Bylo mi ukázáno, že velmi mnoho rodičů, kteří vyznávají, že věří slavnému poselství pro tento čas, nevychovali své děti pro Pána. Sami nebyli zdrženliví a podrážděně se chovali ke každému, kdo se snažil je napomenout. Každodenní živou vírou nepřipoutávali své dítky k Božímu oltáři. Mnohým z těchto mladých lidí bylo dovoleno přestupovat čtvrté přikázání a vyhledávat vlastní záliby v Boží svatý den. Nepociťovali žádné výčitky svědomí, když v sobotu šli za svým pobavením. Mnozí jdou za svými zálibami, konají co chtějí a jejich rodiče se bojí znelíbit se jim. Napodobují ^{5T 37} příklad Elího a své děti nechávají vyrůstat bez přikázání.

Tito mladí lidé ztrácejí nakonec všechnu úctu k sobotnímu dni a nemají žádné porozumění pro náboženská shromáždění a svaté a věčné zájmy. Jestliže je rodiče mírně napomenou, brání se poukazem na chyby některých členů církve. Místo, aby umlčeli již první podobný náznak, rodiče smýšlejí právě tak, jako jejich děti; kdyby totiž ten, neb onen byl dokonalý, jejich děti by byly dobře vychovány. Místo toho by je však měli poučit, že hříchy jiných nejsou pro ně žádnou omluvou. Jedině Kristus je tím pravým vzorem. Chyby přemnohých neomluví ani jediný jejich poklesek a nezmírní ani tu nejmenší vinu. Bůh jim dal jedinou míru, dokonalou, ušlechtilou, vznešenou. Touto se musí měřit, bez ohledu na to, jak si počínají jiní. Zdá se, že nesprávná láska k dětem zbavuje rodiče rozumu a soudnosti a pomocí této rozmazlené, sobecké, nevychované mládeže, připravuje satan nevyhnutelnou zkázu rodičům. Byla jsem upozorněna na Boží hněv, který dopadl na nevěřící a neposlušné v Izraeli. Jasně měli uloženou povinnost poučovat své dítky. Pro věřící rodiče v dnešní době je tato povinnost zrovna tak závažná. "Pozoruj, lidé můj, zákona mého, nakloňte uší svých k slovům úst mých. Otevru v podobenství ústa svá, vypravovati budu přípovídky starobylé. Co jsme slýchali i poznali, a co nám otcové naši vypravovali. Nezatajíme toho před syny jejich, kteříž budoucím potomkům svým vypravovati budou chvály Hospodinovy, ano i moc jeho a divné skutky jeho, kteréž činil."

Děti jsou tím, co z nich rodiče svou výchovou, kázní a příkladem udělají. Z toho plyne nesmírná důležitost rodičovské věrnosti při výchově mladých k Boží službě. Děti by měly být velmi brzy poučeny o svatosti náboženských povinností. Toto je nejdůležitější úsek ^{5T 38} jejich výchovy. Svou povinnost vůči Bohu bychom měli splnit přednostně, dříve, než každou jinou povinnost. Třeba je poučit o důsledné poslušnosti Božího zákona ze zásady a požadovat ji od nich. "Neboť jest vyzdvihl svědectví v Jákobovi a zákon vydal v Izraeli, což přikázal otcům našim, aby v známost uvodili synům svým. Aby to poznal věk potomní, synové, kteříž se zroditi měli, a ti povstanou, aby vypravovali dítkám svým. Aby pokládali v Bohu naději svou a nezapomínali se na skutky Boha silného, ale ostříhali přikázání jeho. Aby nebývali jako otcové jejich, pokolení zpurné a protivné, národ, kterýž nenapravil srdce svého a nebyl věrný Bohu silnému duch jeho."

Tato slova ukládají rodičům tu největší odpovědnost. Děti, které bez kázně a sebezapírání dospívají v muže a ženy, jdou pak v pozdějším životě cestou odpornou Pánu. Touží po lehkém pobavení a nevěřících přátelích. Bylo jim dovoleno zanedbat náboženské povinnosti a jít za žádostmi svého tělesného srdce, v důsledku toho pak satan ovládá mysl a ochromuje zásady. Takto mu rodiče přenechali volné pole působnosti i ve -- . Tamnější veliké odpadnutí od Pána bylo důsledkem toho, že rodiče zanedbali vychovávat své děti pro uvědomělý náboženský život. Stav těchto dětí je žalostný. Vyznávají, že jsou křesťané, avšak jejich rodiče si nevzali za povinnost křesťansky je vychovat - vážit si Boží milosti, chválit Ho a ve svém životě zpříkladnit Kristův život.

Když tyto děti přicházejí do školy a přátelí se s jinými studenty, ti, kteří se opravdově snažili být křesťany, stydí se projevit svoji víru v přítomnosti těch, jimž se nedostalo tolik světla. Stydí se za svoji prostotu ^{5T 39} a zapírají své zájmy a tak opouštějí svoji výzbroj právě tehdy, kdy je toho nejvíc třeba, kdy satanské moci temna působí skrze tyto neposvěcené druhy a odvádějí je od Krista. Vstupují na stezku plnou nebezpečí bez ochrany a podpory náboženských zásad, neboť se domnívají, že bude těžké, ne-li nepříjemné, řídit se těmito zásadami i ve škole, na hřišti a mezi svými společníky. Takto vystavují svoji duši satanským útokům. Kde jsou strážci této mládeže? Kdo se chopil jednou rukou Božího trůnu a druhou se ujímá mladých a vede je ke Kristu? Právě zde musí tyto dítky poznat moc náboženství a být přidrženi pevnou rukou.

Mnozí z těch, kteří tak dlouho zavrhovali Boží vedení a ochranu, pouštějí se cestou lehkovážných a sobeckých radovánek, dokonce se uchylují k nízkým skutkům poskvrny těla. V důsledku toho je jejich mysl porušena a nemají žádný zájem o náboženský život. Někteří již tímto směrem zašli tak daleko, že se dostali na cestu sodomských; plné zlořečení a varovný hlas se jich dnes nedotýká. Nikdy nebudou vykoupeni a vinu na jejich zkáze nesou rodiče. Ponižující radovánky, pro které přinesli tak velikou oběť - zdraví, duševní klid a věčný život - přinášejí jim trpký konec.

Rodiče, prosím vás ve jménu Kristově, nezmařte to nejdůležitější dílo - formování povahy svých dítek pro časnost i věčnost. Vaše zdánlivě nepatrná nedbalost věrně je poučovat, nebo pěstování té nemoudré lásky, která oslepuje vaše oči, že nevidíte jejich nedostatky a která vám brání náležitě je ukáznit, bude jim ke zkáze. Vaše počínání může nesprávně usměrnit celou jejich budoucnost. Sami rozhodujete za ně čím budou a co ^{5T 40} udělají pro Krista, pro lidi i pro sebe.

Poctivě a věrně zacházejte se svými dětmi. Pracujte odvážně a trpělivě. Nelekejte se křížů, nešeřte časem a námahou, snášením těžkostí a utrpení. Budoucnost vašich dítek bude svědectvím o vašem úsilí. Vaše věrnost ke Kristu může být lépe vyjádřena v souměrné povaze vašich dětí, než kterýmkoli jiným způsobem. Oni jsou Kristovým vlastnictvím, vykoupeným Jeho krví. Bude-li jejich vliv cele na Kristově straně, pak se stanou Jeho spolupracovníky, kteří budou i jiné vést na cestu života. Zanedbáte-li Bohem vám vyznačený úkol, vaše nemoudrá kázeň je vyžene mezi ty, kteří odvádějí od Krista a posilují království temnosti.

Mluvím o věcech, které znám, svědčím vám o tom, co jsem viděla, říkám-li, že mezi naší mládeží, mezi našimi vzdělanými mladými lidmi z křesťanských rodin, mnozí těžce uráží Pána a je to tak běžné, že je to jedním ze znamení těchto posledních dnů. Je tu tolik zla, že si to vyžaduje veřejného pokárání. Je hříchem lehkovážně hledět na jejich předčasné sliby věrnosti Bohu a schvalovat je. Duch Svatý na ně působil, aby se cele postavili pod krví zbrocený prapor Knížete Immanuele. Avšak sami rodiče byli tak vzdáleni od Pána, tak zaměstnáni světskými zájmy, nebo tak pochybovační a se svoji náboženskou zkušeností tak nespokojeni, že naprosto nebyli připraveni moudře je vychovávat. Tato mládež ve své nezkušenosti potřebovala moudrou, pevnou ruku, která by ji ukázala správnou cestu, posloužila ji radou a varovala ji před cestou zkázy.

Náboženský život by měl být představen v naprostém protikladu k světsky a zábavně trávenému životu. Kdo chce být Kristovým učedníkem, musí vzít na sebe kříž a nést ho za Ježíšem. Náš Spasitel nežil samolibě a my také nesmíme tak žít. Vysoké duchovní cíle si vyžádají naprostou ^{5T 41} odevzdanost Bohu. Toto poučení však mládež nedostala, neboť by odporovalo životu rodičů. Proto bylo dětem dovoleno získat takové poznání křesťanského života, jaké jen získat dovedli, když byli v pokušení světské společnosti a jejich zábav, milující rodiče, neradi odříkající něco svým dětem - když šlo o cokoli - zaujali tak neurčité a nerozhodné stanovisko, že děti z toho usoudily, že cesta, kterou se rozhodly jít, se shoduje s křesťanským životem a povahou.

Když se jednou pustily touto cestou, obvykle v ní pokračují dokud u nich nepřevládá svět, takže se nad svým dřívějším přesvědčením jenom pousmějí. Pohrdají prostotou svého kdysi něžného srdce a nacházejí omluvu, aby se vyhli svatým požadavkům církve a ukřižovaného Vykupitele. Tito lidé se nikdy nemohou stát tím, čím mohli být, kdyby přesvědčené svědomí nebylo umlčováno, svaté a vznešené touhy potlačeny. Jestliže se v pozdějších letech stanou Kristovými následovníky, ještě stále ponesou stopy, které jim vtiskla neuctivost k svatým věcem.

Všechno toto rodiče nevidí. Nepředvídají výsledky svého jednání. Neuvědomují si, že jejich děti potřebují nejněžnější výchovu, nejpečlivější kázeň v náboženském životě. Nehledí na ně jako na Kristovo vlastnictví ve zvláštním smyslu, vykoupené Jeho krví, kořist Jeho milosti a jako takové, které Boží ruka může použít za užitečné nástroje při budování Jeho království. Satan se neustále snaží vyrvat tyto mladé lidi z Kristovy ruky a rodiče si neuvědomují, že ten veliký nepřítel jim nabízí svůj prapor pekla. Zaslepeni jsou domněnkou, že jde o Kristův prapor.

Ctižádostí, lhostejností, pochybností nebo pěstováním vlastního já, satan svádí mládež z úzké cesty svatosti, kterou Pán připravil pro vykoupené. Oni tuto stezku ^{5T 42} obvykle neopouštějí najednou. Scházejí z ní pozvolna. Jediný nesprávný krok jim přehlušuje svědectví Ducha, že Pán je přijímá. Pak bývají znechucení a nedůvěřiví. Vyhýbají se bohoslužbám, neboť je obviňuje svědomí. Polapil je satan, a jen jedním způsobem mu lze uniknout. Vrátit se a pokorným srdcem vyznat a skoncovat s polovičatostí. Měli by obnovit svoji první zkušenost, kterou zlehčili, měli by se zapálit každou nebeskou myšlenkou a nechť tyto svaté pohnutky, které pouze Boží Duch může vnuknout, ovládají duši. Víra v Kristovou moc udělí sílu a bude světlem.

Toto praktické poučení o náboženské zkušenosti by měli rodiče pohotově dát svým dětem. Pán to od vás žádá a tuto svoji povinnost zanedbáte, nesplníte-li tento úkol. Poučte své děti o Božích kázeňských metodách, jakož i o podmínkách štěstí v křesťanském životě. Poučte je, že nemohou sloužit Bohu a přitom nadmíru pečovat o tento život, neměli by se však utěšovat myšlenkou, že nemusí pracovat a své volné chvíle mohou promarnit v nečinnosti. Boží slovo o tom jasně mluví. Ježíš, Majestát nebes, zanechal mládeži příklad. Pracoval v nazaretské dílně a vydělával na svůj každodenní chléb. Poslouchal své rodiče a nechtěl být pánem svého času, nebo konat cokoli. Životem snadné povolnosti mladík nikdy nedospěje ve skutečného muže nebo křesťana. Bůh nám neslibuje pohodlí, čest ani bohatství v Jeho službě, avšak ujišťuje nás, že obdržíme všechno potřebné požehnání, "s protivenstvím", a v budoucím věku "život věčný". Kristus přijímá do svých služeb jen ty, kteří se mu cele posvětí. Toho si musí být každý z nás plně vědom. ^{5T 43}

Ti, kteří studují Písmo, přijímají Boží radu a spoléhají na Krista, budou uschopněni jednat moudře vždy, v každé době a za všech okolností. Dobré zásady se projeví ve skutečném životě. Přítomnou pravdu nutno přijmout celým srdcem a ona se stane základem charakteru, vytýčí pevný cíl, který neovlivní dny svůdné zábavy, ani nestálost zvyků, pohrdání těch, kteří milují svět, nebo touhy vlastního sobeckého srdce. Svědomí musí být nejdřív osvíceno a vůle podřízena. Láska k pravdě a spravedlnost musí ovládnout duši a pak zde bude charakter podle Boží vůle.

Povšimněme si názorných příkladů udržující moci spolehlivých náboženských zásad. Ani strach ze smrti žízní nemohl zabránit Davidovi, aby se napil z vod Betléma, kterou získávali ti nejstatečnější mužové s nasazením vlastního života. Ani zející jáma lvů nemohla zabránit Danielovi, aby se denně modlil a ohnivá pec nemohla zastrašit Sidracha a jeho přátele, aby se poklonili před modlou Nabuchodonozora. Mladí lidé s pevnými zásadami, vyhýbající se zábavám, se nebojí utrpení a jdou třeba i do jámy lvů a raději do rozpálené pece, než by se zpronevěřili Bohu. Povšimněme si Josefovy povahy. Jeho poctivost byla těžce zkoušena, avšak jeho vítězství bylo úplné. Tento šlechetný mladík vytrpěl uloženou zkoušku v každém bodě. Pokaždé byla zkoušena tatáž vznešená neoblomná zásada. Pán byl s ním a Jeho slovo bylo zákonem.

Taková pevnost a neochvějná zásada nejjasněji září v porovnání se slabostí a bezzásadovostí dnešní mládeže. Až na několik výjimek se mládež potácí při každé změně okolností, dnes tak, zítra jinak. Jen když půjde o půvab radovánek nebo sobecké uspokojení, pak obětuje i svědomí. Lze takovému člověku důvěřovat? Nikdy! Když není v pokušení, ^{5T 44} dovede se tak slušně chovat, že se vám vaše pochybnosti a podezření o něm zdají nespravedlivé, když se však naskytne příležitost, zradí vaši důvěru. Jeho srdce je nestálé. Právě tehdy, kdy je nejvíc třeba stálosti a zásadnosti, vás opouští a nestane-li se Jidášem, pak jen proto, že neměl vhodnou příležitost.

Rodiče, mělo by to být vašim předním zájmem poslechnout hlas povinnosti a celým srdcem a celou duší se pustit do díla, které vám Pán vyznačil. Nevykonáte-li nic jiného, buďte svědomití a pilní v tomto směru. Jestliže vaše děti vycházejí z vašeho domova čisté a čestné, jestliže zastanou to nejposlednější a nejnižší postavení v Božím velikém plánu pro blaho světa, pak váš život nelze nazvat prohrou a nikdy se do minulosti nemusíte ohlížet s lítostí.

Mylná je představa, že se musíme přizpůsobit převrácenostem dětí. Elizeovi se hned na počátku jeho díla posmívala bethelská mládež. Byl to muž velice mírný, avšak Duch Boží ho pobídl k tomu, aby nad posměvači vyřkl rozsudek. Oni slyšeli o Eliášově vystoupení na nebesa a tato závažná událost se jim stala předmětem posměchu. Elizeus dal najevo, že ve svém svatém poslání nebude předmětem posměchu ani starým ani mladým. Když mu říkali, aby šel vzhůru, jak před ním Eliáš, zlořečil jim ve jménu Hospodina. Ten strašný soud, který je stihl, byl od Boha. Poté neměl Elizeus další nesnáze ve svém poslání. Padesát let vcházel i vycházel branou Bethele a chodil z města do města mezi zástupy nejhorších a nejhrubších lidí, porušené mládeže, avšak nikdo se již neodvažoval vysmívat se mu, nebo zlehčovat jeho povolání nejvyššího proroka. Tento jediný příklad strašné přísnosti na začátku jeho působnosti udržel ho v úctě po celý život. Kdyby byl výsměch ponechal bez povšimnutí, mohl být posmíván, tupen, ba i zabit lůzou a jeho poselství světla a záchrany národa ^{5T 45} v jeho velikém neštěstí by bylo utrpělo porážku.

I laskavost musí mít své meze. Autorita musí být zachována rozhodnou přísností, jinak ji lidé budou tupit a znevažovat. Takzvaná něžnost, lichocení a shovívavost k mládeži ze strany rodičů a vychovatelů je tím největším zlem, které je může potkat. Pevnost, rozhodnost a určité požadavky jsou podstatně důležité v každé rodině. Rodiče, chopte se svých zanedbaných povinností. Vychovávejte své děti podle Božího plánu, ukazujíc „ctnosti toho, který vás povolal ze tmy v předivné světlo své.“