Náš Spasitel se představuje jako muž, který odjel do daleké země a svůj dům dal do správy vyvoleným služebníkům, z nichž každému určil jeho práci. Každý křesťan má nějaký úkol ve službě pro svého Mistra. Nemáme vyhledávat své vlastní zájmy nebo pohodu, nýbrž spíše za první povinnost si pokládat budování Kristova království. Nesobecká pomoc a služba spolubližním nejen osvědčí naši lásku k Ježíši, nýbrž zachová nás v jeho blízkosti v důvěřivé závislosti na něm a naše duše bude ustavičně růst v milosti a poznávání pravdy.

Bůh rozptýlil své dítky do různých společností, aby světlo pravdy zářilo uprostřed mravní temnoty, která zahaluje zemi. Čím je hlubší temnota kolem nás, tím je větší potřeba, aby naše světlo svítilo na svědectví o Bohu. Můžeme se dostat do svízelných těžkostí a nesnází, to však není důkazem, že nejsme na místě určeném nám Boží prozřetelností. Mezi římskými křesťany se Pavel zmiňuje o "těch, kteříž jsou z císařova domu." Nikde nemohlo být mravní ovzduší křesťanstvu nepříznivější než na onom římském dvoře za krutého a rozmařilého Nera. A přece ti, kteří v císařově domě přijali Krista si nemysleli, že po svém obrácení mohou opustit své zodpovědné místo. Tváří v tvář svůdným pokušením, prudkému odporu a hrozivému nebezpečí, zůstali věrni církvi a Kristu.

Kdokoliv chce cele spolehnout na Boží milost, může ze svého života učinit trvalé svědectví pravdy. Nikdo není v takové situaci, aby nemohl ^{5T 183} být pravým a věrným křesťanem. Jakkoliv těžké mohou být překážky, všichni, kteří se rozhodli poslouchat Boha, budou mít otevřenou cestu vpřed.

Ti, kdo zůstávají Bohu věrní uprostřed protivenství, získají tu nejvzácnější zkušenost. Jejich síly vzrůstají po každé překonané překážce a po každém odraženém pokušení. Tato skutečnost se často přehlíží. Když někdo přijal pravdu, pomýlení přátelé se bojí vystavit ho jakékoliv zkoušce nebo utrpení a okamžitě se snaží opatřit mu snadnější postavení. Dostává se na místo, kde mu všechno vyhovuje. Povyrostla tím jeho duchovní síla? V mnoha případech ne. Má tak málo životní síly jako pokojová květina. Přestává bdít, jeho víra slábne, sám neroste v milosti a nepomáhá ani jiným.

Chřadne snad ten, kdo zachovává pravdu uprostřed nevěry a protivenství? Ptám se, abych připomněla věřící v Nerově domě; berte na zřetel tu zkaženost a pronásledování s nimiž se setkávali a vezměte si z jejich příkladu naučení pro svou odvahu, statečnost a víru.

Někdy to může být účelné, aby byli lidé mladí u víře uchráněni velikých pokušení nebo protivenství a dostali se tam, kde budou v zátiší péče a dobré rady zkušených křesťanů. Mělo by jim však být stále připomínáno, že křesťanský život je ustavičný zápas, že nečestnost nebo lenost ohrožuje úspěch.

Po přijetí pravdy bychom neměli mít společenství s těmi, kteří ji odporují, ani svou víru svévolně uvádět do těžkostí. Kdo však je v takovéto situaci a přijímá pravdu, měl by všechno pečlivě zvážit dřív, než své postavení opustí. Záměrem Boží prozřetelnosti může být, aby jeho vlivem a příkladem poznali pravdu i jiní. ^{5T 184}

Mnozí žijí v rodinných svazcích s odpůrci víry. Tito věřící se často dostávají do velikých nesnází, Boží milostí však mohou oslavit Boha poslušností pravdy.

Jako Kristovi služebníci měli bychom být věrni na místě, kde Bůh vidí, že můžeme nejlépe posloužit. Naskytnou-li se nám příležitosti lepšího uplatnění, měli bychom je přijmout na Mistrův pokyn a jeho souhlas bude s námi. Měli bychom se však bát opustit své místo, dokud nám Pán jasně nenaznačí povinnost sloužit mu na jiném místě.

Různá odvětví díla potřebují různé kvalifikované pracovníky. Tesař není připraven k práci u kovadliny, ani kovář pracovat s hoblíkem. Obchodník by nebyl na místě u lůžka nemocného a lékař v účtárně. Ti, kdo jsou unaveni prací, kterou jim svěřil Bůh a dostávají se do postavení, kde nemohou nebo nechtějí pracovat, budou pokládáni za líné služebníky. "Každému jeho práci." Nikdo není omluven.

Svou povinnost misijně pracovat pro Pána tam, kam nás postavil, jsme jako lid velice zanedbali. Mnozí se ochotně odvracejí od současných povinností a příležitostí a hledají nějaké širší pole. Mnozí si představují, že někde na jiném místě by bylo snadnější zachovávat pravdu. Naše větší sbory jsou pokládány za přednější a mezi naším lidem narůstá tendence opouštět své zvláštní postavení a stěhovat se do Battle Creeku nebo do blízkosti některého jiného velikého sboru. Takové jednání nejen ohrožuje zdárný růst a samotný život našich menších sborů, nýbrž brání nám konat právě to dílo, které nám Bůh svěřil, ničí náš duchovní život a maří službu jako lidu.

Téměř ze všech našich sborů v Michiganu a do jisté míry i jiných států, naši bratří a sestry se stěhovali ^{5T 185} do Battle Creeku. Mnozí z nich byli užitečnými pomocníky v menších sborech a jejich odstěhování velice oslabilo ony malé sborečky, v několika případech se sbor úplně rozpadl.

Pomohli snad sboru ti, kteří se odstěhovali do Battle Creeku? Jakmile mi to bylo předloženo, snažila jsem se vidět, kdo přinášel živé svědectví o Bohu, kdo si uvědomoval zodpovědnost za mládež, kdo chodil dům od domu, modlil se s rodinami a usiloval o jejich duchovní zájmy? Viděla jsem, že toto dílo bylo zanedbáno. Mnozí po příchodu do tohoto velikého sboru si uvědomují, že tu nemají co dělat. Proto složili ruce a vzdali se veškeré zodpovědnosti a práce.

Některé sem přivedly jen finanční zájmy. Tito lidé jsou těžkým břemenem sboru. Jsou jen překážkou půdy, jejích neúrodné větve ubírají jiným stromům zář nebeského světla.

Bohu se nelíbí, že se mnozí z našich kazatelů usídlili v Battle Creeku. Kdyby jejich rodiny byly rozmístěny v různých částech pole, mohly by být mnohem užitečnější. Je pravdou, že kazatel bývá jen krátký čas doma a přece je mnoho míst, kde by onen čas byl mnohem užitečněji využitý pro Boží dílo.

Pán se ptá mnohých v Battle Creeku: "Co tu děláš? Jak zodpovíš svůj odchod z určeného díla a to, že jsi spíš překážkou než pomocí sboru?"

Bratři, prosím vás, porovnejte svůj nynější duchovní stav se stavem, kdy jste byli aktivně zapojeni do Kristova díla. Když jste tenkrát pomáhali a povzbuzovali sbor, získali jste vzácnou zkušenost a žili jste v Boží lásce. Když jste přestali pracovat pro jiné, zda vaše vlastní láska neochladla a vaše horlivost neochabla? A jak je to s vašimi dětmi? Jsou utvrzenější ^{5T 186} v pravdě a Bohu odevzdanější, než když přišly do tohoto velikého sboru?

Vliv některých dlouho pracujících v Božím díle je osudný pro duchovní život a zbožnost. Tito, vůči evangeliu zatvrzelí mladí lidé se obklopili světským, neuctivým a nevěreckým ovzduším. Odvážíte se svěřit výchovu svých dětí takovým lidem? Bylo by lépe pro ně, aby nikdy nedosáhli žádné vzdělání, než aby je získali za cenu obětování zásad a Božího požehnání.

Mezi mladými lidmi přicházejícími do Battle Creeku jsou někteří, kteří udržují svou věrnost vůči Bohu uprostřed pokušení; je jich však málo. Mnozí při svém příchodu věřili pravdě, Písmu i vyznání, avšak nevěřící společníci je svedli a domů se vrátili s pochybnostmi o každé pravdě, která je nám jako lidu drahá.

Všichni naši bratři, kteří zamýšlí stěhovat se do Battle Creeku anebo tam posílají své děti, měli by celou věc dobře uvážit dříve, než se k tomu rozhodnou. Nebudou-li převyšovat klady tohoto střediska, nebude-li víra a zbožnost sboru úměrná jejich přednostem a příležitostem, je to nejnebezpečnější postavení, které si mohli zvolit. Viděla jsem stav tohoto sboru, jak na něj hledí andělé. Lid i strážní žijí v duchovním klamu. Zachovávají formu pobožnosti, chybí jim však trvalé zásady spravedlnosti. Nebude-li zde rozhodná, pronikavá změna v tomto sboru, zdejší škola by měla být přestěhována na některé jiné místo.

Kdyby mládež, žijící zde po celá léta, zužitkovala své přednosti, mnozí dnešní pochybovači by se odevzdali kazatelské službě. Pokládali však za důkaz intelektuální nadřazenosti pochybovat o pravdě a byli pyšní na svou nezávislost v pěstování nevěry. ^{5T 187} Dělali příkoří Duchu milosti a pošlapali Kristovu krev.

Kde jsou misionáři, kteří by stáli v srdci díla? Z Battle Creeku by mělo být každoročně vysíláno dvacet až padesát pracovníků, kteří by nesli pravdu těm, kteří jsou v temnotě. Zbožnost je však na tak nízkém stupni, posvěcení tak chabé, světáctví a sobectví tak převládá, že mravní ovzduší osudově ochromuje horlivost.

Nemusíme jít do cizích misijních polí, abychom se stali Božími misionáři. Všechno kolem nás je pole "bělající se ke žni" a kdokoli chce, může sbírat "ovoce věčného života". Bůh vyzývá mnohé v Battle Creeku, kteří duchovně umírají, aby šli tam, kde je jejich práce potřebí v jeho díle. Vyjděte z Battle Creeku, i kdyby si to vyžádalo finanční oběť. Jděte někde, abyste byli požehnáním jiným. Jděte tam, kde můžete posílit některý slabý sbor. Uplatněte schopnosti, které vám dal Bůh.

Procitněte z duchovní otupělosti, pracujte ze všech svých sil, abyste zachránili svou duši, jakož i duše jiných. Nyní není doba na to, abychom volali: „pokoj a bezpečnost“. Nepotřebujeme brilantní řečníky pro zvěstování tohoto poselství. Pravda musí být zvěstována ve vší své zaostřenosti. Potřebujeme muže činu - lidi, kteří budou pracovat se vší vážností a neochvějností na očišťování církve a varování světa.

Nutno vykonat veliké dílo a pustit se do rozsáhlejších plánů; zvěst se musí šířit a probouzet národy. Lidé se slabou a kolísavou vírou nejsou těmi jednotlivci, kteří mají šířit dílo v této významné, kritické chvíli. Potřebujeme odvahu hrdinů a víru mučedníků. ^{5T 188}