"Prosím pak vás, bratří, skrze jméno Pána našeho Jezukrista, abyste jednostejně mluvili všichni, a aby nebylo mezi vámi roztržek, ale buďte spojeni jednostejnou myslí a jednostejným smyslem." 1K 1,10

V jednotě je síla, rozdělení oslabuje. Kdyby všichni, kteří věří přítomné pravdě byli jednotní, pak by působili citelným vlivem. Satan to dobře chápe. Nikdy dříve nebyl tak rozhodný jako dnes, aby pravdu Boží učinil nepůsobivou tím, že v lidu Božím rozněcuje roztrpčení a nesvornost.

Svět je proti nám, velké církve jsou proti nám, brzy budou proti nám také zemské zákony. Jestliže kdy byl čas, v němž lid Boží by se měl semknout, tak je to nyní. Bůh nám pro tuto dobu svěřil zvláštní pravdy, abychom s nimi seznámili svět. Poslední poselství milosti se nyní hlásá. Máme co činit s muži a ženami, kteří propadli soudu. Jak bychom měli být opatrní ve všech slovech a skutcích a přesně následovat náš veliký Vzor, aby náš příklad vedl lidi ke Kristu. S jakou pečlivostí bychom měli usilovat o to, abychom pravdu podávali jiným tak, že oni sami budou pohnuti její krásou a prostotou, aby ji přijali. Když naše charaktery budou svědčit o její posvěcující síle, budeme pro druhé nikdy nehasnoucím světlem - živými listy, které jsou známy všem lidem a budou jimi čteny. Za žádných okolností podporováním nejednoty, neshodami a spory nesmíme popřát místa satanu.

V poslední modlitbě před svým ukřižováním to bylo zvláštní přání našeho Spasitele, aby mezi jeho učedníky panovala jednota a láska. Přes muka kříže, která mu nastávala, platila jeho starost ne o sebe, nýbrž o ty, které zanechával, aby pokračovali na zemi v Jeho díle. Čekali je nejtěžší zkoušky, ale Ježíš viděl, že největší nebezpečí jim hrozí v rozštěpení a zahořklosti. Proto se modlil: ^{5T 237} "Posvětiž jich v pravdě své, slovo tvé pravda jest. Jakož jsi mne poslal na svět, i já jsem je poslal na svět. A já posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě. Ne za tyto pak toliko prosím, ale i za ty, kteříž skrze slovo jejich mají uvěřiti ve mne. Aby všichni jedno byli, jako ty Otče ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli, aby uvěřil svět, že jsi ty mne poslal." J 17,17-21

Tato Kristova modlitba zahrnuje všechny jeho následovníky až do konce dnů. Náš Spasitel předvídal zkoušky a nebezpečí svého lidu. Všímá si velmi dobře různosti mínění a rozkolů, které jeho církev znepokojují a oslabují. Dívá se na nás shůry s hlubší účastí a něžnějším soucitem než pozemští rodiče na svéhlavé, trpící dítě. Vybízí nás, abychom se učili od Něho. Prosí nás, abychom otevřeli svá srdce Jeho lásce.Slíbil, že bude naším pomocníkem.

Když Kristus vstupoval na nebesa, zanechal své dílo na zemi v rukou svých služebníků, pomocných pastýřů: „A on dal některé zajisté apoštoly, některé pak proroky, jiné evangelisty, jiné pak pastýře a učitele, pro spořádání svatých, k dílu služebnosti, pro vzdělání těla Kristova, až bychom se sběhli všichni v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova." Ef 4,11-13

Když Spasitel rozeslal své služebníky, propůjčil lidem schopnosti, neboť jimi sděloval světu poselství o věčném životě. Tyto prostředky určil Bůh, aby svaté učinil dokonalými v poznání a v pravé svatosti. Služebníci Kristovi mají nejen hlásat pravdu, oni mají také bdít nad dušemi, neboť z toho musí Bohu klást účty. Mají kárat, ukazovat správnou cestu a se vší shovívavostí a moudrostí napomínat. ^{5T 238}

Všichni, kteří rostli prací služebníků Božích, měli by se podle svých schopností s nimi spojit v práci na zachraňování duší. To je úkolem všech opravdu věřících, jak kazatelů, tak členů církve. Stále by měli mít před očima vznešený cíl a snažit se vyplnit své místo v církvi a spolupracovat se všemi spořádaně, svorně a v lásce.

Křesťanství není ani sobecké ani úzkoprsé. Jeho základní myšlenky září všemi směry. Kristus je představil jako jasně zářící světlo, jako konzervující sůl, jako přeměňující kvas. Horlivě, vážně a oddaně budou Boží služebníci usilovat o to, aby zvěstovali pravdu v blízkém okolí i vzdálených místech. Kromě toho však také nikdy neopomenou snažit se o sílu a jednotu církve. Pečlivě budou na to dbát, aby se za příznivých okolností nevloudily různice a rozkoly.

Nedávno povstali i mezi námi lidé, kteří tvrdí, že jsou služebníci Boží, jejich práce je ale na újmu jednotě, kterou náš Pán založil v církvi. Mají vlastní plány a pracovní metody. Chtěli by v církvi zavádět změny, které se hodí k jejich představám o pokroku a domýšlejí se, že takovým způsobem docílí velkých úspěchů. Tito lidé by potřebovali být v Kristově škole spíše žáky než učiteli. Jsou stále v neklidu, usilují o to, aby někde něco velkého vykopali, něco, co jim přinese úctu. Potřebovali by pochopit nejprospěšnější ze všeho učení: pokoru a víru v Ježíše. Někteří pozorují své spolupracovníky a snaží se horlivě ukázat na jejich chyby. Místo toho by měli spíše vážně usilovat o to, aby se sami připravili na nastávající veliký boj. Spasitel je vybízí: "Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem a naleznete odpočinutí duším svým." Mt 11,29

Učitelé pravdy, misionáři a církevní činovníci by mohli konat dobré dílo pro svého Mistra, kdyby se jen poslušností chtěli očistit pro pravdu. Každý živý křesťan ^{5T 239} bude nesobeckým Božím pracovníkem. Pán nám udělil poznání své vůle, abychom se stali pro druhé zdrojem světla. Když Kristus zůstane v nás, nemůžeme jinak, než být činní pro Něho. Je nemožné, abychom se těšili Boží přízni, dobrodiní Spasitelovy lásky a přece byli lhostejní vůči nebezpečí takových, kteří umírají v hříších. "V tom bývá oslaven Otec můj, když ovoce nesete hojné." J 15,8

Pavel důtklivě prosil Efezské, aby chránili jednotu a lásku: "Prosím tedy vás já vězeň v Pánu, abyste chodili tak, jakž hodné jest na to povolání, kterýmž povoláni jste, se vší pokorou, tichostí, i snášenlivostí, snášejíce se vespolek v lásce, usilujíce zachovávati jednotu Ducha v svazku pokoje. Jedno jest tělo a jeden Duch, jakož i povoláni jste v jedné naději povolání svého. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, kterýž jest nade všecko, i ve všech vás." Ef 4,1-6

Apoštol napomíná své bratry, aby svým životem dávali najevo sílu pravdy, kterou jim podával. V něžnosti a dobrotě, v trpělivosti a lásce měli svým příkladným životem zjevovat charakter Kristův a požehnání jeho vykoupení. Je jen jedno tělo a jeden Duch, jeden Pán, jedna víra. Jako údy Kristova těla budou všichni věřící oživeni tímtéž Duchem a toutéž nadějí. Rozdělení v církvi působí hanbu křesťanství před světem a skytá nepřátelům pravdy příležitost, aby svůj způsob života ospravedlňovali. Napomínání Pavlova nebyla psána jen pro církev jeho dnů. Bůh chtěl, aby byla poslána i nám. Co tedy učiníme, abychom zachovali jednotu ve svazku pokoje?

Když byl vylitý Duch svatý na prvotní církev, bratři se mezi sebou milovali. "Přijímali pokrm s potěšením a sprostností srdce, chválíce Boha, a milost majíce u všeho lidu. Pán pak přidával církvi na každý den těch, kteříž by spaseni byli." Sk 2,46.47 Tito prostí ^{5T 240} křesťané byli počtem nepatrní, neměli ani bohatství ani vážnost a přece působili mohutným vlivem. "Světlo světa" zářilo z nich. Byli postrachem zločinců, kterým byla známa jejich povaha a jejich učení. Proto byli bezbožnými nenáviděni a pronásledováni až na smrt.

Měřítko zbožnosti je dnes totéž jako za dnů apoštolů. Ani zaslíbení, ani Boží požadavky neztratily nic na své síle. Ale v jakém stavu se nachází lid, který praví, že vyznává Boha, v porovnání s prvním křesťanstvím? Kde jsou Duch a síla Boží, které tehdy provázely kázání evangelia? Ach, "jak tě zašlo zlato, změnilo se ryzí zlato nejvýbornější!" Pl 4,1

Pán pěstuje svou církev jako vinný kmen v úrodné zemi. Z nejněžnější péčí ji živí a ošetřuje, aby nesla ovoce spravedlnosti. Praví: "Což ještě činěno býti mělo vinici mé, ježto bych jí neučinil?" Ale tento vinný kmen z Božího pěstování skláněl se k zemi a ovinul své úponky na lidské podpěry. Jeho ratolesti rozkládaly se široko daleko, ale nesl ovoce planého vinného kmene. Pán vinice praví: "Proč, když jsem očekával, aby nesla hrozny, plodila plané víno?" Iz 5,4

Pán propůjčil své církvi velká požehnání. Spravedlnost žádá, aby tyto dary vrátila s úroky. Protože přibylo pokladů pravdy, které jí byly svěřeny, vzrostly také její povinnosti. Ale místo toho, aby se na základě těchto darů zlepšovala a přibližovala k dokonalosti, odvrátila se od toho, čeho dosáhla ve své dřívější zkušenosti. Změna jejího duchovního stavu přišla ponenáhlu a téměř nepozorovaně. Když začala usilovat o uznání a přátelství světa, zmenšila se její víra, její horlivost ochabla a její vroucí oddanost ustoupila mrtvé formalitě. Každý krok blíže ke světu byl krokem pryč od Boha. Když byla pěstována pýcha a světská ctižádost, Kristův Duch ustoupil, a soupeření a spory ovládly církev, ^{5T 241} aby ji rozvracely a oslabovaly.

Pavel píše svým bratřím v Korintu. Vy jste ještě tělesní. "Nebo poněvadž je mezi vámi nenávist, svárové a různice, zdaž ještě tělesní nejste a podle člověka nechodíte?" 1K 3,3 Není možné, aby myšlení rozvrácené nenávistí, závistí a spory, bylo schopné pochopit duchovní pravdy Božího slova v jeho hloubce. „Tělesný člověk nechápe těch věcí, kteréž jsou Ducha Božího, nebo jsou jemu bláznovství, aniž jich může poznat, protože ony duchovně mají rozsuzovány býti." 1K 2,14 Nemůžeme správně pochopit, nebo ocenit Boží zjevení bez pomoci Ducha, který nám tato slova dal.

Kdo je povolán k tomu, aby bděl nad duchovními zájmy církve, měl by se snažit, aby byl dobrým vzorem a nedával podnět k závisti, žárlivosti nebo nedůvěře. Proto stále projevujte ducha lásky, úcty a zdvořilosti, kterého si také přejete podporovat u svých bratří. Všímejte si také pečlivě poučení Božího slova. Brzděte každý projev nepřátelství nebo nepřívětivosti, vyplejte plevel zatrpklosti. Vznikne-li mezi bratřími mrzutost, pak se řiďte příkazem Spasitele! Usilujte všemožně, aby nastalo smíření. Setrvají-li však strany tvrdošíjně ve svém sporu, pak by jim mělo být pozastaveno členství, než se zase dohodnou.

Uloží-li Bůh církvi zkoušky, ať zkoumá každý člen, nemá-li se hledat u něho samého příčina potíží. Duchovní pýcha, přání poroučet, ctižádostivá touha po vyznamenání nebo po postavení, nedostatek sebeovládání, trpění vášní nebo předsudků, nestálý nebo chybějící úsudek mohou znepokojovat církev, anebo rušit její pokoj.

Často mluvkové způsobují těžkosti a otravují svými šeptanými narážkami bezelstné mysli a rozlučují nejlepší přátele. Žel, že mnozí podporují tyto strůjce zla v jejich špatnostech, když jim otevřenýma ušima ^{5T 242} a zlým srdcem přisvědčují a říkají: "Vypravuj nám něco - my již to povíme dále." Kristovi následovníci, netrpte tento hřích ve svém středu. Nikdo z křesťanských rodičů by neměl dovolit, aby se v kruhu jeho rodiny opakoval klep, anebo se činily poznámky, aby se opovrhovalo členy církve.

Křesťané by měli považovat za náboženskou povinnost potlačování ducha závisti a žárlivosti. Měli by mít radost z lepší pověsti nebo z většího úspěchu svých bratří, i když vlastní charakter a vlastní práce se zdánlivě ocitají ve stínu. Právě pýcha a ctižádost, které satan živil ve svém srdci, jej vyobcovaly z nebe. Toto zlo se hluboce zakořenilo v naší padlé povaze a jestliže je nevytrháme, zastíní všechny dobré a ušlechtilé vlastnosti; závist a svár zplodí ovoce zkázy.

Usilujme více o pravou zbožnost než o velikost. V kom žije Kristův duch, ten bude o sobě smýšlet skromně. Bude nesobecky působit pro čistotu a rozkvět církve a bude ochoten vzdát se svých vlastních náklonností a přání, než aby byl příčinou rozbroje mezi bratřími.

Satan stále usiluje rozdmýchat v Božím lidu nedůvěru, odcizení a zlobu. Často máme pocit, že naše právo je porušeno, ačkoliv ve skutečnosti nemáme k tomu žádný důvod. Kdo sebe miluje více než Krista a jeho dílo, ten bude klást své vlastní zájmy na první místo a chopí se skoro každého pomocného prostředku, aby se hájil a bránil. Když se cítí uražen svými bratřími, jde dokonce k soudu, místo aby uposlechl Spasitelova předpisu. Pýcha a sebeúcta brání i mnohým, kteří se zdají být svědomitými křesťany, aby osobně šli k těm, které pokládají za bloudící, aby s nimi o záležitosti promluvili v Kristově duchu a jeden za druhého se modlili. Slovní spor, hádky a právní spory mezi členy církve jsou hanbou ^{5T 243} pro věc pravdy. Kdo jde takovou cestou, vystavuje církev posměchu nepřátel a mocnostem temna dává podnět k jásotu. Znova rozdírá Kristovy rány a vydává ho veřejnému posměchu. Kdo si neváží autority církve, pohrdá Bohem, který ji církvi dal.

Pavel píše Galatským: "Ó, by také odřezáni byli, kteříž vás nepokojí. Nebo vy v svobodu povoláni jste bratři, toliko abyste pod zámyslem té svobody nepovolovali tělu, ale skrze lásku posluhujte sobě vespolek. Nebo všechen zákon v jednom slovu se zavírá, totiž v tom: Milovat budeš bližního svého jako sebe samého. Pakli se vespolek koušete a žerete, hleďte, abyste jedni od druhých zkaženi nebyli. Ale pravím: Duchem choďte a žádosti těla nevykonáte." Ga 5,12-16

Falešní učitelé přinesli Galatským učení, jež odporovalo Kristovu evangeliu. Pavel se snažil odhalit a opravit tyto bludy. Velmi si přál, aby tito falešní učitelé byli vyloučeni z církve, ale jejich vliv zachvátil tak mnoho členů církve, že podniknout něco proti nim mu připadalo nebezpečné. Bylo tu nebezpečí, že nastanou spory a rozluka, které by mohly zničit duchovní zájmem církve. Proto se Pavel pokusil vštípit svým bratřím, jak je to důležité, když se snažíme v lásce druhému pomáhat. Vysvětlil jim, aby všechny požadavky zákona, které vytyčují naše povinnosti vůči bližnímu, se plnily ve vzájemné lásce. Varoval je, aby netrpěli nenávist a spory, aby se nedělili ve strany a navzájem se nekousali a nepožírali jako nerozumná zvířata. Tím by na ně přišlo časné neštěstí a věčná záhuba. Byla jen jedna možnost, jak se uchránit těchto hrozných věcí a tou byla, jak jim apoštol důrazně nakazoval: "chodit Duchem". Na stálých modlitbách musí hledat vedení Ducha svatého, který by je vedl k lásce a jednotě. ^{5T 244}

Dům, v němž není jednota, nemůže obstát. Když se křesťané hašteří, satan vnikne aby vládl. Jak často měl v církvi úspěch zničením míru a svornosti! Jaké prudké spory, kolik hořkosti a nenávisti rozpoutala mnohdy nepatrná maličkost! Kolik nadějí bylo zničeno, jak mnoho rodin rozvráceno nejednotou a hádkou!

Pavel napomíná své bratry, aby ve snaze kárat chyby jiných, sami nepáchali velké hříchy. Výstražně poukazoval, že nenávist, žárlivost, hněv, svár, vzpoura, odpadnutí od víry a závist jsou právě tak skutky těla jako smyslnost, cizoložství, opilství a vražda a že viníkům rovněž zavírají bránu nebes.

Kristus praví: "A kdož by koli pohoršil jednoho z těchto maličkých, věřících ve mne, mnohem by mu lépe bylo, aby byl zavěšen na hrdlo jeho žernov mlýnský a vržen byl do moře." Mk 9,42 Kdo úmyslným podvodem nebo špatným příkladem svede Kristova učedníka, prohřeší se těžkým hříchem. Kdo jej učiní předmětem pomluvy nebo posměchu, uráží Ježíše. Náš Spasitel zaznamená každou křivdu učiněnou jeho následovníkům.

Jak byli potrestáni ti, kteří před věky pohrdali tím, co si Bůh vyvolil jako svaté? Balsazar a jeho tisícičlenná družina znesvětili svaté nádoby Jehovovy a chválili babylonské modly. Ale Bůh, kterému se protivili, byl svědkem bezbožné scény. Uprostřed jejich rouhačského veselí se objevila bledá ruka a psala tajemné znaky na stěně paláce. Král a jeho dvořané plni hrůzy slyšeli svůj ortel prostřednictvím služebníka Nejvyššího.

Ať ti, kteří mají radost z osočování a ponižování Kristových služebníků, uváží, že Bůh je svědkem jejich skutků. Jejich pomlouvačný útok neznesvěcuje neživé nádoby, nýbrž charakter lidí, které Kristus ^{5T 245} vykoupil svou krví. Ruka, která v paláci Balsazarově psala na stěnu písmo, vede svědomitě zprávu o každé nespravedlnosti nebo útisku Božího lidu.

Svaté dějiny obsahují přiléhavé příklady, jak Pán bdí se žárlivou péčí nad svými nejslabšími dítkami. Když Izraelští putovali po poušti, slabí a unavení, kteří na cestě zůstali vzadu, byli zákeřně a ukrutně Amalechitskými napadeni a pobiti. Později Izrael vedl válku s Amalechitskými a porazil je. "Mluvil potom Hospodin k Mojžíšovi: Vepiš to do knih na památku a pilně to vkládej do uší Jozue, že do konce vyhladím památku Amalechovu všudy pod nebem." Ex 17,14 Krátce před svou smrtí opakoval Mojžíš rozkaz, aby jej potomstvo nezapomnělo: "Pamatuj na to, což učinil Amalech na cestě, když jste šli z Egypta: Kterak vyšed tobě v cestu, zadní houf tvůj všech mdlých, kteří šli za tebou, pobil, když jsi ty byl zemdlený a ustálý a nebál se Boha. Protož … vyhladíš památku Amalecha pod nebem; nezapomínej na to." Dt 25,17-19

Jak se má Bůh, který již ukrutnost pohanského národa tak tvrdě trestal, zachovat k těm, kteří se počítají k Jeho lidu, ale potírají své vlastní bratry, kteří jako pracovníci v Jeho díle se unavili a zemdleli. Satan získá velkou moc nad všemi, kteří se přenechali jeho vládě. Právě velekněží a starší náboženští učitelé lidu - pudili vražedný zástup od soudního domu na Golgatu. Také dnes jsou mezi křesťany dle jména lidé, kteří jsou naplněni týmž duchem, jenž volal po ukřižování našeho Spasitele. Nechť zločinci myslí na to, že svědek všech jejich činů, svatý Bůh, jenž nenávidí hřích, žije. On přinese na soud všechny jejich skutky, i ty skryté.

"Povinni pak jsme my silní, mdloby ^{5T 246} nemocných snášeti a ne sami sobě se líbiti. A protož jeden každý z nás bližnímu se lib k dobrému pro vzdělání. Nebo i Kristus ne sám sobě se líbil." Ř 15,1-3 Protože Kristus měl soucit s námi v naší slabosti a hříšnosti a pomáhal nám, tak máme i my s jinými pociťovat soucit a pomáhat jim. Mnozí jsou zmateni pochybnostmi, trápeni nemocí, slabí ve víře a neschopni chápat neviditelné. Ale přítel, kterého mohou vidět, který na Kristově místě k nim přichází jako spojovací člen, může jejich chvějící se víru upevnit. To je požehnaná práce! Nedejme se zdržet ani pýchou ani sobectvím a dobro, jež můžeme konat, dokonejme ve jménu Kristově a s milujícím, něžným duchem.

"Bratři, by pak byl zachvácen člověk v nějakém pádu, vy duchovní napravte takového v duchu tichosti, prohlédaje sám k sobě, abys i ty nebyl pokoušen. Jedni druhých břemena neste a tak plňte zákon Kristův." Gal 6,1.2 Zde je nám opět a opět stavěna před oči naše povinnost. Jak mohou takzvaní vyznavači Kristovi nakládat tak lehkovážně s inspirovaným nařízením? Nedávno obdržela jsem dopis, ve kterém je mi vypravováno, jak bratr porušil svou povinnost mlčení. Ačkoliv to byl nevýznamný případ, jenž se stal před lety a sotva stál za to, aby se na něj vzpomínalo, přece pisatelka zjistila, že její důvěra k onomu bratru byla navždy zničena. Kdyby život oné sestry, hledíc nazpět, nevykazoval žádné větší chyby, pak by to byl skutečně div, neboť lidská povaha je velmi slabá. Žila jsem a ještě žiji ve společenství s bratry a sestrami, kteří se provinili těžšími hříchy a kteří své hříchy ani nyní tak nevidí, jak je vidí Bůh. Ale Pán má trpělivost s těmi lidmi, proč bych ji neměla mít i já? On ještě způsobí, že Jeho Duch tak osvítí jejich srdce, aby se jim hřích jevil jako Pavlovi - příliš hříšný.

Velmi špatně známe své vlastní srdce a jen velmi slabě pociťujeme vlastní potřebu Božího milosrdenství. Proto tak málo pěstujeme onen něžný soucit, který měl Ježíš s námi a který bychom měli mít k sobě ^{5T 247} navzájem. Pamatujme, že bratři a sestry jsou slabí, bloudící smrtelníci jako my. Dejme tomu, že se bratr v nerozvážnosti dal překvapit pokušením a v protikladu ke svému obvyklému jednání se dopustil nějaké chyby. Jak se máme vůči němu zachovat? Známe z Bible, že mužové, které Bůh použil pro velké a dobré činy, spáchali těžké hříchy. Pán nejde mimo, aniž by nepokáral, ale také nezavrhne své služebníky. Když litovali, pak jim milostivě odpustil, zjevil jim svou přítomnost a nadále působil skrze ně. Nechť ubozí, slabí smrtelníci uváží, kolik shovívavosti a soucitu potřebují od Boha a od svých bratří a sester. Ať se neopovažují jiné soudit a zatracovat. Všimněte si apoštolova poučení: "Vy duchovní napravte takového v duchu tichosti, prohlédaje sám k sobě, abys i ty nebyl pokoušen." Ga 6,1 Může se stát, že upadneme do pokušení a budeme mít zapotřebí veškerou shovívavost, kterou máme mít zde s viníky. "Nebo kterýmž soudem soudíte, týmž budete souzeni a kterou měrou měříte, bude vám zase odměřeno." Mt 7,2

Apoštol připojuje výstrahu těm, kteří se považují za samostatné a důvěřují sami sobě: "Nebo zdá-li se komu, že by něco byl, nic nejsa, takového vlastní jeho mysl svádí ... Nebo jeden každý své břímě ponese." Ga 6,3.5 Kdo si myslí, že své bratry předčí v úsudku a zkušenosti, pohrdá jejich radou a jejich zkušeností, dokazuje tím, že je zaujat nebezpečným klamem. Srdce je klamné. Člověče, zkoušej svůj charakter a svůj život biblickým měřítkem. Slovo Boží vrhá neklamné světlo na životní cestu člověka. Přes mnohé vlivy, které člověka odvracejí a matou, všichni, kteří upřímně prosí Boha o moudrost, najdou správnou cestu. Nakonec musí každý člověk sám za sebe stát nebo padnout bez ohledu na mínění svých přátel nebo protivníků, bez ohledu na lidský úsudek, ale přiměřeně ^{5T 248} svému pravému charakteru před Boží tváří. Církev může varovat, radit a napomínat, ale nemůže nikoho nutit, aby volil správnou cestu. Kdo setrvá v pohrdání Božím slovem, musí sám na sobě nést břímě hříchu, sám se zodpovídat před Bohem a vzít na sebe následky svého způsobu jednání.

Pán nám dal ve svém Slově přesné a srozumitelné pokyny, jejichž poslušností můžeme v církvi zachovat jednotu a soulad. Bratři a sestry, dáváte pozor na tato důrazná napomenutí Ducha? Jste čtenáři Bible a zároveň činiteli slova? Snažíte se uvést v život Kristovu modlitbu o jednotu jeho následovníků? "Bůh pak snášenlivosti a potěšení dej vám být jednomyslnými podle Jezukrista, abyste jednomyslně jedněmi ústy oslavovali Boha…" Ř 15,5.6 "Dokonalí buďte, potěšujte se, jednostejně smýšlejte, pokoj mějte a Bůh lásky a pokoje bude s vámi." 2K 13,11