nízké vášně poskvrňují mysl a porušují duši. Někteří žijí v nejodpornější nepravosti, vypůjčili si jen nebeské roucho, aby mohli účinněji sloužit satanu.

"Každý, kdo se narodil z Boha, nečiní hřích." Uvědomuje si, že je vykoupen Kristovou krví a vázán nejslavnějšími sliby oslavovat Boha svým tělem i duchem, což je obojí Boží. Přemohl lásku k hříchu i k vlastnímu já. Denně se táže: "Čím se odplatím Hospodinu za všecka dobrodiní jeho mně prokázaná?" "Pane, co chceš, abych činil?" Pravý křesťan nikdy nebude naříkat, že mu Kristovo jho zraňuje šíji. Službu Ježíši pokládá za opravdovou svobodu. Boží Zákon je pro něj rozkoší. Místo, aby se snažil snížit Boží přikázání a chtěl je přizpůsobit svým nedostatkům, neustále se snaží dosáhnout úroveň dokonalosti.

Takovou zkušenost musíme získat, chceme-li být připraveni na den Hospodinův. Nyní, když ještě trvá doba milosti a je ještě slyšet hlas milosti, je čas, abychom odvrhli své hříchy. Zatímco mravní temnota přikrývá zemi jako pohřební příkrov, světlo Božích praporečníků musí zářit jasněji a ukázat rozdíl mezi nebeským světlem a satanskou temnotou.

Bůh se cele postaral, abychom dokonale stáli v Jeho milosti, nemajíc v ničem nedostatku, očekávajíc zjevení našeho Pána. Jste připraveni? Jste přioděni svatebním rouchem? Toto roucho nikdy nepřikryje podvod, nečistotu, zkaženost ^{5T 221} a pokrytectví. Boží oko vás pozoruje. Ono postihuje myšlení i záměry srdce. My můžeme skrýt své hříchy před lidským zrakem, nic však nemůžeme skrýt před svým Tvůrcem.

Bůh neušetřil vlastního Syna, nýbrž Ho vydal na smrt pro naše přestoupení a vzkřísil Ho pro naše ospravedlnění. Skrze Krista smíme přinášet své prosby k trůnu milosti. Skrze Něho můžeme přijmout všechna duchovní požehnání tak nehodní, jací jsme. Přicházíme k Němu, abychom měli život?

Jak poznáme z vlastní zkušenosti Boží dobrotu a Jeho lásku? Žalmista nám neříká: "Slyšte a poznejte, čtěte a poznejte, nebo věřte a poznejte, nýbrž: "Okuste a vizte, jak dobrý je Hospodin." Místo spoléhání na slova jiných, zkuste sami.

Zkušenost je znalost odvozená z pokusu. Náboženství zkušeností je to, co nyní nejvíce potřebujeme. "Okuste a vizte, jak dobrý je Hospodin." Někteří - ba přemnozí - znají náboženskou pravdu jen teoreticky, nikdy však nepocítili obnovnou moc božské milosti ve svém srdci. Tito lidé jsou vždy pomalí k tomu, aby dbali na varovná, káravá a poučná svědectví Ducha Svatého. Věří v Boží hněv, nevynakládají však žádné úsilí, aby mu unikli. Věří v nebesa, nepřinášejí však žádnou oběť, aby je dosáhli. Věří v hodnotu duše, i to, že čas vykoupení provždy končí. Přece však zanedbávají nejvzácnější příležitosti smířit se s Bohem.

Mohou číst Bibli, avšak její varování je neprobouzí a její zaslíbení je nevábí. Schvalují dobré, a přece jdou cestou, po níž jím Bůh zakázal jít. Znají útočiště, nevcházejí však do něj. Znají lék proti hříchu, ale neužívají ho. Vědí co je správné, nemají v tom ale žádnou zálibu. Všechno jejich poznání ^{5T 222} jen zvýší jejich odsouzení. Nikdy neokusili a ze zkušenosti nepoznali, že Pán je dobrý.

Stát se Kristovým učedníkem znamená zapřít se a následovat Ježíše v dobách dobrých i zlých. Málokdo to dnes koná. Mnozí falešně prorokují a lidé to mají rádi; co však s tím nakonec bude? Jaké bude rozhodnutí, když jejich dílo se všemi důsledky bude zvažovat Bůh?

Život křesťana je boj. Apoštol Pavel praví o tom, jak zápasí s knížatstvy a mocnostmi, bojujíc ten dobrý boj víry. Dále říká: "Ještě jste se až do krve nezprotivili, proti hříchu bojujíce." Ó, nikoli. Hřích se dnes pěstuje a omlouvá. Ostrý meč Ducha, Boží Slovo, neproniká do duše. Změnilo se náboženství? Ochablo satanovo nepřátelství vůči Bohu? Náboženský život měl kdysi plno překážek a vyžadoval sebezapření. Dnes je to všechno velice snadné. Proč je tomu tak? Vyznávající Boží lid udělal kompromis s mocnostmi temnosti.

Musí nastat oživení přímého svědectví. Cesta k nebi není dnes o nic snazší než v době našeho Spasitele. Všechny své hříchy musíme odstranit. Každá oblíbená choutka, která překáží našemu náboženskému životu musí být přemožena. Pravé oko nebo pravá ruka musí být obětována, zavádí-li nás k potupě. Jsme ochotni vzdát se i vlastní moudrosti a přijmout nebeské království jako malé dítě? Jsme ochotní rozloučit se samospravedlností? Jsme ochotní vzdát se svých oblíbených světských společníků? Jsme ochotní obětovat souhlas lidí? Věčný život má nekonečnou cenu. Vynaložíme úsilí a přineseme oběť přiměřenou hodnotě cíle, který máme dosáhnout?

Každé společenství které tvoříme, třeba že je jakkoli krátké, zanechává na nás určitý vliv. Do jaké míry se oddáme tomuto vlivu, rozhodne stupeň důvěrnosti, stálost vzájemných rozhovorů a naše láska a úcta k tomu, s nímž se stýkáme. Podobně i známost s Kristem ^{5T 223} a společenství s Ním nám pomáhá být podobnými Jemu, Tomu bezvadnému Vzoru.

Obecenství s Kristem - jak nevýslovná hodnota! Z takového obecenství se smíme přednostně těšit, chceme-li Ho vyhledávat, chceme-li pro to přinést nějakou oběť. Když první učedníci slyšeli Kristova slova, uvědomili si, že Ho potřebují. Hledali, nalezli a následovali. Byli s Ním v domě, u stolu, v komůrce i na poli. S Ním byli jako žáci s učitelem a denně přijímali z Jeho rtů naučení svaté pravdy. Vzhlíželi k Němu jako služebníci na svého Pána, aby poznali svou povinnost. Sloužili Mu ochotně a radostně. Následovali Ho jako vojáci jdou za svým velitelem, bojujíce dobrý boj víry. "I ti, kteříž jsou s ním, povolaní, a vyvolení, a věrní." Zj 17,14

"Kdo praví, že v něm zůstává, ten má, jakž on chodil, tak choditi." 1J 2,6 "Jestliže pak kdo Ducha Kristova nemá, ten není jeho." Ř 8,9 Toto přizpůsobení se Ježíši svět nepřehlédne. Ono je předmětem pozornosti a poznámek. Křesťan si nemusí uvědomovat tuto velkou změnu, neboť čím víc se povahou podobá Kristu, tím skromněji bude hodnotit sebe, zato však nezůstane bez povšimnutí ve svém okolí. Ti, kdo měli tu nejhlubší zkušenost v Božích věcech, jsou daleko od pýchy a sebevyvyšování. Co nejskromněji smýšlejí o sobě a mají nejvznešenější představy o slávě a vznešenosti Krista. Uvědomují si, že i nejmenší místo v Jeho službě je pro ně příliš čestné.

Mojžíš nevěděl, že jeho tvář zářila jasem, mučivým a hrozným pro ty, kteří neměli takové obecenství s Bohem jako on. Pavel velice skromně smýšlel o svém pokroku v křesťanském životě. Říká: "Ne že bych již dosáhl, aneb již dokonalým byl." Fil. 3,12 O sobě mluví jako o "prvním z hříšníků". A přece Pán vysoce poctil Pavla. U vytržení ducha ^{5T 224} dostal se do třetího nebe a tam mu byla zjevena Boží sláva, kterou nemohl vylíčit.

O Janu Křtiteli se vyjádřil náš Spasitel jako o největším z proroků. A přece jaký protiklad mezi mluvou tohoto Božího muže a mezi těmi, kteří vyznávají, že jsou služebníky kříže. Na otázku zda sám je Kristus, řekl Jan o sobě, že není ani hoden rozvázat řemínky na obuvi svého Mistra. Když mu jeho učedníci zarmouceně říkali, že pozornost lidu se obrací na nového učitele, Jan jim připomněl, že chtěl být jen předchůdcem toho Zaslíbeného. Kristu jako Ženichu patří první místo v lásce Jeho lidu. "Přítel pak ženicha, kterýž stojí a slyší ho, radostí raduje se pro hlas ženicha. Protož ta radost má naplněna jest. On musí růsti, já pak menšiti se. Kdož s hůry přišel, nade všecky jest." J 3,29-31 "Kdož přijímá svědectví jeho, zpečetil to, že Bůh pravdomluvný jest." J 3,33

Dílo dnes potřebuje takové pracovníky. Tak svaté dílo se obejde bez soběstačnosti, závisti, žárlivosti, kritizování a odhalování chyb. Tyto vlastnosti by se neměly trpět v kazatelské službě, i když snad tito lidé zdánlivě vykonali něco dobrého. Bůh nemá nedostatek lidí nebo prostředků. On pozývá pracovníky věrné a věřící, čisté a svaté, ty, kteří si uvědomili svou potřebu smírčí Kristovy krve a posvěcující milosti Jeho Ducha.

Moji bratři, Bůh je zarmoucen nad vaší závistí, žárlivostí, vaší zatrpklostí a neshodou. Ve všem tom následujete satana a ne Krista. Vidíme-li muže pevné v zásadách, nebojácné v povinnosti, horlivé v díle Božím a při tom pokorné, tiché, zdvořilé a trpělivé ve všem, pohotové odpustit, laskavé k duším, ^{5T 225} za které Kristus zemřel, nemusíme se ptát: jsou to křesťané? Oni neomylně svědčí, že bývali s Ježíšem a učili se u Něho. Projevují-li se u lidí opačné rysy, jsou-li pyšní, marniví, lehkomyslní, světsky smýšlející, lakomí, nelaskaví a všeteční, pak nám nikdo nemusí říkat, s kým mají společenství, kdo je jejich nejlepším přítelem. Nemusí věřit v kouzla, přesto však mají obecenství se zlým duchem.

Těmto lidem chci říci: "Nechlubte se a neklamte proti pravdě. Není ta moudrost s hůry sestupující, ale jest zemská, hovadná, ďábelská. Nebo kdež jest závist a rozdráždění, tu i roztržka i všeliké dílo zlé. Ale moudrost, kteráž jest s hůry, nejprve zajisté jest čistotná, potom pokojná, mírná, povolná, plná milosrdenství a ovoce dobrého, bez rozsuzování a bez pokrytectví. Ovoce pak spravedlnosti v pokoji rozsívá se těm, kteříž pokoj působí." Jk 3,14-18

Když se farizejové přišli k Janovi křtít, tento nebojácný kazatel spravedlnosti jim řekl: "Pokolení ještěrčí, i kdo vám ukázal, kterak byste utéci měli budoucího hněvu? Protož neste ovoce hodné pokání." Mt 3,7.8 Tyto lidi pobízely k Janovi hanebné pohnutky. Byli to lidé nesprávných zásad a zkažených zvyků. A přece neměli žádné představy o svém pravém stavu. Plni pýchy a ctižádosti neváhali použít jakékoli prostředky, aby se vyvýšili a posílili svůj vliv u lidu. Přišli, aby je Jan pokřtil, aby mohli lépe provádět své záměry.

Jan četl jejich pohnutky a vyčítavě se jich zeptal: "Kdo vám ukázal, kterak byste utéci měli budoucímu hněvu?" Kdyby slyšeli Boží Slovo, mluvící k jejich srdcím, byli by to dosvědčili ovocem pokání. Takové ovoce však nebylo vidět. Oni slyšeli varování pouze jako lidský hlas. ^{5T 226} Okouzlila je moc a otevřenost Janových proslovů, avšak Duch Boží nepřesvědčil jejich srdce a jako jistý výsledek nepřinesli ovoce k věčnému životu. Nepodali žádný důkaz o změně srdce. Jan chtěl, aby pochopili, že bez proměňující moci Ducha Svatého jim nepomůže žádná vnější ceremonie.

Výčitka tohoto proroka se vztahuje i na mnohé v naší době. Nemohou odolat jasným a přesvědčivým důvodům pravdy, přijímají ji však spíš jako výsledek lidského uvažování, než jako dar Božího zjevení. Nemají pravou představu o svém hříšném stavu, neprojevují žádnou skutečnou zdrcenost srdce, nýbrž jako farizejové cítí, že je to z jejich strany veliká blahosklonnost, přijmou-li pravdu.

Nikdo není dále od nebeského království než samospravedliví formalisté, naplnění pýchou nad svými vlastními výsledky, zatímco jsou cele zbaveni Ducha Kristova, zatímco je ovládá závist, žárlivost, touha po chvále a popularitě. Patří do téže třídy, kterou Jan označil jako pokolení ještěrčí, děti toho bezbožníka. Takoví lidé jsou mezi námi nepozorováni a bez podezření. Slouží satanovu dílu účinněji než nejhorší vyvrhel, neboť tento nezakrývá svůj pravý charakter a zjevuje čím je.

Bůh žádá ovoce hodné pokání. Bez takového ovoce naše vyznání víry nemá cenu. Pán může vzbudit pravé věřící mezi těmi, kteří nikdy neslyšeli Jeho jméno. "Nemyslete, že můžete říkat sami u sebe: Otce máme Abrahama. Neboť pravím vám, že může Bůh z kamení tohoto vzbudit syny Abrahamovi." Mt 3,9

Bůh není závislý na lidech neobrácených v srdci a životě. Nikdy neupřednostní žádného člověka, který páchá nepravost. "A již jest i sekera k kořenu stromů přiložena. Každý tedy strom, kterýž nenese ovoce dobrého, vyťat a na oheň uvržen bývá." Mt 3,10 ^{5T 227}

Ti, kteří chválí a lichotí kazateli a přitom zanedbávají dílo spravedlnosti, dávají neomylný důkaz, že jsou obráceni ke kazateli a ne k Bohu. Ptáme se: "Kdo vám ukázal, kterak byste utéci mohli budoucího hněvu?" Byl to hlas Ducha svatého anebo pouze hlas člověka, od něhož jste slyšeli Boží poselství? Ovoce bude svědčit o povaze stromu.

Žádné vnější formy nás nemohou očistit; žádné nařízení vydávané i nejsvětějšími lidmi nemohou nahradit křest Ducha svatého. Na srdci musí vykonat své dílo Boží Duch. Všichni, kteří neokusili Jeho obnovnou moc jsou plevou mezi obilím. Náš Pán má věječku ve své ruce a důkladně pročistí své humno. Přicházející den udělá rozdíl "mezi tím, kdo slouží Bohu, a tím, kdo mu neslouží." Mal 3,18

Duch Kristův bude zjevný ve všech, kdo se narodili z Boha. Hádky a napětí nemohou vznikat mezi těmi, které ovládá Jeho Duch.“Očisťte se vy, kteříž nosíte nádobí Hospodinovo.“ Iz 52,11 Církev zřídkakdy dosáhne vyššího postavení, než mají její kazatelé. Potřebujeme obrácené kazatele a obrácený lid. Pastýři, kteří dohlížejí na duše jako ti, kteří musí za ně vydat počet, povedou stádo po stezkách pokoje a svatosti. Jejich úspěch v tomto díle bude úměrný vlastnímu růstu v milosti a poznání pravdy. Jsou-li učitelé posvěceni duší, tělem i duchem, pak mohou vštěpovat lidu význam takového posvěcení.

Mluvit o náboženských věcech náhodně, modlit se za duchovní požehnání bez skutečného hladu duše a živé víry, málo pomůže. Udivený zástup, který se tísnil kolem Ježíše, si neuvědomoval životní sílu tohoto doteku. Když však ubohá, trpící žena, ve své veliké nouzi vztáhla svou ruku a dotkla se okraje Ježíšova roucha, pocítila ozdravnou moc. Byl to dotek víry. Kristus postřehl tento dotek a rozhodl se poučit všechny ^{5T 228} své následovníky příštích dob. Věděl, že z Něho vyšla síla, obrátil se k zástupu a řekl: "Kdo se dotekl mého roucha?" Jeho učedníci udivení touto otázkou, řekli: "Vidíš, že tě zástup tiskne, a pravíš: Kdo se mne dotekl?" Mk 5,31

Ježíš upřel svůj pohled na tu, která to udělala. Byla ustrašená a přece velice šťastná. Překročila snad svou povinnost? U vědomí, co se s ní stalo, přišla celá rozechvělá, padla k Jeho nohám a řekla Mu celou pravdu. Kristus ji to nevyčítal. Ušlechtile ji řekl: "Jdi v pokoji, a buď zproštěna od trápení svého."

Tu byl naznačen rozdíl mezi náhodným dotekem a dotekem víry. Modlitba a kázání bez živé víry v Boha jsou marné. Jedině dotek víry nám otvírá Boží pokladnu moci a moudrosti. A tak, prostřednictvím hliněných nádob, Bůh dělá divy své milosti.

Tato živá víra je snad naší největší potřebou. Musíme vědět, že Ježíš v nás skutečně žije, že Jeho Duch očisťuje a zušlechťuje naše srdce. Jaké dílo mohou uskutečnit Kristovi kazatelé, mají-li pravou víru! Jaké ovoce by se objevilo k Boží slávě!

Co vám milí bratři mám říci, abyste se probudili ze své tělesné bezpečnosti? Vaše nebezpečí mi byla ukázána. V církvi jsou věřící a nevěřící. Kristus představuje obojí ve svém podobenství o vinném kmenu a ratolestech. Napomíná své následovníky: "Zůstaňte ve mně, a já v vás. Jakož ratolest nemůže nésti ovoce sama od sebe, nezůstala-li by při kmenu, takž ani vy, leč zůstanete ve mně. Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně, a já v něm, ten nese ovoce mnohé, nebo beze mne nic nemůžete učiniti." J 15,4.5

Je velký rozdíl mezi předstíraným a skutečným spojením s Kristem ve víře. Vyznání pravdy přivádí lidi do církve, ale to nedokazuje, že mají potřebné spojení ^{5T 229} s živým kmenem. Máme pravidlo, dle něhož je možno rozeznat pravé učedníky od takových, kteří sice tvrdí, že jsou následovníky Kristovými, ale nevěří v Něho. Ti první nesou ovoce, ti druzí nikoliv. Ti první jsou často podrobeni vinařskému noži Božímu, aby přinášeli více ovoce. Ti druzí jsou jako uschlé ratolesti odděleni od živého vinného kmene.

Obávám se velmi, abychom si uchránili živé svědectví a uchovali církev od nevěřících. Můžeme si představit užší, důvěrnější poměr ke Kristu, než je vyjádřen slovy: "Já jsem vinný kmen a vy ratolesti"? Vlákna révy jsou téměř jedno z vlákny vinného kmene. Přetékání života, síly a plodnosti z kmene do ratolestí se děje bez překážky a neustále. Kořen posílá své živiny do větve. Tak je také vztah věřícího ke Kristu. Zůstává v Kristu a dostává svou potravu od Něho.

Jen uplatňováním osobní víry můžeme založit tento duchovní vztah. Tuto víru musíme stavět nadevšecko, docela se na ní spolehnout a skrze ni být posvěceni. Naše vůle se musí úplně podrobit božské vůli. Naše city, touhy, sklony i naše uctívání má zcela směřovat k podpoře Kristova království a ke cti jeho věci, protože se nám neustále dostává jeho milosti a Kristus za ni očekává náš vděk.

Když toto důvěrné spojení a společenství je vytvořeno, jsou naše hříchy vloženy na Krista a jeho spravedlnost je nám připočtena. „On byl za nás učiněn hříchem, abychom my byli učiněni spravedlností Boží v něm.“ 2K 5,21. Skrze Něho máme přístup k Bohu a budeme přijati v Milovaném. Kdo slovem nebo skutkem křivdí věřícímu, zraňuje tím Ježíše. Podá-li někdo učedníku číši studené vody, protože on je dítkem Božím, Kristus na to pohlíží jako na darované Jemu. ^{5T 230}

Když se Kristus chystal rozloučit se svými učedníky, dal jim onen krásný obraz svého vztahu k věřícím. Ukázal jim úzké spojení se sebou, díky kterému mohli dále vést svůj duchovní život, až jim Jeho viditelná přítomnost bude odňata. Aby jim tu představu učinil opravdu působivou, vybral vinný kmen jako nejvhodnější a nejpůsobivější obraz.

Židé se vždy dívali na vinnou révu jako na nejušlechtilejší rostlinu a jako příklad vší síly, všeho výtečného a plodivého. „Vinný kmen“, chtěl jim náš Pán, jak se zdá říci, "kterého si tak vysoce ceníte, jest obraz. Ve skutečnosti jsem to já; já jsem ten pravý vinný kmen. Tak, jak si lidé váží této rostliny, tak vy, jako hříšníci, byste si měli vážit Mně, nade všecky věci na zemi. Ratolest oddělená od vinného kmene nemůže žít, rovněž tak vy nemůžete žít, nezůstanete-li u mne."

Všichni Kristovi následovníci mají tak hluboký zájem o toto naučení, jaký měli učedníci, kteří naslouchali Jeho slovům. Odpadnutím se člověk odcizil Bohu. Odloučení je veliké a strašné. Kristus však učinil opatření, aby nás připoutal k sobě. Moc zla je tak vetkána do lidské přirozenosti, že žádný člověk nemůže zvítězit, není-li spojen s Kristem. Tímto spojením získáváme mravní a duchovní sílu. Máme-li Ducha Kristova, budeme přinášet ovoce spravedlnosti, ovoce, které bude ke cti a požehnání lidem a k slávě Boží.

Otec je Vinař. Dovedně a milostivě zaštěpuje každou rodící větev. Ti, kteří dnes mají podíl na Kristově utrpení a pohanění, budou pak účastni Jeho slávy. On "se nebude stydět nazývat je bratřími." Jeho andělé jim slouží. Podruhé přijde jako Syn člověka. Aj, v slávě svého ztotožnění se s lidstvím. Těm, kteří se s Ním spojili říká: "I zdaliž se může zapomenouti žena nad nemluvňátkem svým, aby se neslitovala nad plodem života svého? A byť se pak ony zapomněly, já však nezapomenu se na tě. Aj, na dlaních vyryl jsem tě, zdi tvé jsou vždycky přede mnou." Iz 49,15-16 ^{5T 231}

Jak úchvatné přednosti jsou nám nabídnuty. Chceme vynaložit opravdovější úsilí, abychom vytvořili toto spojení s Kristem, jímž jedině lze tato požehnání dosáhnout? Chceme skoncovat s hříchem pomocí spravedlnosti a zbavit se svých nepravostí obrácením se k Pánu? Pochybnosti a nevěra jsou široce rozvětveny. Kristus se ptal: "Když přijde Syn člověka, zdaliž nalezne víru na zemi?" Lk 18,8 Musíme pěstovat živou, aktivní víru. Vytrvalost naší víry je podmínkou našeho spojení.

Spojení s Kristem živou vírou je trvalé, každé jiné spojení musí přestat. Kristus si nás první vyvolil, zaplatil nekonečnou cenu za naše vykoupení. A pravý věřící si volí Krista jako prvního i posledního a Toho nejlepšího ve všem. Toto spojení nás však něco stojí. Je to spojení naprosté závislosti, do něhož musí vstoupit pyšný člověk. Všichni, kteří tvoří toto spojení, musí si uvědomit svou potřebu výkupné krve Kristovy. Musí mít nové srdce. Musí podřídit svou vůli vůli Boží. Bude to boj s vnějšími i vnitřními překážkami. Odtrhnout se, jakož i úsilí připoutat se, je bolestivá práce. Pýcha, sobectví, marnivost, světáctví - hřích ve všech svých podobách - musí být přemožen, chceme-li vejít do spojení s Kristem. Důvod, proč mnohým lidem křesťanský život připadá tak žalostně těžký, proč jsou tak těkaví a nestálí je takový, že se sami chtějí připoutat ke Kristu, aniž by se nejdřív odpoutali od svých oblíbených model.

Jakmile bylo navázáno spojení s Kristem, lze ho dále zachovat pouze opravdovou modlitbou a neúnavným úsilím. Musíme odolávat, musíme se zapírat, musíme vítězit nad sebou. Skrze milost Kristovu, odvahu, víru a bdělost můžeme získat vítězství.

Věřící se stávají jedno v Kristu, avšak jedna větev nemůže udržovat při životě druhou. Pokrm musí přicházet ze živého spojení s Vinným kmenem. Musíme si uvědomovat svou naprostou závislost na Kristu. Musíme žít vírou v Syna Božího. ^{5T 232} To je smysl napomenutí: "Zůstaňte ve mně." Život jímž žijeme v těle, není kvůli lidem, ne abychom se líbili nepřátelům našeho Pána, nýbrž abychom sloužili a ctili Toho, který nás miloval a sám sebe vydal za nás. Pouhý souhlas s tímto spojením bez citů odpoutaných od světa, jeho radovánek a jeho zábav jen utvrzuje srdce v neposlušnosti.

Jako lidu nám žalostně chybí víra a láska. Naše úsilí je naprosto slabé pro nebezpečné časy, v nichž žijeme. Pýcha a povolnost vlastnímu já, bezbožnost a nepravost, jímž jsme obklopeni, mají na nás vliv. Jen málokdo si ujasní, jak je důležité vyhýbat se pokud jen možno všem stykům, které jsou na škodu životu víry. Při volbě svého okolí jen málokdo staví na první místo duchovní vzrůst.

Rodiče s dětmi houfně proudí do měst, protože se domnívají, že si tam lehčeji vydělají na živobytí než na venkově. Děti, které nejsou právě ve škole, nemají žádné zaměstnání a vyrůstají na ulici. Od špatných kamarádů přijímají výstřední a neřestné návyky. Rodiče to všecko vidí, ale protože oprava jejich chyby vyžaduje oběť, tak děti zůstávají tam kde jsou, až satan nad nimi získá úplnou nadvládu. Raději obětujte všecky světské ohledy, než abyste ohrozili drahocenné duše, jež jsou svěřeny vaší péči. Budou na ně dotírat pokušení a měly by být poučeny, jak se s nimi setkat. Je vaší povinností znemožnit každý vliv, zanechat každý zvyk a přerušit každý svazek, který by vás a vaši rodinu chtěl zadržet od toho, abyste se docela svobodně, poctivě a ze srdce oddali Bohu.

Místo přelidněného města si vyhledejte tiché místo, kde vaše děti, pokud je to možno, jsou chráněny před pokušením a tam je učte a vychovávejte na užitečné lidi. Prorok Ezechiel vypočítává důvody, jež byly příčinou hříchů a zániku Sodomy následovně: "Pýcha, sytost chleba a hojnost pokoje. To ona majíc i dcery její, ruky však chudého ^{5T 233} a nuzného neposilňovala." Ez 16,49 Všichni, kteří chtějí uniknout osudu Sodomy, musí se vyhýbat životu, který přivodil Boží soud na toto neřestné město.

Milí bratři, nevážíte si požadavků Božích, protože opomíjíte zasvětit sebe a své dítky Jemu. Mnozí z vás se ukolébávají falešnou jistotou, jsou docela zabráni svými sobeckými sklony a dávají se vábit pozemskými poklady. Nebojíte se zla. Nebezpečí se vám zdá daleko. Ke své věčné škodě budete zle zklamáni, jestliže neprocitnete a v hluboké lítosti a pokoře se nevrátíte k Bohu.

Stále a stále mluví k vám hlas z nebe. Chcete jej uposlechnout, chcete dbát rady Věrného Svědka, hledat zlato ohněm tříbené, obléci bílý šat a koupit si mast na oči? Zlato je víra a láska. Bílý šat je spravedlnost Kristova, mast na oči je duchovní rozeznávací schopnost, která vás činí schopnými, abyste poznávali satanovy úskoky a vyhýbali se jim, abyste spatřovali hříchy a ošklivili si je a abyste chápali pravdu a poslouchali ji.

Smrtelný spánek světa ochromuje vaše myšlení. Hřích se vám již nejeví odporný, poněvadž jste satanem oslepeni. Boží soudy budou brzy vylity na zemi. "Zachovej život svůj", Gn 19,17 zní výstraha anděla Božího. Ale jiné hlasy praví: "Nerozčilujte se, není žádného důvodu ke zvláštní obavě." Ti, kteří na Sionu zpohodlněli, volají "pokoj a jistota", kdežto nebe hlásá, že rychlé zničení, jež zachvátí přestupníky, stojí přede dveřmi. Mladí, lehkomyslní a prostopášní pokládají tuto výstrahu za plané řeči a s žertem se odvracejí. Rodiče jsou ochotní si myslet, že jejich děti jsou již na pravé cestě a pohodlně spí dále. Tak tomu bylo také při zániku starého světa a když Sodoma a Gomora byly stráveny ohněm. V noci před jejich zničením ^{5T 234} hýřila města v rozkoších. Posmívali se Lotovi za jeho obavy a varování. Ale právě tito posměvači zahynuli pak v plamenech. Právě v tuto noc zavřely se navždy dveře milosti před bezstarostnými, neřestnými obyvateli Sodomy.

Bůh drží osud lidí ve své ruce. Nenechá stále tropit ze sebe posměch a se sebou žertovat. Jeho soudy již jdou zemí. Prudká, strašná bouře zanechává za sebou zkázu a smrt. Ničivé požáry pustoší osamělé lesy a lidnatá města. Bouře a ztroskotání očekávají cestující na moři. Úrazy ohrožují všechny cestující na zemi. Vichřice, zemětřesení, meč a hladovění se střídají rychle za sebou. Přesto jsou lidská srdce zatvrzelá. Nerozeznávají varovný Boží hlas. Nechtějí vyhledat jediné útočiště před nastávající bouří.

Mnozí, kteří byli postaveni na hradby Sionu, aby orlím zrakem vyslídili blížící se nebezpečí a pozdvihli svůj varovný hlas, sami usnuli. Právě ti, kteří měli být v hodině nebezpečí nejčinnější a nejbdělejší, zanedbávají svou povinnost a berou tím krev jiných lidí na sebe.

Moji bratři, varujte se zlého a nevěrného srdce. Boží slovo je jasné a důsledné ve svých omezeních, ono zasahuje vaši sobeckou shovívavost, proto ho neposloucháte. Svědectví Jeho Ducha obrací vaši pozornost k Písmu. Ukazuje vám vaše povahové kazy a kárá vaše hříchy, proto je zanedbáváte. A abyste ospravedlnili své tělesné, pohodlí milující jednání, začínáte pochybovat, zda Svědectví pochází od Boha. Kdybyste chtěli poslouchat jejich naučení, byli byste ujištěni o jejich božském původu. Pamatujte, vaše nevěra nepodvrátí jejich pravdivost. Jsou-li od Boha, ostojí. Ti, kdo usilují snížit víru Božího lidu v tato Svědectví, která byla v církvi za posledních třicet šest let, bojují proti Bohu. Nezlehčujete a neurážíte nástroj, nýbrž Boha, ^{5T 235} který k vám mluvil v těchto varovných výzvách a napomenutích.

V naučeních, které náš Spasitel dal svým učedníkům, jsou slova napomenutí obzvlášť pro nás: "Pilně se pak varujte, aby snad nebyla obtížená srdce vaše obžerstvím a opilstvím a pečováním o tento život a v náhle přikvačil by vás ten den." Lk 21,34 Bděte, modlete se, pracujte - to je pravý život víry. "Bez přestání se modlete", buďte dále modlitebně zacíleni na příchod svého Pána.

Strážci jsou odpovědni za stav lidu. Otevíráte-li dveře pýše, žádostivosti, pochybování a jiným hříchům, důsledkem bude hádka, nenávist a každé zlé dílo. Tichý a pokorný Ježíš chce vstoupit jako váš host, vy se však bojíte vpustit Ho dovnitř. On mluví k nám ze Starého i Nového zákona. On nás stále oslovuje svým Duchem a svou prozřetelností. Jeho naučení jsou určena k tomu, aby lidi učinila věrnými Bohu i mezi sebou.

Ježíš vzal na sebe lidskou přirozenost, aby dal lidem úplný a dokonalý vzor. On nás chce učinit takovými, jakým je sám, věrnými v každém záměru, citu a myšlence - věrnými v srdci, v duši i v životě. Toto je křesťanství. Naše padlá přirozenost musí být očištěna, zušlechtěna, posvěcena poslušností k pravdě. Křesťanská víra nikdy nebude v souladu se světskými zásadami. Křesťanská poctivost je v protikladu všemu podvodu a přetvářce. Člověk, který nejvíc pěstuje Kristovu lásku, který nejdokonaleji odráží Spasitelův obraz, je před Bohem nejvěrnější, nejušlechtilejší, nejčestnější člověk na zemi.